Senta Čermáková je jednou z nejúspěšnějších českých manažerek. Původně vystudovaná biokybernetička v současné době pracuje jako ředitelka vztahů s médii a analytiky v oblasti technologických služeb v nadnárodní společnosti Hewlett-Packard se sídlem v Kalifornii. Její oficiální kancelář se nachází v kalifornském Cupertinu, přesto většinu času tráví v Praze. Jak se k takto náročné práci dostala? Co obnáší její povolání? Jaké to je řídit z České republiky mezinárodní tým lidí, kteří jsou rozprostřeni po celém světě? A lze takto náročnou práci skloubit s rodinným životem? Nejen na to se Senty Čermákové v pořadu Před půlnocí z 3. února ptal Jakub Železný.
„Američané vidí svět jen jako Ameriku,“ říká Senta Čermáková
Vaše funkce má strašně dlouhý název, víte vůbec, jak se správně jmenuje? Nebo se dá říct, že jste globální marketingovou manažerkou společnosti Hewlett-Packard?
To by bylo nepřesné. Přesněji řečeno, jsem ředitelka pro média a analytiky na celosvětové úrovni s odpovědností za technologické služby a vertikály.
Zaujalo mě vaše jméno Senta. Jak jste se k němu dostala?
Dostala jsem ho do rodičů, oba jsou Češi. To jméno se líbilo mojí mamince a také mému dědečkovi. Myslíme si totiž, že dědeček měl přítelkyni Sentu, tak mu maminka chtěla udělat radost. Dědeček ale nadšen nebyl, myslím, že očekával, že budu blonďatá a modrooká, jeho přítelkyni jsem prostě moc podobná nebyla.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Jak jste se se svým jménem sžila? Na základní škole jste byla, předpokládám, jediná Senta?
Tenkrát to nebylo moc obvyklé. Ale já jsem tenkrát neváhala a vymýšlela jsem si různá jiná jména. Většinou jsem si říkala Helenka, což je shodou okolností dnes jméno mé tchýně.
Pracujete ve firmě, která ve světě IT, ve světě byznysu něco znamená. Působíte tam už vlastně strašně dlouho, i když původně jste nastoupila do jiné firmy?
V roce 1991 jsem nastoupila do Digitalu, ten se propojil s Compaqem, který se pak propojil s Hewllet-Packard. Takže vlastně v Hewllet-Packard tak dlouho nejsem, ale tím, že moje předchozí firmy byly „předchozí“, moje služební kariéra se počítá. Takže když se to sečte, jsem ve firmě už osmnáct let.
Skoro všude se o vás píše jako o téměř nejvýše postavené Češce v takto respektabilních společnostech. Uvědomujete si to vůbec?
Myslím, že se můj úspěch hodně přeceňuje. Šla jsem poměrně přirozenou cestou a hned od začátku jsem měla hodně štěstí.
Vysokou školu jsem dokončila v roce, kdy v Čechách začal boom počítačového průmyslu a firmy jako Digital, HP, Compaq tady zakládaly svoje pobočky. Na trhu byl hlad po mladých tvárných manažerech, kterých bylo tehdy málo.
Kdybych nepřišla na trh práce v takovéto době, s největší pravděpodobností bych šla do vědy. Chtěla jsem být vědkyně.
Protože jste vystudovala biokybernetiku. To zní, mezi námi, hodně exoticky?
Zní to exoticky. Biokybernetiku jsem ale studovala proto, že jsem se nemohla rozhodnout, jestli jít na počítače nebo na medicínu. Stala bych se vědkyní, ale ta doba byla tak skvěle rozehraná na to jít do byznysu, že jsem si řekla, že to bude výhodnější.
Jak jste se ale dostala na vaši současnou pozici? To je opravdu pozice, na kterou se v rámci tak velké firmy určitě „třese“ hodně lidí?
Určitě ano. V mé kariéře bylo několik dalších hezkých náhod.Louis Pasteur řekl, že náhoda přeje připraveným. A Winston Churchill řekl, že za úspěch si každý může sám, protože hodiny úspěchu vám jednou odbijí, ale vy je musíte pořád natahovat. Takže jsem asi byla vždycky ve správný moment připravená na správnou příležitost.
Asi největší příležitost jsem dostala ve chvíli, kdy jsem spojovala Compaq a Hewllet-Packard. Paradoxně jsem byla připravena o svoje místo marketingového šéfa a místo místa, které jsem očekávala, mi nabídli, abych řídila integraci. Nejdřív jsem to obrečela, že jsem nedostala místo, které jsem chtěla, a šla jsem dělat integraci.
Ta integrace byl projekt na šest měsíců. Ale na ní jsem se takzvaně udělala. Naučila jsem se na ní nejen marketing, který jsem předtím dělala asi sedm let, ale začala jsem skutečně pronikat do byznysu, do toho, jak se firma řídí, „profit and lost“, jaké jsou „affordability modely“…
Affordability modely… To už je možná trochu za hranicí srozumitelné češtiny. Chápu, že jste zanořená v byznys češtině nebo angličtině, ale zkuste to říct jednodušeji?
V podstatě jde o to, kolik si můžete dovolit obchodníků na to, kolik prodáte výrobků a služeb na určitý trh. Takže když jsme dávali ty dvě firmy dohromady, vypočítávali jsme, jak ta nová firma bude vlastně vypadat. Bylo to strašně zajímavé.
Tehdy jsem byla vyhlášena jako nejlepší integrační manažer regionu. Tato nálepka mi pak otevřela dveře do regionu a z regionu už byl jen krůček na „worldwide“.
„Worldwide“, to znamená, že sice dost času působíte v Praze, ale když přijedete do Států, máte tam také normální kancelář, pracovní stůl, fotografie rodiny?
To ne. Mám tam mobilní pracoviště. Ale ta kancelář je tak krásně vylidněná, protože hodně Američanů pracuje z domova, že tam mám sto stolů, a ne jen jeden.
Netlačí na vás vaši nadřízení ve Spojených státech, abyste se tam přesunula úplně natrvalo?
Jim to nevadí. Počítají s tím, že podávám stejný výkon jako Američanka, která tam bydlí. V podstatě zakladatelé firmy HP, pánové Hewllet a Packard, založili manažerskou teorii „managed by objectives“. To znamená, že oni v podstatě pracovníkům nalinkují, co mají dělat, a je jim jedno, kdy nebo odkud to dělají.
Jak to vypadá v praxi? Jak často jste tam a jak často tady? Kolik času vám to cestování zabere?
Není to pravidelný proces. Do Kalifornie jezdím, pokud potřebuji. Třeba když tam máme nějakou schůzku nebo když vybírám člověka do týmu. A třeba nedávno jsem tam byla na otevírání českého akcelerátoru v Silicon Valley. Takže vždy musí být nějaký pádný důvod. Že bych tam jela jen proto, že tam mám kancelář, to neexistuje.
Jak se na vás dívají vaši kolegové a kolegyně tady v Praze? Vy totiž nemusíte vědět, o koho jde, ale oni to vědí určitě.
Mám docela dobrou paměť na jména a tím, že jsem v té firmě docela dlouho a byla jsem před pěti šesti lety marketingovou ředitelkou pro ČR, myslím si, že znám osmdesát procent lidí jménem.
Myslel jsem, jestli na vás trochu nezahlížejí, jste přece jenom trošku v jiné dimenzi než oni?
Myslím, že ne. Nejsem totiž v takovéto regionálně odtržené roli vůbec sama. Máme tam čtvrt patra pro takovéto „regionálníky“, takže si myslím, že je to zcela normální.
Máte rodinu? Jak dělíte čas mezi rodinou a prací? Jaký byl přechod z mateřské dovolené?
Mám rodinu, dvě děti, šestnáctiletého kluka a čtrnáctiletou dceru. Rodinu si myslím zvládám dobře, ale mám na to spoustu pomocníků. Mám skvělého manžela, vynikajícího novináře Miloše Čermáka. Takže bych asi trochu parafrázovala, že za úspěchem každého muže stojí žena. V mém případě je to naopak. Neumím si představit, že bych svou práci dělala dobře a s radostí, kdybych doma neměla manžela, který mě v tom podporuje.
Jinak po dětech jsem šla hodně rychle do práce. Každé z nich jsem rok kojila, takže do práce jsem šla, když jim byl rok a čtvrt.
To ale vlastně popisujete běh normální rodiny. Takže v rodině, kde je takto vysoce postavená manažerka, všechno funguje jako v běžné rodině?
To asi ne. Pokud chce být žena manažerkou, musí si trošku udělat pořádek v prioritách. Takže když si řekne, že bude mít děti, zároveň si musíte říct, že někde něco „ožulíte“. To znamená, že nebudete dokonalá na všech frontách. Musíte si proto říct, jestli budete dokonalejší v práci nebo v rodině. Sama si myslím, že jsem dokonalejší v práci než v rodině. Na druhou stranu zvládám věci ve velkém klidu. Třeba mi nevadí, když nemám doma úplně uklizeno. Netrávím hodně času na domácích pracích, vařím akorát v sobotu a v neděli, ale mám ty pomocníky, kteří zajišťují chod rodiny v průběhu pracovního týdne, nebo když jsem na cestách.
Napadlo mě, že jste ještě neřekla, co ve firmě vlastně děláte, jaká rozhodnutí se bez vás neobejdou?
Všechny tiskové zprávy, které mám ve svých šesti kompetencích, prochází přese mě. Takže mně po světě sedí tiskoví mluvčí a manažeři pro vztahy s analytiky. Já je v podstatě vybírám, tvořím pro ně strategii, a zároveň jsem výstupním článkem, aby to, co dělají, bylo dokonalé.
V podstatě kontroluji a konsoliduji veškeré tiskové zprávy, veškeré „briefy“ pro analytiky, veškeré strategie, které někdo v mém týmu inovuje. V podstatě svému týmu dělám matku, nastavuju lidem, co budou rok dělat, hodnotím, jestli to opravdu udělali.
Nevadí vám, že se o vás lidé zajímají právě proto, že jste žena v takto vysoké pozici? Některé ženy jsou tak emancipované, že říkají ne, bavme se o tom, že je Češka na takto vysoké pozici. Jak vnímáte otázky „žena na tak vysoké pozici“? Je to pro vás vůbec relevantní otázka?
Proč ne? Na druhou stranu si myslím, že to není tak podstatné. To, že jsem žena na té pozici, kterou dělám, není vůbec důležité. Kdybych byla muž, asi bych to dělala stejně.
Uvedu příklad: Když vybírám pracovníka do svého týmu, nejdříve mi přijdou životopisy, většinou bez fotky. A protože vybírám po celé zeměkouli většinou nepoznám, jestli jde o ženu nebo o muže. Takže pohlaví není důležité pro výkon pozice.
Ale myslím si, že je dobré, že se mě na to ptáte. Myslím si totiž, že v Čechách je mnoho talentovaných žen, které se tak trochu ostýchají jít do manažerské kariéry.
Co byste jim poradila?
Nestyďte se za to, že jste ambiciózní. To prostě buď jste, nebo nejste. A dívejte se na to, které osobnosti ve firmě by vám mohly něco dát. Na ně se v dobrém „přisajte “, požádejte je, aby se staly vašimi mentory.
Jestli je to ale obvyklé? Aplikovatelné?
Myslím, že je. Navíc v Čechách teď vzniká program, který bude takovýmto ambiciózním ženám pomáhat a bude jim přidělovat ty mentory. Ne tedy z jejich firmy, ale z různých firem. Takovýto nápad, zvolit si mentora a s ním konzultovat svoji kariéru, je asi nejvhodnější.
Jsou nějaké větší rozdíly v přístupu k práci mezi americkými a českými manažery?
Rozdíl tam je, a není úplně pozitivní pro Čechy. Když jsem se dostala do toho z osmdesáti procent amerického týmu, byla jsem tam jak mimozemšťan – nikoho jsem neznala, byla jsem tam nová. Američani mě ale přijali úplně skvěle. Americká kultura je tak mnohonárodnostní a vstřícná cizím vlivům, že opravdu měli radost, že tam budou mít někoho nového, nabitého energií atd. Pomáhali mi svou radostnou otevřeností, což si myslím, že by se v Čechách nestalo.
Profesně rozdíly velké nejsou, ale na té mojí pozici jeden je, a to v jazykových schopnostech. Nikdy nemohu soupeřit s Američanem, kdo napíše lepší tiskovou zprávu. I když umím anglicky velmi dobře, Američan to vždy napíše líp. Můžu s ním však soupeřit už v tom, kdo napíše lepší strategii. Já mám totiž výhodu, kterou mají snad všichni Češi, že svět skutečně vidíme jako svět. Američané vidí svět jen jako Ameriku. Takže globalizace jde z nás, z Evropy, z Asie.
Ženy versus muži na vrcholných pozicích. Schválně jsem dnes počítal, kolik žen se od vzniku samostatného Česka objevilo ve vládních funkcích. Pokud jsem počítal dobře, bylo jich čtrnáct. Mužů bylo ale mnoho desítek, určitě více než sto?
Je to škoda. Když jsem se připravovala s manželem na tuto debatu, přišli jsme na to, že jsem měla prababičku Barboru, která žila před 150 lety a založila naši bývalou rodinnou firmu. Přitom se nad tím tehdy nikdo nepozastavoval. Prostě byla silná osobnost, založila firmu, všichni ji poslouchali a měli ji rádi. Jako kdybychom udělali skok stranou a ženy vyloučili z manažerských a politických pozic. Proč? Nevidím důvod.
U manažerských pozic to záleží především na firmách. V politice se ale třeba často zmiňují kvóty pro to, aby ve vládě byly povinně přítomny i ženy?
Není úplně dobré používat kvóty. Když se podíváte na kvótový model, který se nedávno zavedl v severských zemích, připadá mi to brutální. Takhle do manažerských pozic násilím natlačili asi tisícovku žen, takže tisíc manažerů přišlo o práci.
Spíše bych to dělala postupně. Právě různé „mentorship programy“ mají smysl. A má smysl i to, že pozvete do televize mě, a když se na to budou dívat nějaké mladé dívky, můžou dostat nápad, proč se nevydat zrovna manažerskou kariérou. Vždyť to není špatné, ten život je zajímavý.
Jaké bude vaše další směřování? Máte nějaký sen? Třeba marketingová ředitelka Hewllet-Packard?
To by mě určitě vzrušovalo. Jsem člověk, který uvažuje reálně. A stát se marketingovou ředitelkou Packardu je pro holku z Prahy až moc velký sen. Einstein říkal, když máš nějaký cíl, z bodu A do bodu B tě vezme logika, a když chceš jít někam dál, nech to na svojí fantazii. Moje kariéra je toho dokladem. Když člověk dobře a tvrdě pracuje, má za sebou výsledky, udělá si kontakty, příležitosti se vám otevírají jako houby po dešti. A já myslím, že mně se příležitosti budou otevírat. Je jedno, jestli to bude v Americe, zpátky v Čechách nebo v regionu. Jsem člověk, který si užívá na jakékoliv pozici a při jakékoliv činnosti, kterou dělá.
Třeba i v jakékoliv firmě? Ani nevím, jestli se to vůbec smí říct.
To bych asi řekla, že ne. Podle mě Hewllet-Packard není jenom firma.
(redakčně kráceno)