Dokumenty České televize získaly ocenění na 47. mezinárodním festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc (AFO) 2012. Cenu RWE za nejlepší český populárně-vědecký dokumentární film získal snímek Viktora Polesného Neodcházení. Porota vnímala tento dvojportrét špičkových českých lékařů – kardiochirurga Jana Pirka a neurochirurga Vladimíra Beneše – jako výsostně intimní vhled do jejich profesí, který zároveň dává nahlédnout do jejich soukromí. Civilním způsobem se film dotýká okamžiků, kdy rozhodují o životě svých pacientů. V době, kdy v naší společnosti vítězí materie a konzum, je snímek Neodcházení velmi potřebnou výpovědí o síle lidskosti a vůli konat poctivě svou práci.
Cena časopisu Vesmír za nejlepší český dokument v oblasti přírodních věd byla udělena dokumentu Jídlo s ručením omezeným z cyklu Ta naše povaha česká v režii Lukáše Kokeše. Šéfredaktor časopisu Vesmír Stanislav Vaněk to odůvodnil slovy: „Obecně známá a obecně opomíjená společensky významná problematika 'jídelních souvislostí' se týká každého. Souvisí téměř se vším kolem nás: s nesmyslnou dopravou sem tam z jednoho konce světa na druhý, s chamtivostí a skoro neomezenou mocí velkoprodejních řetězců, s klesající kvalitou potravin, lživou reklamou a matoucími informacemi na líbivě vyhlížejících potravinářských produktech atd. Všech těchto aspektů si film všímá jednoduchou a srozumitelnou formou – nechává promlouvat dobře vybrané odborníky. Nahlíží do potravinářského zákulisí, komentuje situaci v okolních zemích. Za tento počin náleží tvůrcům a protagonistům filmu uznání a je třeba vyslovit přání, aby se dílo dočkalo pokračování.“
Cenu časopisu Dějiny a současnost za nejlepší český dokument v oblasti humanitních a společenských věd získal film Petry Všelichové Jan Balabán, který vyrobila ČT v koprodukci s První veřejnoprávní s.r.o. Porota se ke snímku vyjádřila takto: „Film je sestaven výlučně z obrazových i zvukových záznamů Balabánových vlastních výpovědí a autorských čtení. Autorka prozíravě vsadila na charisma tohoto předčasně zesnulého ostravského literáta a prostřednictvím jeho zamýšlení nad smyslem lidské existence, nad vlastním životem, nad svou literární tvorbou i nad prostředím průmyslové Ostravy nechává vynořit v subjektivní perspektivě obraz regionálního centra jako ve filozofickém smyslu obydleného prostoru s pamětí. Nehladivé obrazy industriální a nezútulnitelné městské krajiny provázející Balabánovy hluboké reflexe, jež někdy přerůstají až ve vyznání. Dávají pocítit, že všude žijí lidé a že kultura není nezbytně vázána jen na to, co nás obklopuje, nýbrž že její podstata prýští z touhy a víry v našem nitru.“
