Madrid - Snad nejslavnějším uměleckým ztvárněním války novodobé historie je obraz Guernica, nazvaný podle baskické obce, jež byla takřka úplně zničena za španělské občanské války. Tento tříletý konflikt, který skončil 1. dubna 1939 si vyžádal přes půl milionu obětí, zahájil v zemi téměř čtyřicetiletou diktaturu. Krvavé běsnění, jež začalo pučem pravicových důstojníků pod vedením generála Franciska Franka, bylo podle některých i „vojenským výcvikovým prostorem“ Německa, Itálie a Sovětského svazu pro druhou světovou válku.
Ačkoliv bývá tato občanská válka, v níž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2000 Čechoslováků, někdy zjednodušeně popisována jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům. V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů, stoupenců španělské fašistické strany, a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: „Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty,“ prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.
Co vlastně k občanské válce vedlo?
Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, jež by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. A když se po vládě pravice dostala v únoru 1936 k moci Lidová fronta, začala její radikální část se „spontánní revolucí“. Prvním terčem se stala církev, dalším velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda.
Následoval puč armádních důstojníků 17. července 1936 a už deset dní nato přijela povstalcům na pomoc první italská letka od Benita Mussoliniho. Dodávky německých, italských a sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů (včetně například britského spisovatele George Orwella) učinily z této války „nejmezinárodnější ze všech občanských válek“, jež předznamenala nový věk válečnictví (mimo jiné masovým nasazením tanků a letectva).
Historik Ústavu světových dějin FF UK Vladimír Nálevka podotkl, že konflikt vycházel z vnitřní situace Španělska. Ve 30. letech stálo před trojí volbou, zda se vydat reformně demokratickou cestou nebo začít proletářskou revoluci, o kterou usilovali komunisté. Tradiční konzervativně autoritativní Španělsko se snažilo zachránit ony konzervativní hodnoty a s pomocí nacionalismu se vrátit do časů monarchie. „Do celého konfliktu zasahovaly jednotlivé mocnosti, takže z původně lokálního konfliktu se stal konflikt světového rázu, socialisté a komunisté se v průběhu války stali významným faktorem,“ dodal Nálevka.
Utrpení trvalo i nadále
Na obou stranách bojovali cizí dobrovolníci, například na straně národního Španělska byli ruští Bělogvardějci. „Hovoří se především o interbrigádách, které bojovaly po boku španělské republikánské armády, interbrigadistů bylo několik desítek tisíc z několika zemí, zhruba 2,5 dokonce československých,“ vyjádřil se Nálevka. Německo využilo španělské občanské války k zocelení své nově budované armády. Rusové zde zkoušeli své zbraně, stala se jakousi dílnou pro zbraně pro druhou světovou válku.
S koncem války však utrpení Španělů neskončilo. Zejména zpočátku Frankovy diktatury byli likvidováni či perzekuováni ti, kdož patřili k poraženým. Ještě 20. dubna 1963 byl za „zločiny spáchané během války“ popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. A popravy levicových aktivistů podepsal Franco i krátce před smrtí v roce 1975.
