S Břeclaví je to trošku jako s Brnem, musí ji člověk milovat, aby v ní dokázal žít. Před pár dny kolegyně Zigmundová točila reportáž (to je trošku přehnané, prostě takovou pocitovku) s podlužáckým bardem Jožkou Černým. Chodil po Břeclavi, tom nejzaplivanějím okresním městě našeho jihu, a mluvil o její kráse (města, ne kolegyně). U nejšpinavější řeky ze všech těch našich toků se mu orosily oči a zasněně zvolal: Jak je krásná, ta naše Dyje. Břeclav vás prostě chytne, nebo ne.
Dnes ráno jsem vyjel z Brna do Vídně. Už u Podivína vlakový průvodčí oznámil, že jestli jedeme do Břeclavi, tak dobrý, ale v opačném případě je tu problém, tedy náhradní autobusová doprava. V podlužácké metropoli, jak by možná napsal spisovatel Kostrhun, nás čekalo nádraží s jedním bufetem, kde sice prodávají pizzu, ale bude až za půl hodinky, protože se ohřívá. Vyhlášená nádražní restaurace, domovisko všech zdejších zbojníků, je zavřena už několikátý rok, možná na pořád.
Tabule odjezdů a příjezdů mrkala jako blondýnky, ale nebylo to sexy. Dokolečka přidávala minuty zpoždění odjezdů vlaků. Bůh si na zdejší nádraží dneska asi zasedl. Paní v informacích zase opakovaly, že bohužel nemají žádné informace, že asi spadl mostek a že těžko přijede náhradní autobus. A průvodčí ve vlaku asi taky neměl informace. Cestující do Varšavy, Hamburgu, Vídně a Budapešti kupodivu nehovořili plynně česky, což místní personál zaskočilo. Co s tím, nejlépe nic.
Kupičky turistů z ciziny i tuzemska obsadily vestibul a dva, jindy opuštěné, automaty na kávu. Tolik kávy se tu neprodá ani o hodech, poznamenal směnárník, který patří k té malé hrstce na tomto dopravním uzlu Moravy, jenž má dobrý den.
V Břeclavi – na nádraží ani jinde – to není o tom, že vám někdo pomůže nebo podá pomocnou ruku. Lidi jsou tu dobří, to jo, ale každý sám za sebe. Brána do Lednicko-valitckého areálu, jak Břeclav nedávno začali nazývat, se dnes otevřela v plné kráse. Cizí nechceme a své nedáme, mohlo by ještě stát u nápisu Břeclav na zdejším nádraží.
Břeclav prostě buď milujete, nebo máte smůlu.
