Kodaň - Vlajky provázejí lidstvo od nepaměti. Vyvinuly se počátkem novověku na námořních lodích, přičemž původ jejich předchůdců sahá až do starověku. Za údajně nejstarší stále užívanou vlajku státu na světě je považován dánský Dannebrog (bílý skandinávský kříž na červeném podkladu), který prý vznikl právě 15. června 1219. Dannebrog svým vzhledem připomíná na dobu svého vzniku, období křížových výprav, přičemž legenda o prvním objevení se vlajky v Dánsku je stále velice populární. Podle ní vlajka spadla z nebe 15. června 1219 do rukou dánského arcibiskupa Anderse Sunesena při bitvě, kterou vedl v křížovém tažení proti Estoncům u Lyndanisse (dnešní Tallin v Estonsku) dánský král Valdemar II. Stalo se tak prý v okamžiku, kdy dánská vojska nebezpečně zakolísala a zázračně seslaná vlajka prý dodala bojovníkům sílu k vítězství.
Podle jiné verze se králi Valdemarovi zjevil v předvečer bitvy na ohnivě rudém nebi bílý kříž jako dobré znamení pro nastávající střetnutí a dánská vojska šla pod touto vlajkou druhý den do vítězného boje. Žádné historické dokumenty ale nemohou tyto legendy, které pocházejí až ze 16. století, potvrdit. Nejstarší nezpochybnitelné doklady o používání této vlajky pocházejí až z poloviny 14. století, kdy už existovaly vlajky Rakouska a Anglie.
Skandinávský kříž se objevuje i na vlajkách všech dalších severských zemí -Švédska, Finska, Norska a Islandu. Během období Dánska-Norska byla tato vlajka používána i jako vlajka Norska, které přijalo svou dnešní vlajku až v roce 1821. Vlajka je zpravidla různobarevný kus látky, obdélníkového, čtvercového či jinak pevně stanoveného tvaru a poměru stran, který označuje příslušnost ke skupině, organizaci, územní jednotce či státu, případně slouží k signalizaci.
Existence na žerdi upevněných předmětů či vyobrazení, označovaných odborným výrazem vexilloid, je doložena už na počátku třetího tisíciletí před naším letopočtem v Egyptě a v následujících stoletích na celém Blízkém východě. První zprávy o látkovém praporu jsou ale z počátků dynastie Čou v Číně (12. století př. n. l.).
Prvním skutečným praporem v Evropě bylo římské vexillum, zavedené v roce 105 před naším letopočtem konzulem Gaiem Mariem jako rozlišovací znamení římských legií. Rozšíření vlajek přinesly křížové výpravy v letech 1096 až 1291, kdy se musela křesťanská vojska od sebe nějak odlišit. Na moři bylo označování státní příslušnosti lodi vlajkou běžné již v 17. století, tento zvyk rozšířili zejména Nizozemci. Postupně se vyvinuly zvláštní civilní a válečné námořní varianty státních vlajek.
