Ostrava – Drahomíra Račáková je stálicí zpravodajství České televize Ostrava. Její tvář se na obrazovce objevuje skoro denně osmnáct let. Znají ji všichni místní politici, šéfové významných organizací a úřadů, policie, průmyslových podniků, nemocnic, škol, divadel. A zná ji spousta dalších lidí, za kterými z různých důvodů přišla s mikrofonem a kameramanem, kterých s ní pracovalo nespočet. První tři roky jen točila reportáže, od roku 1998 také moderuje ve studiu. Mnoho let hlásila zprávy v hlavní zpravodajské relaci z regionu – Reportu, nynějších Událostech v regionech. V terénu natáčí i teď, kromě toho moderuje a edituje Týden v regionech a Zajímavosti z regionů.
Drahomíra Račáková, stálice zpravodajství z Ostravy
Vzpomínáte si na první reportáž?
Po skoro dvaceti letech? Na reportáž si nevzpomenu, ale vzpomínám si, když jsem poprvé vyjela se štábem. To bylo v době, kdy se připravoval pořad Klekánice. Měla jsem za úkol udělat anketu s lidmi, u kterých je na první pohled zřejmé, co dělají - třeba taxikář, řezník, výpravčí. A měla jsem se jich ptát, co si představují pod pojmem klekánice. To bylo moje úplně první natáčení. Klekánice se vzápětí rozjela a já jsem byla tehdy moc šťastná, že několik odpovědí se pak ve vysílání objevilo.
Jak jste se do televize dostala?
To byla náhoda. Studovala jsem na Vysoké škole báňské hutnictví železa a ocelářství, pak jsem dělala 8 let v projekci vzduchotechniky a vytápění ve Vítkovicích. Už v posledním ročníku vysoké školy se mi narodil syn. Řekla jsem si, že chci rozhodně druhé dítě a poté změnu zaměstnání, protože ve vzduchotechnice jsem pro sebe neviděla žádnou perspektivu. Když mi končila druhá mateřská, kamarádka mi řekla, že se uvolnilo místo na obchodním oddělení v televizi, jestli to nechci zkusit. Tak jsem tam šla. Přijal mne Milan Kraut, zavedl mne na vedení – za panem Petroncem a Jurdou. Tam mi řekli, jestli prý si nemyslím, že je mne na faktury škoda. Nabídli mi místo ve zpravodajství. A do měsíce jsem měla smlouvu.
Co vás to napadlo studovat železo?
Chtěla jsem do Prahy na práva, ale nevzali mne. Spousta spolužáků se hlásila na báňskou, taky moje tehdejší láska. Tak jsem si říkala, že to taky zkusím, ať neztrácím čas. Bylo nás v ročníku třicet, končilo nás osm, z toho dvě holky. Rodina nevěřila, že to dokážu.
Co to s vámi dělalo, když jste měla poprvé v ruce mikrofon a měla jste něco říct?
Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu něco takového dělat. Měla jsem sevřený žaludek a strach, že budu vypadat hloupě, že se nenaučím mluvit.
Bylo to těžké, naučit se mluvit tak, aby to bylo pro televizi přijatelné?
Měla jsem jistou průpravu. Od pěti, šesti let jsem zpívala v pěveckých sborech, byla jsem chvíli i v Beruškách, nakonec ve vysokoškolském sboru. Takže jsem vystupovala veřejně, i do televize jsem se jako dítě dostala. A díky zpěvu jsem uměla správně artikulovat. Musela jsem však jít s hlasem hodně dolů. Ve škole jsem byla vždycky první soprán. Ale naše hlasová odbornice Irena Rozsypalová říkala, že musím jít s hlasem níž, abych nepůsobila pisklavě a nezpívala. Dnes už nezpívám skoro vůbec.
Odkud pocházíte? Má vaše rodina v Ostravě nějakou tradici?
Narodila jsem se v Praze. Tatínek pochází z větvě Kludských, kteří mají slavný cirkus. V Praze-Písnici měli velký dům se sloními hlavami. Se sestrou jsme jako děti někdy o prázdninách jezdily s cirkusem po štacích, bydlely jsme v maringotkách. Do Bohouše Kludského mladšího jsme byly zamilované obě dvě. Otec šel do Ostravy za prací.
Myslíte si, že vás nějak změnilo to, že jste skoro denně na obrazovce?
To mne, myslím, nezměnilo. Ale změnila mne ta práce, natáčení reportáží. Vidím život úplně jinak, protože si uvědomuji, co všechno zlého se může stát. Většina lidí se k tomu dostane jen občas, my to máme na talíři dennodenně. Z toho hrozného si ještě vybíráme to nejhroznější. Z toho plyne, že se moc bojím o své blízké. Nesnáším žabomyší války, které jsou proti tomu, co se děje, absolutně vedlejší, ať je to v pracovních, rodinných nebo kamarádských vztazích. Neřeším, kdo umyje nádobí. I děti vedu k tomu, aby se nezdržovaly nepodstatnými věcmi, aby se zbytečně nehádaly a byly tolerantní, protože kolem se děje tolik hrůz a nespravedlností.
Další věc je, že díky moji práci nemám nezdravý ostych a respekt před osobnostmi. Vím, že jsou to také lidé, se kterými se dá docela normálně mluvit. Nemám žádný problém s někým osobně mluvit, ať je to prezident nebo bezdomovec.
Moje práce mne asi stále mění a obohacuje i v tom, že znám spoustu lidí, příběhů, prostředí. Díky tomu si mohu pohovořit třeba i s jaderným fyzikem, protože z nějaké reportáže vím něco o nanotechnologiích a podobně. Nevím, kde jsme ještě s kamerou nebyli. Asi jen ve vesmíru.
Nepřekvapuje vás někdy, jak jsou lidé k televizním štábům vstřícní?
Chápu, že se lidé chtějí podělit o zážitky, i hrůzy, které zažili, varovat ostatní nebo se vyplakat. Chápu i ty, kteří to nechtějí a berou jako hyenismus už jen to, že se jich ptáme, jestli by nám něco neřekli. Obojí respektuji. Redaktor musí být často trochu psycholog, někdy herec, aby se v situaci zorientoval a správně se ptal.
Nastupovala jste do České televize v Ostravě v roce 1995, dnes je rok 2013. V čem zásadně se změnilo zpravodajství?
Začínali jsme bez mobilu, příspěvky jsme psali na psacím stroji, jezdili jsme po celém kraji. To nebyl problém, protože reportáže se připravovaly až na večer, nebyl kanál 24, který zásobujeme nonstop, netočilo se v noci, nebyly žádné živé vstupy, živé telefonáty. Když jsme vyrazili ven, tak už nás nikdo nenašel. V tom to byla celkem pohoda.