Třetí, protikomunistický, odboj a hlavně pak činny odbojové skupiny bratří Mašínů dodnes rozdělují českou veřejnost. Pro jedny jsou sprostými vrahy, kteří neváhali odpravit bezbranné a nevinné, pro jiné statečnými jedinci, kteří záhy pochopili zrůdnost komunistického režimu a neváhali se mu postavit se zbraní v ruce. Pro bratry Mašínovy samotné šlo přitom hlavně o naplnění odkazu jejich otce podplukovníka Josefa Mašína, hrdiny protinacistického odboje a jednoho ze Tří králů, pro něhož svoboda znamenala víc než život.O osudech rodiny Mašínů hovořil Vladimír Kučera v pořadu Historie.cs z 20. března s historiky Janem Němečkem (JN) z Historického ústavu Akademie věd, Petrem Kourou (PK) z Ústavu pro studium totalitních režimů a Jiří Kociánem (JK) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Mašínové
Kdo to vlastně byl Josef Mašín starší?
JN: Chceme-li hovořit o Josefu Mašínovi, musíme se podívat na historii celého rodu Mašínů. Je to historie starého českého selského rodu, pocházejícího z Kolínska, kde se také Josef Mašín v roce 1896 narodil. Podle tradice tohoto rodu se měl stát hospodářem na svém rodném statku, nicméně jeho úděl byl poněkud jiný, změnila ho už první světová válka. Tehdy ještě jako student hospodářské školy narukoval do rakousko-uherské armády, ale stejně jako řada dalších Čechů v ní nezůstal a při první příležitosti přešel na ruskou stranu.
V Rusku si podal přihlášku do nově vznikajících československých legií na Rusi a stal se legionářem. Už jeho činy v řadách československých legií naznačovaly jeho další osud. Byl to člověk nebojácný, který šel do každé akce, ať už v řadách rozvědky nebo přímo v bojových akcích (zúčastnil se i bitvy u Zborova), s bezpříkladnou odvahou. Při bojích na sibiřské magistrále byl těžce zraněn. Byl mnohokrát vyznamenán jak ze strany ruských vojenských úřadů, tak ze strany československého velení. Po první světové válce pak zůstal v řadách československé armády.
Někde jsem četl, že byl poměrně vzpurný a že nadřízeným říkal do očí, co si myslí?
JN: Ano, skutečně nekoukal na to, kdo před ním stojí, jestli je to jeho nadřízený nebo podřízený, či dokonce nějaký generál. V podstatě každému řekl vše na rovinu. Tento přístup některým vojenským funkcionářům imponoval, některým však ne. Každopádně to nedotáhl tak daleko jako někteří legionáři z dob prvního odboje. Ovšem při mobilizaci v září 1938 už velel dělostřeleckému pluku v Praze-Ruzyni jako zatímní velitel.
Jako celá řada dalších důstojníků československé armády odsuzoval postoj československého politického vedení, které kapitulovalo před podmínkami stanovenými velmocemi na mnichovské konferenci. Už tehdy však začíná uvažovat o jakýchsi podmínkách, které by mohly přijít při odboji. Pak ale přichází další těžká rána, 15. březen 1939.
Traduje se, že měl konflikt s generálem Šárou?
JN: Mašín nechtěl uposlechnout rozkaz československého vrchního velení a rozhodl se, že se bude se svým plukem proti okupantům bránit. To bylo samozřejmě nepřijatelné, protože jeho pluk sídlil v Praze-Ruzyni, takže by šlo o konflikt přímo v hlavním městě. Bylo proto potřeba ze strany nadřízených, také generála Šáry, Mašína nějakým způsobem přesvědčit. (Generál Šára za války vstoupil do československého odboje a byl nacisty popraven.) Došlo k potyčce; traduje se, že se Mašín domů vrátil s potrhanou uniformou a krajně rozezlen na své představené a rozhodnut, že začne s aktivním odbojem proti Němcům.
V čem spočívala odbojová činnost Josefa Mašína?
JN: Předně to bylo ukrývání zbraní pro potřeby československého odboje, protože bez zbraní se odboj dělat nedá. Potom přicházely další neméně významné okruhy. Byla to činnost zpravodajská, která ovšem Mašínovi nebyla tolik blízká, jako byla činnost sabotážní. V té získal dva věrné parťáky, nerozlučné druhy, s kterými zůstal až do smrti, štábního kapitána Václava Morávka a podplukovníka Josefa Balabána.
Morávek, Balabán, Mašín, Tři králové. Jak to s nimi bylo?
PK: Tři králové byla jedna z nejvýznamnějších organizací československého nekomunistického domácího odboje. Tito lidé vzešli z odbojové organizace Obrana národa, jejíž první garnitura byla zlikvidována na přelomu let 1939 a 1940. Na jaře 1940 přechází Obrana národa na práci menších, zakonspirovaných, velmi dobře organizovaných skupin. A právě Tři králové jsou jednou z těchto skupin a tvoří faktický výkonný štáb Obrany národa. Jejich práce zasahuje od sabotáží přes vydávání ilegálního tisku a zpravodajských informací až po obsluhu rádiové vysílačky v závěrečné fázi.
Dělali sabotáže i v Německu?
JK: Ano, jde o známý případ na nádraží v Berlíně, kde se pokusili o velkou sabotážní akci. Plánovali také ataky proti vysokým nacistickým hodnostářům.
PK: Všichni Tři králové, když se je pokusila zatknout německá tajná státní policie, se bránili se zbraní v ruce. Nejprve, 22. dubna 1941, byl za pomoci konfidenta zatčen Balabán. Pokoušel se bránit a byl zraněn výstřelem do nohy, potom byl brutálně vyslýchán. 13. května 1941 byl zatčen Josef Mašín. I on se pokoušel bránit, když kryl své druhy Peltána a Morávka, tím, že střílel na příslušníky gestapa. Těmto dvěma mužům se skutečně podařilo uprchnout, když sjeli po ocelovém lanku z vysokého patra budovy. Mašín jim svou statečností a tím, že se obětoval, prozatím zachránil život, takže mohli nadále pracovat v odboji.
Komisař gestapa Willi Abendschön údajně při výslechu po válce tvrdil, že Mašín byl nejstatečnější a nejrytířštější protivník, jakého kdy poznal?
JN: Mašín byl poté, co byl těžce zraněn, převezen do sanatoria, kde byl podroben operaci. Už tam se snažil utéct - těsně po operaci se pokusil udeřit hlídajícího dozorce a uprchnout z vazby. Nicméně se mu to nepodařilo, protože byl příliš slabý. Němci ho proto okamžitě odvezli do věznice, kde začal být tvrdě vyslýchán, protože věděli, že je jednou z klíčových osobností odboje.
Výslechy byly neskutečně tvrdé, o čemž máme řadu nejrůznějších svědectví jak ze strany gestapáka Williho Abendschöna, tak Mašínových spoluvězňů. Ne nadarmo se Mašín pokoušel několikrát neúspěšně o sebevraždu, aby unikl krutým mukám při výslechu. Každopádně výslechové protokoly, které máme k dispozici, naznačují, že Mašín nikoho nezradil a nikoho neusvědčil.
Jaký byl jeho konec?
PK: Podplukovník Josef Mašín byl popraven 30. června 1942 v rámci druhého stanného práva po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Hendricha. Zajímavé je, že při popravě na střelnici v Kobylisích byl jediný z popravených, kterému nacisté nechali spoutat ruce a nohy. Obávali se totiž, že by se mohl rozběhnout proti popravčí četě. Příslušníci popravčí čety byli nezkušení (šlo o lidi zahajující vojenskou dráhu), takže by se mohlo stát, že by byli zmateni, a mohlo by dojít k velice ostudnému incidentu. Na tom je zřejmé, že sami nacisté si uvědomovali, jak statečný člověk Josef Mašín je, a že se ho obávali i v situaci, kdy se snažili popravit bezmocného muže.
Jaký byl osud jeho manželky?
JN: Zdena Mašínová byla zatčena už v lednu 1942 a zůstala ve vězení až do popravy podplukovníka Mašína. O měsíc později ji gestapo propustilo.
Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Ještě jsem tady (režie Zdeněk Tyc, 1997):
Hovoří Zdena Mašínová ml.: Při prvním zatčení naší matky jsme jako děti měly být dány na převýchovu do říše - tedy hlavně bratři. Já jsem měla být zlikvidována jako dítě postižené, protože s tím nacisti nedělali žádné velké průtahy. Díky naší hospodyni, která byla jako člen rodiny a které se podařilo, aby se rychle dostavila babička z Olomouce, aby nás v poslední chvíli zachránila, jsme žili bez matky s naší babičkou v Poděbradech. Velice nám pomáhala naše hospodyně, která byla později také dána na práci do říše, ale vrátila se, pracovala na statku a mohla nás zásobovat potravinami, což bylo tehdy velice těžké, a pomáhat s mou léčbou.
Náš otec nám nechal písemně odkaz - ještě před popravou v heydrichiádě, se mu ho podařilo napsat na klozetový papír. Byl to odkaz pro nás a pro svou ženu, kde nás vyzývá, abychom se nikdy nestali otroky a za každých okolností se postavili zlu.
Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti našim odvěkým nepřátelům, Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa je první povinností každého uvědomělého Čecha. I vy tak jednou musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí.
To je poselství velmi silnév souvislosti s tím, jak Josef Mašín zahynul.Jeho synové se ale už za války také chovali ne právě nestatečně?
JK: Ještě na sklonku války se zapojili do odbojových akcí. Bylo to obdivuhodné, protože staršímu Ctiradovi bylo na konci války 15 a mladšímu Josefovi 13 let. Oni to v duchu tradice a při vzpomínce na svého otce, vědomi si toho, co otec vykonal a co znamenal v odboji, považovali za samozřejmost. Takže ten věk v tom asi nehrál roli.
Co v odboji dělali?
PK: Na konci války jejich rodina ukrývala uprchlého sovětského zajatce. Je známo, že se snažili provádět drobné sabotáže, rozbíjeli nějaká zařízení na železnici, zbraně, které jely na frontu, a v závěru války se účastnili akcí, které souvisely s květnovým povstáním. Ctirad Mašín tehdy odjel zúčastnit se osvobozování Liberce.
Po válce byli vyznamenáni?
JN: Ano, už v roce 1946 dostali oba bratři Československou medaili Za chrabrost a jejich matka Zdena Mašínová byla vyznamenána Vyznamenáním Za zásluhy prvního stupně.
Paní Mašínová měla údajně vazbu na Miladu Horákovou?
JN: Byla s Miladou Horákovou vězněna na Pankráci v jedné cele, takže se dobře znaly.
Stýkali se Mašínovi s bývalými důstojníky, s kamarády svého tatínka?
PK:Určitě ano, paní Mašínová po válce udržovala kontakty s řadou bývalých kolegů svého muže a angažovala se v uznání jeho odbojových zásluh i v procesu jeho povýšení a uctívání jeho památky. Takže se stýkala s důstojníky, kteří přežili koncentrační tábory nebo byli v zahraniční armádě.
Ovšem pak přišel rok 1948. Vztah nejen k památce Josefa Mašína staršího, ale i k žijícím přátelům a přítelkyním se poněkud změnil. Mohli byste to nějak definovat?
JN: Už po roce 1945 sledujeme dvě různé tendence. Na jedné straně tendence komunistů nějakým způsobem památku Josefa Mašína odsunout do pozadí. A na druhé straně tady byla pochopitelná snaha rodiny, ale i okruhu Mašínových spolupracovníků a přátel památku zachovat a nějakým způsobem zviditelnit.
Únor 1948 v tom znamená naprosto radikální zlom. Část důstojníků, Mašínových přátel, odešla do exilu, část byla uvězněna. A bohužel i Mašínova památka se začínala odsouvat úplně do pozadí. Mašínova ulice byla přejmenována, pamětní deska byla odstraněna. Režim se tím snažil zatlačit paměť na druhý nekomunistický odboj do pozadí.
PK: Je tady ještě jedna důležitá věc: V roce 1947 vyšla kniha Sestupme ke kořenům olšanského učitele Jaroslava Procházky, která pojednávala nejen o Josefu Mašínovi, ale i o historii celého selského rodu Mašínů. Tato kniha byla po únoru 1948 stažena z prodeje, její náklad byl zničen a byla vyřazena z veřejných knihoven, přestože předtím byla doporučována jako školní pomůcka.
Čili tady byl regulérní politický zájem tohoto člověka vymazat z paměti a z vědomí národního společenství?
JK: Určitě, byl to zájem individuálně konkrétní, cílený na Josefa Mašína. Vidím to jako jeden z důležitých faktorů obratu a zrodu nového postoje bratrů Mašínů.
Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Ještě jsem tady (režie Zdeněk Tyc, 1997):
Hovoří Zdena Mašínová ml.: Valná část populace má k tomu negativní přístup, protože většina zde žila, zdálo se, normálně. A část svobody, která jim byla upírána, naprosto nepostrádali. My jsme ale vyrůstali ve Svobodě s velkým „S“, a když jsme viděli, že jsou lidi popravováni, mučeni, zavíráni, a že perzekuce nastává v širokém měřítku obyvatelstva, že jsou ozbrojovány milice, že jsou decimovány policejní sbory, armáda, nemohli jsme to pokládat za normální stav.
Ctirada pak nepustili na školu?
JN: Chtěl pokračovat v tradici svého otce a stát se důstojníkem československé armády. Jeho žádost o přijetí na Vojenskou akademii byla zamítnuta, ale bylo mu umožněno studovat na ČVUT. Když však o dva roky později žádal jeho bratr Josef o přijetí na vysokou školu, jeho žádost byla definitivně smetena ze stolu s tím, že si má hledat uplatnění v dělnickém povolání.
Ale přesto tam byla nějaká skulina, protože Ctirad Mašín prošel po roce 1948 bojovým kurzem Svazarmu?
PK: Na podzim 1948 se přihlásil do bojového kurzu Svazarmu, kde se frekventanti mimo jiné učili určité metody partyzánského boje. Bratři Mašínové tyto nabyté zkušenosti později při své odbojové činnosti využili.
Tyto přepady začaly v roce 1951. Jak se dá charakterizovat rok 1950 nebo 1951 z hlediska všeobecné politické atmosféry a z hlediska zostřeného třídního boje, jak se to tehdy nazývalo?
JK: Právě tyto roky považuji za počátek vrcholného období masové represe, zaměřené proti různým společenským skupinám. Bylo to v době, kdy už společnost zaznamenala atmosféru velkých politických procesů a „průlom“, který se stal právě při přípravě a realizaci procesu s Miladou Horákovou. Veřejnost už věděla o několika odsouzených na smrt a následných politických procesech, které přivedly další desítky odsouzených i k popravám. K tomu přibylo následné vyostření atmosféry rétorikou příprav na třetí světovou válku a rétorikou o nebezpečí vnitřního nepřítele a zároveň zesíleného nebezpečí zvnějšku. Navíc v době roku 1951 přichází zlom, kdy komunisté začali vybírat, i z podnětu sovětských míst, oběti mezi svými nejvěrnějšími soudruhy. Tehdy byl zatčen Slánský a připravuje se monstrproces s vedením záškodnického centra uvnitř komunistické strany. Takže atmosféra byla skutečně velmi vyhrocená a cílená propaganda byla velmi černobílá.
Přepis úryvku z dokumentárního cyklu Ještě jsem tady (režie Zdeněk Tyc, 1997):
Hovoří Zdena Mašínová ml.:Matka byla velmi úzkou a důvěrnou přítelkyní doktorky Milady Horákové, s kterou prožila značnou část věznění na Pankráci, kdy byla Milada Horáková těžce zmučena a dána do cely, kde ji měla moje matka ošetřovat.
Komunisti zasáhli samozřejmě do řad vojáků, kterých si Mašínové asi hodně vážili?
PK: Generál Píka byl jedním z rodinných přátel rodiny Mašínů. Takže pro bratry Mašíny to nebyla jen nějaká jména, které by četli v novinách, ale byli to konkrétní lidé, které znali a kteří se stýkali před válkou s jejich otcem nebo s jejich matkou po válce.
Tehdy se tedy rozhodli pro akce násilnějšího charakteru?
JN: Byly to akce na získání zbraní. Další druh akcí byl na získání finančních prostředků, které měly být v té době použity na osvobození Ctirada Mašína, jenž byl za pokus o přechod hranic odsouzen na dva a půl roku do vězení a byl v jáchymovských dolech. Třetí druh akcí byly akce sabotážní. Mezi nejznámější patří zapálení stohů na Moravě, na Vyškovsku a Kroměřížsku.
Bratři Mašínové chtěli odejít, protože věřili, že brzy dojde k válce, dojde ke střetu dvou světů černobílého vidění. Války se pak chtěli zúčastnit na druhé straně. Byl to hlavní úmysl, proč chtěli ven?
JN: Domnívám, že ano. Vidíme tady velice podobnou situaci jako za druhé světové války, kdy podplukovník Mašín v roce 1939 shromažďuje zbraně, očekává se vypuknutí válečného konfliktu, což bere tak, že je nutné se na tento konflikt připravovat.
Stejně tak Mašínové v 50. letech shromažďují zbraně. Samozřejmě vědí, že nemá smysl vést partyzánskou válku proti režimu, neboť tím se režim těžko může zhroutit. Vkládají však naděje v konflikt, který může přijít, a chtějí v případném konfliktu stát na straně demokratických sil. Doufají, že budou moci tímto způsobem přispět ke zničení komunistického systému. Takže je to příprava na rozhodující chvíli.
Po prvních zkušenostech, kdy je Ctirad Mašín zatčen a odsouzen na dva a půl roku, se skupina rozhodne, že odejde na Západ, vstoupí tam do americké armády a bude se podílet na osvobození své vlasti nikoli zevnitř, ale zvnějšku.
Na příkladu Ctirada tak pochopili, že utéct asi nepůjde tak lehce. Proč vůbec došlo k zatčení Ctirada Mašína?
PK: To byla velká zkušenost, protože je zradil jeden z jejich skupiny. Jeden z jejich druhů, kteří byli chyceni StB, prozradil, že Ctirad byl strůjcem přípravy přechodu přes hranice. Nejspíše je to pak vedlo k většímu zakonspirování. A možná to byla taková zkušenost, která zapříčinila, že způsob přípravy dalších akcí začal být velmi nekompromisní.
Jak tyto nekompromisní akce probíhaly?
JN: Když se Ctirad Mašín vrátil z jáchymovských dolů, bylo jasné, že další existence skupiny na území Československa je velmi ohrožena. Situace se navíc zdramatizovala i tím, že byl Ctirad Mašín po návratu ve špatném fyzickém stavu - jáchymovské uranové doly nikomu na zdraví nepřidaly - a další z jejich skupiny byl v rámci základní vojenské služby odvelen na Slovensko. Takže si uvědomili, že musí co nejdříve utéct na Západ, a začali konat přípravy.
Kritici jim vyčítají, že šli také po penězích. Jaké to mělo odůvodnění, přepadnout zásilku peněz?
JK: Vrátil bych se k nekompromisním způsobům a některým akcím, které tomu v září 1951 předcházely. Jde o dvě události, které jsou velmi připomínány. První akce za účelem získání zbraní byla přepadení stanic Sboru národní bezpečnosti a skladu zbraní, přičemž zahynuli dva příslušníci SNB. A potom se v době, kdy byl Ctirad Mašín zatčen a byl v jáchymovských uranových dolech, rozhodli sehnat určitou částku peněz, s jejichž pomocí chtěli najít nějakou cestu k uplacení dozorců, a umožnit tak Ctiradův únik. To byla akce ze srpna 1952, kdy šlo o přepadení vozu u Čáslavi s výplatami peněz, což mělo za důsledek smrt jednoho z ochranky.
Oni měli pocit (podle nich velmi oprávněný), že vstoupili do války: byli kolem nich mrtví. Jejich nekompromisní akce ale nebyly samoúčelné, nešli zabíjet. Oni něco potřebovali, chtěli něco získat?
PK: Troufám si tvrdit, že do žádné akce nešli s tím, že někoho zabijí. Samozřejmě chtěli shromažďovat zbraně a uvažovali o tom, že zaútočí na skupinu příslušníků lidových milicí, které byly skutečně silným nástrojem represe, což je dnes poněkud podceňováno.
Bývá jim vytýkáno, že nespáchali atentát na nějakého vysokého komunistického představitele. I o těchto věcech diskutovali, ale právě v kurzu Svazarmu se Ctirad Mašín dozvěděl, že tímto způsobem se nepříteli vytvoří mučedníci a že na místo jednoho vysokého představitele nastoupí jiný, takže se v represi nepoleví. Plánování jejich útoků tak bylo spíš v této rovině. Nikoli v konkrétní rovině, že zabijí v Čelákovicích příslušníka Sboru národní bezpečnosti.
Jejich počínání vždy vyplynulo z konkrétní akce. Například v Čelákovicích Ctirad Mašín nabyl dojmu, že si je příslušník SNB snaží zapamatovat, aby je mohl lépe identifikovat. Původně ho chtěl omámit chloroformem, ale uvědomil si, že potom, co se probudí, podá jejich podrobný popis. Bylo velice pravděpodobné, že dojde k odhalení skupiny, a v atmosféře politických procesů a v souvislosti s tím, že se tam snažili získat zbraně, jim mohl hrozit i trest smrti, kdyby se je podařilo odhalit.
Šlo tedy víceméně o akce, které pramenily z pudu sebezáchovy: Ctirad Mašín tento čin uskutečnil v rámci obrany odbojové skupiny a aby zamezil jejímu odhalení.
Hovoří Ctirad Mašín (přepis úryvku argumentace z televizního pořadu Aréna z roku 1995):
Že jsme komukoli zkřivili vlas na hlavě? Komunistický režim zavraždil přes 200 lidí. Byly to takzvané justiční vraždy. Další tisíce a stovky lidí byly zabity jinak, kdy to režim neohlásil. Stovky lidí byly povražděny na hranicích, protože chtěly z tohoto „socialistického ráje“ utéci.
Jak to probíhalo, když se dostali přes hranice do východního Německa? Tam už to byla regulérní válka.
JN: Snažili se co nejrychleji dostat do Berlína, který byl tehdy rozdělen. Když se totiž někdo dostal do Západního Berlína, byl „za vodou“. Navíc Berlín ještě nebyl obehnaný berlínskou zdí, takže bylo možné se do něj poměrně snadno dostat. Pro bratry Mašíny to bylo snadnější, než se snažit přejít přímo československo-západoněmeckou hranici.
Jejich cesta byla samozřejmě provázena nejrůznějšími problémy. Neměli finanční prostředky, tudíž si nemohli zvolit cestu vlakem, která by byla nejschůdnější. Proto se pokusili zastavit auto, bohužel došlo ke konfliktu, po kterém utekli. Německá policie tak poprvé získala informace o tom, že se Německem začíná pohybovat nějaká skupina z Československa, která se snaží dostat někam, zřejmě do Berlína. To byl první kontakt s německou policií.
K tomu nejzávažnějšímu na jejich cestě došlo, když se pokusili ujet pár stanic vlakem, na co měli těch pár marek u sebe, do stanice Ucro. Německá policie už v té době zjistila jejich pohyb, takže je v Ucru čekalo přepadové komando německé Volkspolizei.
Při pokusu o zatčení celé pětičlenné skupiny (kromě bratří Mašínů v ní byli ještě Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyněk Janata) došlo k velké přestřelce. Na německé straně byl zastřelen jeden z německých policistů a došlo také k rozdělení skupiny, protože Zbyněk Janata se v nastalém zmatku ostatním ztratil a narazil na policejní hlídku. Ta ho zatkla a vrátila zpátky do Československa. Ostatní pokračovali v cestě pěšky.
Po této přestřelce začaly policejní manévry. Dvacetitisícová masa německých policistů a příslušníků Rudé armády, která byla nasazena na jejich hledání, je opravdu něco, co nesnese žádné srovnání s jinou obdobnou akcí. Ne nadarmo Němci nazvali celý spis, který byl věnován bratrům Mašínům na území Německa, Grossverhaftung Ucro, Velké zatýkání v Ucru.
Velké zatýkání? Ono ale tak velké nebylo. Nakonec se podařilo zatknout jen dva z nich?
JN: Vedle Zbyňka Janaty, který byl zajat už v Ucru, padl do rukou Němců ještě Václav Švéda. Tentokrát to bohužel nebylo omylem. Bratři Mašínové a Milan Paumer museli Švédu opustit, protože byl zraněn,krvácení ho značně oslabilo, takže nebyl schopen s nimi pokračovat dále v cestě. Sám je proto požádal, aby mohl zůstat, ať oni pokračují dále.
Jaký byl jejich osud, když se dostali do Berlína?
JK: Prostřednictvím železničních vagonů se dostali do Západního Berlína, kde byli přijati do prvního výslechového stadia od amerických jednotek. Tehdy v podstatě začíná politická fáze jejich dalšího osudu, protože Američané je od této chvíle považovali za politické uprchlíky. Také následná jednání o vydání, diplomatické nóty a všechno, co se kolem toho začalo odehrávat od konce října 1953, pak mělo v mezinárodním měřítku silnou politickou dimenzi. Jejich čin a útěk navíc získal mezi západní veřejností velmi silný ohlas jako velmi statečný čin, který ve své době neměl obdoby.
Jak na to reagovala vnitřní politická scéna? Dotklo se jí to nějakým způsobem?
JK: První kroky byly zahájeny ihned v době zatčení Zbyňka Janaty a posléze Václava Švédy. Jak je zachyceno v svědectvích, dohodli se, že když se někdo dostane do zajetí, nemá si ztěžovat situaci tím, že by nějak mátl stopy, ale řekne, o co se jednalo. A tak to také u výslechu nejspíše bylo.
Zároveň byla zahájena vlna zatýkání rodinných příslušníků a nejbližších přátel všech zmíněných pěti mladých mužů. Na konci roku 1953 byla také znovu zatčena maminka bratrů Mašínů, paní Zdena Mašínová, která byla v té době již velmi těžce nemocná (ukázalo se, že má rakovinu).
JN: Osud matky bratří Mašínů je opravdu velmi krutý. Komunisté dobře věděli, že je smrtelně nemocná a že nemá žádnou šanci z nemoci vyváznout - rakovina postoupila tak daleko, že to byla jen otázka času. Nicméně až do posledních dnů jejího života odmítali veškeré žádosti o milost. Naopak musela až do posledních dnů pracovat ve věznici a veškeré její výmluvy byly brány jako simulování, i když lékaři samozřejmě věděli, v jakém je stavu, protože ve věznici podstoupila celou řadu operací, které však její stav nemohly nijak změnit.
PK: Podíváme-li se na přístup Státní bezpečnosti, vypadá to, že se Zdena Mašínová stala jakýmsi rukojmím za to, že se komunistické bezpečnosti nepodařilo Mašíny dopadnout.
Jaké tresty byly pro ty, kteří tady zůstali - kteří to dostali za to, že se s nimi znali?
JK: Tresty byly velmi kruté. Dva zatčení spolubojovníci Václav Švéda a Zbyněk Janata byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Popraven byl i strýc bratrů Mašínů, bratr Zdeny Mašínové, známý odbojový pracovník, podplukovník Ctibor Novák. K vysokým trestům byla odsouzena řada příbuzných, známých a nejbližších přátel Švédy i Janaty.
Tento příběh trošku posouvá rovinu vidění vrcholné fáze perzekuce a represe, která je pojímána do roku 1953, do smrti Gottwalda a Stalina. Na tomto případu je vidět, že byla ještě řada dalších procesů s absolutními tresty a s cílem zastrašit veřejnost. A právě proces s touto skupinou z roku 1955 svědčil o tom, že komunistický režim s nepřáteli rozhodně nebude jednat v rukavičkách. Navíc propaganda tento případ a proces velmi zneužila.
(redakčně kráceno)