Některé děti zbožňují Vinnetoua, jiné mají rády Harryho Pottera a já jsem ve svých deseti nebo jedenácti letech propadl postavě jménem Václav Havel. Možná je to tím, že jsem příliš neholdoval dětské literatuře a vlastně vůbec čtení knih. Zato jsem si skoro každé ráno za půlkorunu kupoval noviny, převážně Rudé právo, protože o něco snesitelnější Svobodné slovo či Lidová demokracie byly jen na rezervace, a hledal v nich další zmínku o „ztroskotancích a samozvancích“. O Chartě 77 a Václavu Havlovi jsem se vlastně poprvé dověděl právě z ústřední tribuny KSČ, nejfrekventovanější série článků byly před výročími okupace Československa a lednovou upomínkou na čin Jana Palacha.
Až později jsem Havla přerušovaně, rozuměj rušeně, slyšel z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Děti ještě i v pubertě jsou smělé a nekladou si malé cíle, takže svoji budoucnost nevidí na úřadě nebo v pokladně samoobsluhy, ale ve svém vysněném příštím se potápí tisíce mil pod hladinu anebo v raketě dobývají neznámé planety. Já chtěl být jako Václav Havel. Nevěděl jsem, možná jen drobně tušil, co to znamená, ale být Havel mi přišlo nejatraktivnější povolání na světě. Psal pravdu, nebál se komunistů, kteří nás nepustili ani do té pár desítek kilometrů vzdálené Vídně a ve škole nám vyloženě lhali. Možná je to otázka dospívání, puberty… Havel mi prostě přišel sexy.
Někdy v roce 1988 při návštěvě Prahy jsem v telefonním seznamu vyhledal všechny osoby jménem Václav Havel a začal je obvolávat z oranžové budky, jeden hovor za korunu. K volaným jsem měl prostou otázku: „Dobrý den, tady Minařík, mohl bych mluvit s dramatikem Václavem Havlem?“ Odpovědi byly negativní nebo podrážděné, pár čísel bylo nedostupných. Dodnes nevím, jestli byl ten můj Václav Havel uvedený v pražském seznamu telefonních účastníků, pravděpodobně ne. Nevadí, i tak to bylo největší dobrodružství mého dětství (a dospívání), přišlo mi miliónkrát odvážnější než pouliční rvačky, drobné krádeže v samoobsluze nebo vykouřená krabička otcových marsek.
S Václavem Havlem jsem tenkrát nemluvil, později jsem měl možnost se s ním potkat na pár okamžiků, a samozřejmě jsem se nepochlubil, že jsem kvůli němu otravoval pár jeho pražských jmenovců, přišlo by mi to banální. Každý z nás přece udělal něco podobného, protože ani Vinnetoua, ani Havla nemiluje jen jedno dítě, jsou to pravdivé idoly odvahy a spravedlnosti pro všechny.
Tato moje vzpomínka na pana prezidenta, mého hrdinu, byla víc o mně než o něm, ale povolán mluvit o něm se necítím. Chtěl jsem jen říct, že Havel se mnou nebyl jen tenkrát v dětství a dospívání, ale je pořád, dnes i zítra. Nevyrostl ze mě Havel a nebudu jím, to už vím, ale inspirace hrdinstvím a odvahou je tu napořád, protože Havel, jestli to náhodou nevíte, isn´t dead.
