Vládu na Kubě převzal Raúl Castro, který také oficiálně slíbil reformy a propouštění politických vězňů. Realita kubánského dne je však zcela odlišná. Armáda a rozbujelý policejní aparát stále bedlivě sleduje každý krok opozice, reformy zůstávají pouze na papíře a v politických prohlášeních. Změnu může přinést pouze smrt bratrů Castrových, především však Fidela, stále skutečného vůdce Kuby. O kubánské situaci, kterou osobně velice dobře zná, hovořil v pořadu Před půlnocí z 19. února novinář Stanislav Škoda. Moderovala Petra Flanderková.
„Fidel Castro je stále číslo jedna,“ říká Stanislav Škoda
Jak jste se k problematice Kuby vůbec dostal?
Bylo to přes španělský jazyk a literaturu kubánských disidentů. Když jsem pak v roce 2003 poprvé na Kubu přijel, seznámil jsem se tam se skvělou partou malířů, spisovatelů, intelektuálů, kteří byli hodně opozičně naladěni proti Fidelovi Castorvi. Velmi rychle jsem zjistil, že si s nimi rozumím mnohem víc než s jinými lidmi v Latinské Americe, protože máme stejnou negativní zkušenost s životem v komunismu. Samozřejmě ne v nějaké patetické rovině, ale v rovině každodenní, humorné a tak dále. Kuba se tak pro mě stala tématem a začalo mě bavit tam jezdit. Byl to až takový adrenalinový sport - podrývat Castrův režim. A samozřejmě mě také bavilo připravovat knížky o Kubě – ve spolupráci s kubánskou literární kritičkou jsme vydali antologii kubánské povídky a s Pavlem Hrochem malou knížku fotografií.
Zažil jste režim Fidela Castra i jeho bratra Raúla. Liší se v něčem ty režimy? Jaký je rozdíl mezi oběma bratry?
Režim se neliší vůbec v ničem. Současná situace na Kubě je typická jakýmsi oparem, somnambulností. Lidé tam žijí neustále v nejistotě, ze dne na den, pořád si myslí, že to musí každou chvíli skončit, ale ono to nekončí. Situace je tedy stejná. Fidel Castro je sice vážně nemocný, ale pořád má věci pod kontrolou. A nikdo, ani bratr Raúl, si nedovolí podnikat výrazné reformy, přestože o tom často hovoří.
Jak byste oba bratry charakterizoval jako osobnosti?
Fidel Castro je číslo jedna (od kubánské revoluce v roce 1959 až do současnosti) a Raúl Castro byl vždy ten mladší bratr, který plnil jeho rozkazy. Jestliže se Raúl prezentoval jako ještě radikálnější komunista nebo naopak reformátor, vždy to bylo na základě politického příkazu Fidela Castra. Raúl je v podstatě zvláštní a nevyzpytatelná figurka, o které se málo ví.
Ale jestli jde na něčem popsat rozdíl mezi oběma bratry, je to jejich vztah k někdejšímu Sovětskému svazu. Spojenectví Fidela Castra s Moskvou bylo vždy pragmatické: nejdříve (po Zátoce sviní) se bál americké intervence, pak potřeboval hmotnou pomoc (ekonomika šla už od kubánské revoluce od desíti k pěti). Ale třeba Chruščova osobně vůbec neměl rád, ruská panovačnost mu byla vždy nesympatická a příkazům Moskvy se podřizoval velmi neochotně. Kdežto Raúl Castro ten aparátnický sovětský styl miloval. Strašně se mu líbilo to kremelské intrikaření, politikaření, ten systém různých tajemníků a frakcí v rámci komunistické strany. Ale líbily se mu i sovětské uniformy, ty obrovské placaté čepice – prostě ten sovětský styl vůbec. Ostatně se ho i snažil na Kubě zavádět, ale vždy dostal přes prsty. To, jestli je Raúl přesvědčený komunista víc než Fidel Castro, ale nikdo pořádně neví.
S Ruskem je to celé trochu paradoxní. Na Kubě je teď u moci Raúl, ale Rusko už o Kubu takový zájem nemá?
Rusové nemají o Kubu zájem v politické rovině. Na druhou stranu tam hodně investují, jezdí tam mnoho ruských turistů, kteří tam nostalgicky vzpomínají na dobu, kdy tam pracovali oni nebo jejich rodiče. Kubánci ale Rusy moc rádi nemají, protože se k nim chovali vždy dost velkopansky.
Na Kubě by mělo v poslední době docházet k určitým reformám – jde například o uvolnění trhu s byty, drobné podnikání nebo obchodování s auty. Jak je to ve skutečnosti a nakolik je to gesto navenek?
Před rokem a půl Raúl vyhlásil, že uskuteční rozsáhlé reformy. Že propustí půl milionu státních zaměstnanců a rozdá obrovské množství povolení k živnostenskému podnikání. Poté vyhlásil další a další reformy. A teď vyhlásil, že k těm reformám definitivně přistoupí a bude hospodářství liberalizovat. Stále se ale nic neděje.
Oni potřebují peníze do státního rozpočtu, aby mohli udržovat armádu a ten obrovský policejní aparát. Myslím, že kdyby Raúl opravdu propustil půl milionu lidí ze státních služeb a povolil živnostenské podnikání, znamenalo by to výrazné sociální změny. Ale to on udělat nechce, protože si právě není jistý, co by to způsobilo.
27 minut
Před půlnocí
Jak se na to tváří lidé, když se jedná jen o slova, a ne o činy?
Kubánci jsou zvyklí, že nemůžou věřit ničemu, co se kde říká. Víc než ti obyčejní lidé na ulici nebo v opozici se tak k těm změnám upírají samotní kubánští komunisté. Okresní tajemníci, šéfové velkých podniků, armádní důstojníci, ti očekávají nějaké změny. Chtějí totiž legalizovat své příjmy, chtějí podnikat, cestovat, což dnes nemohou, ačkoliv mají oproti obyčejným lidem obrovská privilegia.
Takže všechny zprávy o tom, že se tam chystá nějaká perestrojka, které se dostávají do médií v Evropě, jsou přeceňované. A naopak zaniká mnoho důležitějších informací o pokračujícím teroru proti kubánské opozici. Například v lednu v důsledku hladovky zemřel asi 31letý disident Wilmar Villar a prakticky se o tom tady nemluvilo. Zatímco zpráva o tom, že Raúl Castro propustí dva tisíce disidentů v souvislosti s návštěvou papeže na Kubě, se do médií dostala. Je to jistě zpráva krásná a bylo by skvělé, kdyby to tak dopadlo, ale jak to bude ve skutečnosti, nikdo neví.
Nakolik je kubánský disent mezi obyčejnými Kubánci známý?
Protagonisté disentu mezi běžným obyvatelstvem úplně známí nejsou až na určité kruhy. Je to ale tak z doslechu – člověk to jméno zná, ale už neví, jak ten dotyčný vypadá a co přesně dělá. Kromě politického disentu tam ale existuje disent kulturní, hodně protirežimní kapely nebo výtvarníci. A ti už mají například mezi mladými lidmi značnou popularitu. Třeba skupinu Porno para Ricardo znají skoro všichni mladí lidé na Kubě.
Znají také Dámy v bílém?
Dámy v bílém jsou také poměrně známá organizace, protože pořádají happeningy, které se nikdy neobejdou bez skandálu, kdy je policie rozpráší, pozatýká nebo něco podobného. Pro svůj pacifistický projev a akcent na ženský úděl na Kubě mají velkou popularitu.
Pak jsou na Kubě organizace, které ani nemají politické cíle. Jsou to třeba ženy, které protestují proti systému dvou měn. Na Kubě jsou totiž dvě měny, něco jako byly v Československu koruny a bony. Akorát že za místní měnu, za „koruny“, lze koupit jen nejzákladnější potraviny a vše navíc, vše, co je z dovozu (tedy i lahev oleje nebo piva), se musí kupovat za „bony“.
Nakolik je kubánský disent roztříštěný? Jsou tam nějaké frakce, směry?
Kubánský disent je roztříštěný víc, než by pro něj bylo dobré. Kubánci jsou hodně řevniví, vždycky se mezi sebou pohádají a zakládají nové frakce, v každém městečku je tak nějaká politická strana. Zatím se žádné osobnosti nepodařilo disent sjednotit. Kubánský disent je také velice početný, jsou v něm naprosto standardní politické proudy (sociální demokraté, liberálové, křesťané apod.) a nejednotu mezi nimi navíc podporuje tajná police.
Slyšela jsem, že donášení na Kubě je celkem rozšířené?
To je něco neuvěřitelného. Na Kubě funguje organizace CDR (Výbory na obranu revoluce - pozn. red.), což jsou takoví pouliční nebo domovní důvěrníci. Ti sedí před svými domy v každé ulici na každém zápraží a donáší. Jak se to vyvine po nějakých změnách, je veliký otazník. Vlastně to na Kubě vyvolává docela strach, protože i kdyby změny proběhly klidnou formou, lidé se budou těmto donašečům mstít. Velice pravděpodobně to nebude žádný samet.
Kubánci čekají pád režimu vlastně velmi brzy. Kdy se to podle vašeho odhadu může stát?
Až po smrti bratrů Castrových. Za života Fidela Castra si mu jeho revoluční sen nikdo nedovolí zničit. Navíc armáda a policejní aparát jsou natolik silné a systém drobných donašečů a špiclů tak propracovaný, že by se asi nepodařilo zorganizovat něco na způsob demonstrací v arabských zemích. Poslední skutečně velké protirežimní demonstrace tam proběhly v devadesátých letech, od té doby se nic podobného nepodařilo. Zkrátka dokud bude režim chtít, žádnou revoluci tam nepovolí.
Co by se muselo stát, aby to Kubánce k takové akci vyprovokovalo?
Muselo by dojít k opravdu výraznému zhoršení ekonomické situace. Že by se například znovu vrátila situace z devadesátých let, kdy tam nebylo co jíst. Kdy lidé ve městech jedli slupky z grapefruitů a smažili si slupky od banánů. Situace se dnes malinko lepší – je tam poměrně rozvinutý turistický ruch a mnoho emigrantů posílá svým příbuzným peníze.
Po smrti bratrů Castrových ale stejně bude muset k nějakým změnám dojít. Ve vedení strany není totiž žádná výrazná osobnost, která by plynule navázala na jejich naprosto anachronickou politiku. Takže ten, kdo po nich nastoupí, bude muset Kubáncům nabídnout ekonomické reformy, umožnit jim cestovat, povolit podnikat, jinak Kubu neudrží.
Ani v armádě není nějaká výrazná postava?
Není. Bratři Castrové to dělají docela chytře: když se tam vyprofiluje nějaká osobnost (jako byl třeba ministr zahraničí Felipe Pérez Roque, castrista a komunista, který ale místo v uniformě chodil v obleku, mluvil anglicky a měl trochu západní styl myšlení), odstraní ji. Takže politbyro dnes tvoří ti takzvaní dinosauři, v podstatě senilní starci, kteří s Castrovými bojovali v horách Sierra Maestra nebo se k nim přidali krátce poté. A pak je tam pár jakýchsi svazáků, kteří nevědí dne ani hodiny, kdy zase skončí na ulici.
Jak se dívají Kubánci na embargo vůči nim?
Vnímají ho negativně. Myslí si, že kdyby od něj Spojené státy ustoupily a nechaly tam Američany volně cestovat a investovat, opozice by mohla být podporována více než teď. Navíc dobře vědí, že režim embargo využívá k omlouvání strašné ekonomické situace. Když tam půjdete po ulici, všechno je tam v troskách a nad tím obrovský plakát „Díky americkému embargu jsme nemohli koupit 20 000 sešitů pro děti“ nebo „Dvě hodiny amerického embarga znamenají 800 vakcín proti žloutence“.
Kubánský exil ve Spojených státech je v této otázce roztříštěný. Zastánci embarga říkají, ještě houšť, jejich oponenti by ho naopak zrušili…
Kubánský agresivní disent je další mýtus, který je rozšířený na Kubě, ale překvapivě i v Evropě. Lidé, kteří se vylodili na pobřeží Kuby a unesli nějakého místního policajta nebo vykřikovali, že až to tam praskne, všechny pověsí na lucerny, jsou dnes po smrti nebo jsou velice staří. Jejich potomci ale vyrostli v Americe a mají americký způsob myšlení. Je mezi nimi spoustu zajímavých intelektuálů, kteří nikoho na lucerny věšet nechtějí. A ti jsou pak samozřejmě omezení nebo zrušení embarga.
Česká republika výrazně podporuje kubánský disent. Jak jsou tam Češi vnímáni z tohoto pohledu?
Velice dobře. Česká republika má v politické rovině ke Kubě konzistentní postoj a na evropské úrovni nutí ostatní země, aby kritizovaly porušování lidských práv a perzekuci. A Češi jsou tam také oblíbení lidsky. Jsou to i ty resentimenty, protože když tam Češi byli třeba v těch osmdesátých letech, nikdy se nechovali tak panovačně jako Rusové. Zúčastnil jsem se také některých akcí českých humanitárních organizací na pomoc kubánskému disentu a musím říct, že to velice kladně hodnotili. Říkali, že Češi jsou šikovní, že umějí v těchto diverzních akcích improvizovat, že jsou nenápadní a tak dále.
Na druhou stranu oni tu pomoc potřebují mnohem mohutnější, a to i v materiálním smyslu. Potřebují prostředky, počítače a podobně, ale Česká republika těch peněz kubánské opozici bohužel moc nedává. Jsou to spíše přátelská gesta. (Amerika, Holandsko nebo Švédsko tam materiální pomoc posílá.) Kubánci to ale nikdy neřeknou. Vždycky říkají, že Češi, Poláci a Holanďané jsou jejich nejvěrnější spojenci, kteří je nikdy nezradí.
Sám jste tam někdy disidentům něco vezl?
Byl jsem tam několikrát s pomocí disentu. Distribuovali jsme knihy, počítače, flashdisky, cédéčka, léky a tak dále.
Jak to probíhá, když přiletíte s takovou zásilkou? Asi nejste úplně nenápadní?
Tvářili jsme se jako turisti a nenápadně se snažili ty věci rozdat. A to i těm nejznámějším disidentům, kteří jsou sledováni 24 hodin denně. V roce 2006 jsem byl dokonce se senátorem Jaromírem Štětinou navštívit v nemocnici hladovkáře Guillermo Fariñase, což už byla hodně dobrodružná akce. Vždycky to ale nějak prošlo. S běžnými policajty na ulici to šlo nějak usmlouvat, a jestli o tom věděla nebo nevěděla tajná služba, nevím a nikdy vědět nebudu.
Před rokem a půl mě však zatkli na letišti a definitivně vyhostili z Kuby, takže se tam teď vrátit nemůžu. Dost mě to mrzí.
Takže oni už věděli, když jste letěl z Prahy, že tam jedete s určitou misí?
Věděli to. Vystoupil jsem z letadla a ani jsem nestačil ukázat někomu pas. Neidentifikovali mě tedy na základě pasové kontroly, ale už dopředu věděli, kdo jsem. Přišel za mnou nějaký major tajné policie, který se choval absolutně profesionálně. Vůbec se se mnou o ničem nehádal, ani mi neprohlédl batoh, ale udělal všechny ty kontroly, zorniček, sebral mi otisky prstů a tak, a přinesl protokol o vyhoštění.
Takže už se tam nepokoušíte podívat?
To nemá smysl. Oni to dělají zákeřně. Kdyby mi třeba v Praze nedali vízum, prostě bych tam nejel. Oni mi ale to vízum prodají v Čedoku, já tam pak poletím a zase se budu muset vracet zpátky. A to je teda dost nepříjemné.
Myslíte, že Kuba tady aktivně sleduje činnost lidí, kteří se tam chtějí dostat a nějak pomoci?
Nevím to jistě, ale myslím, že ano. Slyšel jsem třeba zprávy od člověka, který pracoval pro venezuelské diplomaty, kteří si vyměňují informace s Kubánci a tak dále, že tady ten monitoring je. A je důkladný. Mě vlastně vyhostili ne proto, že jsem tam v minulosti vozil počítače, ale na příkaz kubánské ambasády z Prahy. Takže to pravděpodobně bylo spíš za mou publicistiku, kterou jsem dělal v Čechách.
Stanislav Škoda
Novinář a překladatel. Aktivně se věnuje situaci na Kubě a podpoře kubánského disentu. Píše o tom články, spolupřipravil antologii kubánské povídky (Kubánská čítanka) nebo s fotografem Pavlem Hrochem knihu fotografií (Kuba. Ostrov, který se zdál). V roce 2010 byl z Kuby vyhoštěn. Pracuje jako šéfredaktor nakladatelství Paseka.
(redakčně kráceno)