Berlín - Kořeny RAF (Rote Armee Fraktion) sahají do konce 60.let. V roce 1968 tehdy osmadvacetiletý Andreas Baader a Gudrun Ensslinová zapálili ve Frankfurtu nad Mohanem velký obchodní dům. Baader byl v říjnu 1968 za žhářství odsouzen ke třem letům vězení. V roce 1970 mu jeho známá, hamburská novinářka Ulrike Meinhofová spolu s dalšími velmi promyšleným plánem pomohla k útěku z vězení. Skupina se stáhla do ilegality. Přihlásila se k ideologii, která měla blízko k marxismu a částečně též k maoismu.
Po vzoru jihoamerických městských geril začala RAF bojovat proti kapitalismu a imperialismu. Jejími metodami byly vraždy, únosy, loupeže a pumové útoky. Činnost vystupňovala zejména v květnu 1972, kdy podnikla pumové útoky ve Frankfurtu nad Mohanem, Augsburgu, Mnichově, Karlsruhe, Hamburku (cílem útoku byl Springerův tiskový koncern) a v Heidelbergu (zaútočila na velitelství americké armády). U německého obyvatelstva vyvolaly akce bandy Baader-Meinhofová až hysterický strach. Na druhé straně měli teroristé poměrně hodně příznivců mezi radikálně a levičácky naladěnými skupinami, které jim pomáhaly skrývat se před policií.
Baader nalezen s kulkou v těle, Meinhofová oběšena
Během roku 1972 byla většina špiček RAF pozatýkána, mezi nimi i Baader a Meinhofová. Jejich věznění se neobešlo bez komplikací - několikrát se uchýlili k hladovce, aby udrželi pozornost veřejnosti. Proces proti nim byl zahájen v květnu 1975 ve Stuttgartu. Byli obžalováni z pěti vražd, 54 pokusů o vraždu, z bankovních loupeží, žhářství a jiných deliktů. Meinhofová se v květnu 1976 v cele oběsila.
V říjnu 1977 byli ve svých celách nalezeni s kulkou v těle Andreas Baader a Jan Carl Raspe, Gudrun Ensslinová byla oběšena a Imgard Möllerová pobodána. Vyšetřovací skupina parlamentu potvrdila, že šlo o sebevraždu. K dalším zatčením došlo v dubnu 1977. Teroristé byli odsouzeni k dlouholetým žalářům i k doživotí.
Klar a Mohnhauptová - druhá generace RAF
Po této skupině RAF, někdy nazývané první generací, nastoupila „generace“ druhá, k níž patřili mj. Christian Klar a Brigitte Mohnhauptová. Ti koncem 70. let rozpoutali novou vlnu terorismu, jíž chtěli docílit propuštění odsouzených. Zaměřili se zejména na představitele zbrojního průmyslu, „represívního aparátu“ a na zájmy USA. Mezi jejich oběti patřil např. spolkový generální prokurátor, předseda Spolkového svazu německého průmyslu nebo jeden z ředitelů firmy Siemens.
Teroristé z RAF podnikli útok i na velitele NATO v Belgii, na vrchní velitelství NATO v Ramsteinu, pumový atentát na leteckou základnu Rhein-Main a další. V létě 1984 policie zadržela šest teroristů, ostatní se stáhli do ilegality. Klar byl v roce 1985 odsouzen na doživotí.
Ve druhé polovině 80.let se změnila strategická koncepce RAF. Proti tzv. sjednocení SRN, Francie, Itálie a Velké Británie hodlali vytvořit novou revoluční frontu v západní Evropě. Tato koncepce údajně vedla k zavraždění vysokého ministerského úředníka von Braunmühla, pokusu o atentát na někdejšího státního tajemníka ve spolkovém ministerstvu financí Tietmeyera a k vraždě vedoucího představitele Německé banky (Deutsche Bank) Herrhausena.
RAF po roce 1990 - poslední útok 27. března 1993
K posledním akcím RAF (hovoří se o třetí generaci) patří vražedný útok na šéfa úřadu pro privatizaci majetku v bývalé NDR Rohweddera v dubnu 1991. Útočníci zdůvodnili atentát „reakčními velkoněmeckými a západoevropskými plány na podmanění a vykořisťování lidí“. Po Rohwedderovi přišel za dva měsíce na řadu pověřenec senátu pro hospodaření s pozemky Hanno Klein.
V březnu 1993 následoval její poslední útok - 27. března vyhodili teroristé do povětří nedostavěnou věznici v německém městě Weiterstadtu. O pět let později, 20. dubna 1998, pak RAF oficiálně ukončila svoji činnost. Akce RAF si vyžádaly desítky mrtvých a stovky raněných. Organizace, jejíž tvrdé jádro čítalo většinou pouhou dvacítku osob, představovala pro SRN největší bezpečnostní riziko od konce války.
