Jméno Moravec se stalo osnovou pořadu Historie.cs z 27. března, neboť toto celkem tradiční české příjmení reprezentuje hned tři různé osudy různých nositelů jednoho jména. Zatímco rodina Moravcova ze Žižkova patřila k hlavním podporovatelům parašutistů shozených na české území kvůli atentátu na zastupujícího říšského protektora Rienharda Hendricha, důstojník zpravodajské služby František Moravec patřil k samotným strůjcům celé akce. Temnou stránku společnosti za okupace pak představuje největší český kolaborant druhé světové války Emanuel Moravec, člověk, který se z respektované osobnosti první republiky stal synonymem národní zrady.O osudech několika lidí stejného jména v dramatických okamžicích našich dějin hovořil Vladimír Kučera s historiky Janem Kuklíkem (JK) z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a Karlem Strakou (KS) a Janem Borisem Uhlířem (JBU) z Vojenského historického ústavu.
Moravcové jako symbol okupace
Na Žižkově je Biskupcova ulice, kde je na domě číslo 7 deska, na které jsou napsáni samí Moravcové. To byli představitelé jakéhosi drobného českého odboje?
JBU: Dostali se do víru války, která v roce 1942 vrcholila začátkem bitvy u Stalingradu, a byli zcela jednoznačně jedněmi z těch, kteří se stali hlavními ukrývateli a podporovateli parašutistů, kteří byli shozeni s úkolem zlikvidovat Reinharda Heydricha.
Celá rodina obětovala své životy za vlast, ovšem osud každého z nich byl trošku jiný. Otec Alois a syn Vlastimil (Aťa) byli popraveni v Mauthausenu v roce 1942 v první velké vlně lidí, kteří byli odvetně likvidováni za atentát na Heydricha. Matka spáchala při zatýkání sebevraždu. Parašutisté jí říkali teta nebo mámo, protože opravdu byla tento typ. A poslední syn rodinu o trošku přežil - zahynul v roce 1944 jako československý letec RAF, kde létal u 310. perutě. Stalo se to den po spojenecké invazi do Normandie, když se vracel z bojového letu s těžce poškozeným letounem a při přistávání zahynul. Bylo to 7. června 1944. Celá rodina tak byla do roku 1945 mrtvá.
Historici se dnes shodují v tom, že málokterá rodina se postarala o své hochy jako oni. Bez jejich kontaktů, které byly v nejrůznějších ohledech naprosto zásadní, by totiž ani Gabčík, ani Kubiš, ani další z těch, kteří potom skončili v kryptě kostela Cyrila a Metoděje, neměli velkou šanci se uchytit. V tomto ohledu je třeba také zdůraznit ohromnou roli sokolské obce v odboji, protože za rohem bydlel Jan Zelenka zvaný Hajský.
Hovoří historik Jaroslav Čvančara (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rodina Moravcových se velmi dobře znala s hlavním ubytovatelem a nejbližším spolupracovníkem parašutistů, učitelem Janem Zelenkou-Hajským. Ten spolu s dalšími sokoly podporoval parašutisty a také patřil k fundamentálnímu křídlu lidí, kteří pochopili, oč v atentátu na Heydricha jde, a tuto záležitost všemožně podporovali. Všichni pak za to zaplatili životem.
JK: Jmenujme některé další rodiny, co patřily k Zelenkovi-Hajskému - Svatošovi, Baucovi, Houškovi. Problém je, jak se dívat na formy a metody, které domácí odboj používal. V rámci toho je podpůrná odbojová činnost neobyčejně podceňovaná. Sami jsme řekli „drobný“ odboj. Jako by to drobné bylo, ale bez toho by celek rezistence vůbec nemohl existovat.
Výcvik parašutistů nebyl špatný - byli na svůj úkol vybaveni poměrně dobře. Ovšem některé souvislosti reality protektorátní totality při výcviku skoro musely být opomenuty, protože nebyly známy. Jednoduše a krátce: život pro parašutisty se tady bez pomoci podobných ubytovatelů nedal realizovat.
V protektorátu se žilo na lístky. Život na lístky nebyl možný bez podpory těchto podporovatelů, protože parašutisté nepřijeli vybaveni potravinovými lístky. V Praze byly přitom jen dva automaty, Koruna a U Anděla (teď McDonald), kam mohli přijít a dát si brambory, zelí a sekanou. Jinak jste v každé restauraci musel vyndat potravinové lístky. Bez potravinových lístků se prostě nedalo žít.
Parašutisté také dostali úkol, který podle mě a jiných historiků trošku zkomplikoval přípravy atentátu, zabezpečit možnost napadení Škodových závodů letecky. A právě Aťa Moravec je na místo určení vezl. Takže šlo o hodně zvláštní úkoly, kterými byl pověřen.
A pokud jde formy a metody, musíme jednoznačně říci, že specifika našeho domácího odboje proti nacistům jasně vyžadovala i takovouto naprosto neokázalou pomoc, která byla až dosud historiografií reflektována minimálně.
JBU: Parašutisté by mohli v protektorátu bez podpory domácího odboje teoreticky zemřít hlady. Museli být totiž policejně přihlášeni, museli mít k dispozici lékařskou péči, a k tomu, aby jim byly vydány Potravinové lístky, museli mít kmenový list. Tím vším museli být na základě policejní vyhlášky vybaveni, a to všechno jim vyřizovali právě jejich přechovávatelé. Čili domácí „drobný“ odboj se o ně víceméně staral od A do Z .
Je na tom vidět míra neinformovanosti Londýna, který po parašutistech, skupině Antropoid (Gabčíkovi, Kubišovi), v první fázi vyžadoval, aby se s domácím odbojem vůbec nekontaktovali a snažili se fungovat jako samostatná, zcela odloučená jednotka.
KS: Celá záležitost má ještě jeden velice významný faktor: informace, spojky, hodnota informací, co se dělo na území protektorátu, jak to vnímal náš zahraniční odboj, jak tyto informace používal a aplikoval. Jde o to, že oproti období před válkou bylo československé vojenské zpravodajství plně profesionální. Šlo o důstojníky hlavního štábu a na vyšších velitelstvích, kteří spolupracovali s různými lidmi a získávali od nich informace.
Do zpravodajské práce však nově vstoupil faktor její laicizace, kdy na struktury založené vojenskými profesionály navázala celá řada občanů, kteří obětavě a po kousíčkách shromažďovali informace z různých zdrojů. Jmenoval bych české železničáře, pracovníky spojů, kteří zajišťovali právě pro vojenské struktury celou řadu velmi hodnotných informací, které pak byly předávány pomocí rádiového spojení do ústředí v Londýně.
Drobná odbojová, lidová činnost nakonec pro tuto rodinu skončila tragicky. Říká se, že Aťa nakonec prozradil úkryt parašutistů v Resselově ulici. Je to pravda? I mně jako malému klukovi vyprávěli, že mu ukázali hlavu jeho maminky…
JBU: Uvědomme si situaci stanného práva, vyhlášenou okamžitě po atentátu. Tak hustou atmosféru strachu a teroru české země ve 20. století dosud nezažily. Ani první stanné právo po nástupu Heydricha nebylo tak drsné. Lidé, kteří si toto období pamatují, si velmi dobře vybavují známou větu: Kdo zná pachatele nebo má ponětí o tom, kde se ukrývají, a neučiní oznámení, bude zastřelen s celou svou rodinou. To muselo působit naprosto drtivě na každého běžného rodiče.
Přesto se tři týdny nedělo vůbec nic. Gestapo stálo na hlavě a nevědělo, co má dělat. V této atmosféře najednou někoho na gestapu napadlo, aby se vyhlásilo, že člověku, který učiní oznámení, které povede k zatčení atentátníků, bude dána beztrestnost. Na základě tohoto prohlášení se na gestapu 16. června 1942 přihlásil příslušník dalšího výsadku Karel Čurda. Ten ovšem přesně netušil, kde se další parašutisté ukrývají, nicméně znal spoustu záchytných adres.
Tak se gestapo během jednoho jediného dne dostalo na adresu Moravcových. Aťa byl opravdu drsně ztýrán, zhroutil se v podstatě ve chvíli, kdy mu ukázali mrtvolu jeho matky. Čili od něj cestička do krypty v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici už byla poměrně přímá. Tragédie to pro něj byla i proto, že nejen celou řadu z těchto hochů znal a byl s nimi ve spojení i v době, kdy se tam ukrývali, ale také byl ještě donucen gestapem, aby identifikoval na chodníku jejich mrtvoly.
JK: Pro pochopení souvislostí je třeba vědět, že ještě před Čurdou učinil obsáhlou výpověď jiný parašutista, Gerik, což se někdy ztrácí ze zřetele. Gerik měl méně informací než Čurda (Aťa Moravec Čurdu vezl mimo jiné na akci do Plzně), ale základní informace o výsadku získali od Gerika.
Tím jsme se ocitli u způsobu práce gestapa, u využívání psychologických souvislostí. Gestapo bylo hodně výkonnou politickou policií, a proto používalo při výslechu nejen metody „Sonder Behandlung“ (bez vyjednávání, bez prošetření) a psychologických nátlaků, jak říkal Jan Boris Uhlíř, ale předkládalo řadu dalších poznatků včetně fotografií - „vidíš, ten ostatní zradil“. To je celý komplex metod, který se v tomto případě týkal i dalších rodin podporovatelů.
Takže je v této souvislosti historicky spravedlivé hlavně poukázat na ne jednu, ale na dvě výpovědi parašutistů, protože odstartování bylo už z 4. dubna od Gerika.
František Moravce nebyl příbuzný Moravců, byl to důstojník, který se z našich důstojníků v okamžiku okupace země zachoval nejprozíravěji?
JK: Kontakty, které 2. oddělení hlavního štábu Československé armády mělo s partnerskými zpravodajskými službami, a výsledky zpravodajské práce z 30. let zajistily celý přechod (přelet) Moravcových důstojníků. Je to nepochybně slavná kapitola. Ovšem ne vždy se všechno podaří. Mělo to být tajné, protože s sebou také vezli důležité materiály, které byly nashromážděny ze zpravodajské činnosti. Přistáli ale na letišti, kde je čekali novináři. Takže utajit se to úplně nepodařilo.
Tím však vůbec nechci říct, že by od samého počátku Moravec sám a jeho zpravodajská skupina neznamenali něco obrovsky důležitého pro samo formování zahraničního odboje. Jde především o známý Moravcův dopis, kde nabízí nejen svoje profesionální služby, ale také peníze pro formující se odboj.
Začít budovat exil v situaci, kdy jsme neměli žádnou kontinuitu (všechny ostatní okupované země ji měly, alespoň někdo odešel do exilu), bylo velmi těžké, protože kromě zpravodajců v kritickém období neodešel nikdo. Zpravodajci však měli rezidentury a volné finanční prostředky pro to, aby mohli takovouto práci dělat. A právě tuto práci nabídli pro potřeby formování odboje. Je to velmi významná a možná ne úplně známá kapitola naší historie.
S formováním odporu se okamžitě rozhořel i zápas o politické vůdcovství zahraničního odboje. Figurovaly v něm minimálně tři osoby - Beneš, Osuský a také bývalý premiér Hodža. Avšak byl to Beneš kdo dostal tuto nabídku, což do jisté míry hodně znásobilo možnosti jeho pretendování na roli politického vůdcovství.
JBU: František Moravec byl ve 30. letech podřízeným generála Bílého na Zemském vojenském velitelství a měl ho velmi rád. Historici jsou sice rozděleni v tom, kdo přesně a kdy zavdal příčinu k tomu, že by mělo dojít k likvidaci Reinharda Heydricha, ale lze odhadovat, že jednou z významných postav, která se o to zasloužila, byl právě šéf našich zpravodajců František Moravec. Byla by to z jeho strany něco jako krevní msta, protože původní termín atentátu na Heydricha byl stanoven symbolicky na 28. říjen 1941 jako odpověď na vlnu teroru, která s Heydrichem přišla. Generál Bílý a generál Vojta byli přitom první důstojníci bývalé Československé armády v hodnosti generálů, kteří byli popraveni v době existence Protektorátu Čechy a Morava. Takže je zde velmi úzké propojení a doufám, že tato teze nebude vojenskými historiky zcela smetena ze stolu.
KS: Zatím jsme se vyjadřovali o Františku Moravcovi v zásadě pozitivně, vrátil bych se ale k momentu odletu a pokusil se hledat odpověď na otázku, proč právě touto formou a proč právě tehdy.
Celý průběhu odletu a to, co mu předcházelo ve dnech předtím, vykazuje známky značné improvizace. Armáda nebyla na takovouto situaci připravena, protože hlavní štáb a vojenští zpravodajci spíše očekávali, že směr nacistické agrese povede k Polsku. Pokračování německé agrese, i když o něm měli nepochybně zprávy už od prosince 1938, tak nepociťovali jako nejnaléhavější na prvním místě. To, že se to projevilo jako problém maximálně naléhavý, je otázka několika posledních dnů před odletem.
Právě tady vyniká určitá nepřipravenost: v podmínkách zatím existující armády nebyly připraveny výchozí podmínky pro domácí rezistenci, odboj. V to počítáme případné ukrývání zbraní, případné odchody do zahraničí.
Ostatně myšlenka odchodu do zahraničí nebyla nová a nebyla ani Moravcova. Byl to koncept, který zamýšlel realizovat už plukovník generálního štábu František Hájek, který před Mnichovem a za Mnichova zastával funkci přednosty zpravodajského oddělení hlavního štábu. Ten měl jakousi vizi pokračování rezistence v případě vojenského konfliktu na území republiky. Počítal tedy i s tím, že bude odboj přenesen nějakým způsobem do zahraničí. To odůvodňuje přípravy a proč byly ukládány finanční částky v zahraničí i proč v zahraničí vznikaly i určité opěrné zpravodajské body.
Proto právě moment odletu ukazuje na určitou improvizaci, protože šlo o do značné míry sebeobranný akt zpravodajců. Jejich informace totiž pocházely od jednoho z nejhodnotnějších členů naší agenturní sítě Paula Thümmela (poznatky z posledních let ukazují, že hrál na obě strany, byl to agent dublér), propagovaný v historiografii a v publicistice už od 60. let. František Moravec a jeho spolupracovníci tak byli postaveni před nutnost vyklidit pole a přesunout se do výhodnějších podmínek v zahraničí. A to jim umožnila britská výzvědná služba.
Ovšem i z hlediska Thümmela to byl sebeobranný akt, protože jim naznačil, aby po sobě zametli stopy. Zpravodajci, jak dnes bohužel historici zjišťují, pak po sobě zametali stopy velice důkladně a důsledně, alespoň co se týče zpravodajského centra na hlavním štábu.
Do zahraničí pak s sebou vzali základní zpravodajské pomůcky, na jejichž základě se mohli prosazovat i v zahraničním odboji.
JK:Moravec si byl velmi dobře vědom toho, že musí navázat co nejužší kontakty se zpravodajskou službou, která mu podala pomocnou ruku a která také od něj a jeho spolupracovníků čekala určitý výkon. V této snaze, abychom byli kritičtí, stál také u pověstného pokusu vyvolat povstání v protektorátu.
Povstání se mělo odehrát v září 1939 po vypuknutí války. Nebyl v tom „jenom“ Moravec a zpravodajci. Byl v tom i prezident Beneš a celé londýnské ústředí. Problém spočíval v tom, že britská strana si udělala takovou představu, že když udělá letákovou propagandu na území Rakouska, Bavorska a Protektorátu Čechy a Morava, může to vyvolat situaci, kdy tam vznikne povstání. Díky Moravcovi a samozřejmě i díky Benešovi se československá strana snažila v Londýně pro tuto vizi udělat, co jen mohla. Beneš dokonce pronesl projev do londýnského vysílání BBC, který jako by (za celou válku už to takto nikdy neučinil) burcoval obyvatele protektorátu, aby se do povstání vrhli.
Celá záležitost skončila tím, jak popisuje Eduard Táborský ve svých denících, že si v okamžiku, kdy už časovaná propaganda psala o tom, že v protektorátu v Olomouci a jinde začínají být ohniska povstání, s hrůzou uvědomoval, že to není na pořadu dne, že propaganda předběhla situaci.
Vyvolat povstání v protektorátu v září 1939 neuměl nikdo. To bylo iluzorní. Stejně iluzorní to bylo u bavorských sedláků, nebo dokonce i v Rakousku. Zároveň to byl ale také moment, který Moravce vedl k určitému realismu ve stycích s britskou stranou. Skoro bych řekl, že to pro něj bylo poučení.
Velmi významnou roli tehdy sehrál generál Ingr, který z Paříže přijel do Londýna a uvedl věci na pravou míru. Ingr měl ale výhodu v tom, že sám odešel do Polska jako vysoký představitel Obrany národa až v červnu 1939. Takže dobře věděl, jaké podmínky v protektorátu jsou nebo nejsou. Povstání, dokonce ozbrojené, přitom nepřicházelo v úvahu, neboť jeden z hlavních faktorů byl, že český domácí odboj, na rozdíl od všech ostatních odbojů v okupované Evropě, byl od samého počátku totálně odzbrojen.
Často se hovoří o samotných motivech atentátu?
JK:Rozhodně tam byly i motivy osobní. Nepochybně tam hrálo roli to, že když přišly známé varovné telegramy, ve kterých se domácí odboj snažil říct, že atentát by neměl být a proč by neměl být, respektive že by měl být na „M“(Emanuela Moravce), přišla na to Benešova odpověď, z které vyplývá, že rozhodnutí na československé straně bylo dáno tím, jak se na celou věc budou dívat spojenci a hlavně Britové. To přece není nic k nepochopení. A pro spojence byl třetí muž třetí říše někdo mnohem důležitější než hlavní quisling v protektorátu.
Přepis úryvku z dokumentu Až na dno zrady – Emanuel Moravec (režie Karel Fuksa, 1997):
Po atentátu na Heydricha zorganizovala protektorátní vláda z popudu Emanuela Moravce celou řadu veřejných shromáždění, jimiž měl český národ demonstrovat věrnost nacistické říši.
2. června 1942 se první z nich konalo na Staroměstském náměstí. Hovoří Emanuel Moravec (úryvek z projevu): Svolali jsme vás nejen proto, abyste vyslechli řadu projevů, nýbrž také proto, abyste společně se svými zástupci a členy vlády demonstrovali jménem celého národa svou přítomností zde před říší a před ostatním světem a abychom společně odsoudili nejen podlý čin, spáchaný na nejvyšší osobnost říše v naší zemi, nýbrž abychom také skoncovali jasnými a pevnými slovy s onou cháskou, která v cizině vydává se za českou vládu, která tvrdí, že zastupuje český národ, a kterou vede pan Beneš.
Přišli jsme na jméno třetího Moravce, Emanuela. Ten dokonce přicházel v úvahu jako oběť atentátu, kdyby se rozhodlo, že to nebude Heydrich. Kdo to byl Emanuel Moravec?
KS: Emanuel Moravec byla zvláštní, víceznačná postava. Pro dobu předválečnou, respektive předmnichovskou, to byla jedna z nejvlivnějších a nejviditelnějších osob veřejného politického života. Musím říct politického, přestože to byl voják a pro armádu od druhé poloviny 20. let platil apolitický princip. On se ale postupně jako publicista, což byla vyloženě jeho vášeň, začal věnovat i otázkám vysloveně politickým.
JK: Míru prestiže bych vyjádřil i v tom, že Stanislava Yestera, jak se podepisoval, využíval i Ferdinand Peroutka. A koho byste chtěli prestižnějšího z hlediska tehdejší demokratické novinářské veřejnosti?
KS: Emanuel Moravec měl svými názory skutečně vliv na smýšlení veřejnosti. Takže byl rozhodně velmi účinným nástrojem a aktivním činitelem rané propagandy. Moravec dokázal přístupně vysvětlit, o co vlastně v otázce zájmu obrany státu jde.
Pravda je, že v jeho tvorbě lze identifikovat i určité sympatie k autoritativním režimům, k Itálii, což ovšem vysvětloval z hlediska vojenskostrategického.
JK: Tyto sympatie projevil v případě habešského tažení, kdy se mu zdálo, že Mussolini a italští vojáci projevili vojáckost, a to obdivoval.
KS: Jeho postoje se změnily později, po Mnichovu. To byl v jeho životě zásadní bod obratu vzhledem k tomu, že mu pomnichovská doba druhé republiky vzala jeho největší lásku a zálibu, to, čím ve skutečnosti působil a čím se zapsal ve společnosti, publicistiku. Z hlavního štábu dokonce vyšel příkaz, aby Moravec už víc nepsal, protože byl ztotožněn právě s předmnichovskou, de facto benešovskou a musíme říct i masarykovskou dobou. Mluvčím hradní skupiny byl totiž už předtím.
Mohl byste vysvětlit metamorfózu legionáře, bojovníka, muže, který chtěl bojovat do poslední kapky krve, který se pohádal s Benešem kvůli Mnichovu, a najednou psal takové knihy?
JBU: Rád se o to pokusím. Zmínili jsme jeho pseudonym Stanislav Yester. Na tento pseudonym nezapomněl ani domácí odboj, který v časopise V boj konstatoval: Yester a ještěr, tam je rozdíl jen dvou háčků, a na jednom z háčků bude viset.
To, že byl Moravec v podstatě grafoman, je jednoznačně patrné z toho, že začal psát v době, kdy byl ještě v legiích. Naprosto unikátní a pravděpodobně jedna z jeho prvních, ne-li vůbec první vydaná práce jsou Samostříly, vydané ještě v Rusku v roce 1918. Drobnými odbornými publikacemi a články si začal pomalu dláždit cestu, která vrcholí na počátku 30. let 20. století, kdy si jeho práce všiml i prezident Masaryk. Ten ho vyzval a dokonce mu poskytl i finanční prostředky, aby brannou propagandu ještě více podpořil právě ve svých knihách.
Do jaké míry ho ovlivnil Mnichov, mnichovská krize a konec první republiky? Bylo řečeno, že to byla totální tragédie nejen pro československý stát. Ovšem Moravec měl jako vůbec nejpilnější vojenský publicista první republiky pocit, že je to víc než jeho osobní tragédie: Moravec (je to popsáno v pamětech Prokopa Drtiny) přijel v polní uniformě, zpocen, zašpiněn a doslova vtrhl k prezidentu Benešovi. Téměř na kolenou ho prosil, aby se Mnichov nepřijímal, a pakliže se přijme, aby se za každou cenu bojovalo i za těchto naprosto nepříznivých podmínek. Tvrdil a byla to jeho jasná teze, že ten, kdo je malý, nemá právo se vzdávat, protože už nebude mít druhou možnost se vzchopit. A rozhodně trval na tom, abychom bojovali i za cenu krátké krvavé války, která by byla pro nás naprosto zásadně tragická.
Beneš jeho tezi odmítl a Moravec se uklidnil a vrátil se na jižní Moravu ke své jednotce. Tato chvíle pro něj byla asi důležitým psychologickým zlomem, protože si uvědomil, že jsme opuštěni našimi spojenci, především Francií, jejíž spojenectví během první republiky propagoval a ve které absolutně věřil. Takže mu došlo, že nemá jinou možnost než emigrovat nebo se přiklonit na stranu, která v té době vypadala, že bude v Evropě na věčné časy.
Velmi podstatné ale je, že Moravec jako přední propagátor první republiky, byl personou non grata v republice druhé a také na počátku protektorátu. Takže když se rozhodl, že nebude emigrovat do Jižní Ameriky, protože zjistil, že mu gestapo nejde po krku, jak se obával, snažil se znovu prosadit v tisku, ve svých Lidových novinách. A je řada dokumentů v jeho osobní pozůstalosti, která je dnes uložena v Národním archivu, že noviny o něj nejevily nejmenší zájem. První světélko na konci tunelu je vlastně až září 1939, kdy mu bylo nabídnuto, aby začal přednášet na Českém vysokém učení technickém, což bylo několik málo týdnů před zavřením vysokých škol.
Předtím, jak byl zvyklý každodenně psát a pracovat, se z těchto svých pocitů a vnitřních problémů doma vypsal. Vlastním nákladem pak vydal snad svou nejzávažnější publikaci Rozhovor se skutečností, na kterou teprve poté reagoval okupační aparát.To je bohužel práce, která je neznámá.Mnohem známější je práce V úloze mouřenína, která byla až druhá. Rozhovor se skutečností byl přeložen prakticky okamžitěasi do osmi evropských jazyků.Tady bych si dovolil položit otázku, jestli Emanuel Moravec jako „český“ Quisling, de facto apoštol národní zrady, nebyl v rámci okupované Evropy daleko významnější než Vidkun Quisling sám.
Moravcova geneze samozřejmě končí u protektorátní vlády, kam byl dosazen Heydrichem v lednu 1942. Ve chvíli, kdy tady byli likvidováni zmínění generálové Bílý, Vojta a další vysocí důstojníci po nástupu Reinharda Heydricha, umírá také jeden z aktivistických novinářů, Karel Lažnovský, šéfredaktor Českého slova. Lažnovksý byl pravděpodobně otráven ministerským předsedou Aloisem Eliášem. V říjnu 1941 Moravec nastartoval naprosto zásadně a významně svou kolaborační kariéru tím, že měl jako jediný Čech na právě pohřbu Karla Lažnovského projev. Tam si ho také Reinhard Heydrich všiml a vybral pro velmi důležitou roli ministra školství a posléze ministra lidové osvěty.
JK: Musím říct, že to nebylo tak, že by relativně dost nesvobodná publicistika druhé republiky nezareagovala na Moravcův obrat. On jim připadal jako něco neuvěřitelně odporného. Už nebyly takové poměry, aby to mohli napsat tak zřetelně, ale veřejnost to tak přijímala. A to byl také důvod, proč se tolik bránil prezident Hácha, aby Moravec nastoupil do rekonstruované Krejčího vlády, která byla jmenována v lednu 1942. Bylo to poslední velké politické Háchovo vzepětí, kdy argumentoval, proč tam Moravce nechce a co ten Moravec v národním povědomí vlastně znamená. Samozřejmě tam byl i argument osobní, protože Moravec i někteří další aktivističtí novináři vysloveně útočili na Háchu.
Pak přichází ještě jedna věc. To byly jeho rozhlasové promluvy. Tady bych chtěl říct, že rozhlas tehdy plnil úlohu dnešního zásadního média, televize. Ne každý si ráno šel koupit protektorátní noviny, ale rozhlas mělo víc než 800.000 domácností.
Přepis úryvku z dokumentu Až na dno zrady – Emanuel Moravec (Karel Fuksa, 1997):
Němci umožnili Moravcovi vydat knihu V úloze mouřenína, do níž vtělil svou hořkost a zklamání z Mnichova. Pak začal hovořit do rozhlasu, přičemž chválil nacistickou politiku.
Následuje jeho projev, ve kterém hovořil o vzniku protektorátu (hovoří Emanuel Moravec):
Nechali nás vyplakat. Nikoho nepronásledovali za to, že byl do 15. března protiříšského smýšlení a že holdoval demokracii. Jen proto se potuluje v nepřátelské cizině tolik bývalých českých politiků z dob demokracie, poněvadž říše je ponechává v klidu, a tím jim mlčky umožnila útěk.
Říšský ministr doktor Goebbels prohlásil, že říše nežádá od Čechů nic, co by bylo proti jejich národní cti. Říše se nepokoušela nás předělávat na nacionální socialisty. Žádala pouze loajalitu a poslušnost státního prezidenta, který jménem českého národa s říší uzavřel přátelskou smlouvu na věčné časy.
Teprve když už bylo jasné, že nepřítel připravuje válku a že tu jako předvoj chce využít pošetilého Polska, Beneš se vynořil opět na politické scéně přes všechna svá ujištění, že se už nikdy do politiky míchat nebude.
Říše se musela starat blíže o vnitřní poměry v protektorátu a pozorněji přihlížet k tomu, co tu kutí staří političtí profesionálové, nerozumní důstojníci, poblouznění legionáři, prohnaní Židé a všichni agenti nepřítelem sem vyslaní. Válka není žádný žert. Byla-li tu, musela se říše ostře bránit všem, kteří se proti ní postavili nejen na frontách se zbraní v ruce zjevně, nýbrž také proti těm, kteří v týlu proti ní pracovali tajně.
JBU: Ve službách nové Evropy je výběr z jeho prvních rozhlasových projevů za období let 1939 až 1940. Podstatnou v tomto ohledu je i skutečnost, že Moravec na rozdíl od řady českých politiků uměl hovořit velmi vnímavě k posluchačům a navíc měl zvučný, ale přitom měkký hlas. Takže srovnáme-li například projevy Edvarda Beneše a Moravce, Moravec co se týče podání a způsobu jednoznačně zvítězil.
Přepis úryvku z dokumentu Až na dno zrady – Emanuel Moravec (Karel Fuksa, 1997):
Moravec se snažil získat nejen mládež, ale chtěl podchytit také vrstvy českého národa, které sice nebyly nadšeny nacistickou okupací, ale stejně tak odmítaly i sovětský komunismus. Těm byla určena česká Liga proti bolševismu.
Hovoří Emanuel Moravec (úryvek z projevu): Německá branná moc bude české země nadále bránit s krajní houževnatostí proti bolševismu. A to je také programem pražské vlády, která za žádných okolností nedá souhlas s okupací českých zemí bolševismem.
U nás kolchozy zřizovány nebudou. Od nás nepůjdou transporty nevolníků do Asie. U nás nebude postátněn majetek drobných přičinlivých lidí, kteří se dřeli do úmoru, aby dětem dali vzdělání a sobě zajistili snesitelné stáří. U nás budou zachována všechna sociální opatření, ona budou ještě zdokonalena tak, aby český dělník nikdy netrpěl nezaměstnaností a zvůlí nesvědomitého zaměstnavatele.
České země budou socialistické, ale tak, aby socialismus mohla užívat ještě tato generace v plné jeho blahodárnosti.
JBU: Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha byl Moravec osobně pověřen Josefem Goebbelsem, aby provedl celou propagandistickou mašinérii shromáždění na náměstích po celém protektorátu. To je velmi podstatná záležitost. Zatímco ostatní členové vlády byli u Adolfa Hitlera, Emanuel Moravec byl u Josefa Goebbelse. To je asi opravdu vrchol jeho protektorátní kariéry.
Druhá věc je, že oba dva své syny nabídl Adolfu Hitlerovi snad jako žádný jiný otec v protektorátu: Oba dva získali německou příslušnost, druhý syn Jiří se stal členem branné moci a Igor vstoupil dokonce do SS. Nejmladší Pavlík válku nepřežil, zemřel v roce 1944 jako člen Hitlerjugend.
Jak skončil největší zrádce národa ve druhé světové válce?
JBU:Ve chvíli, kdy se ho na počátku Pražského povstání 5. května 1945 pokusil K.H. Frank využít k uklidnění situace v Praze, už měl tendenci spáchat sebevraždu výstřelem do spánku ještě ve svém sídle v Kolowratském paláci. Nicméně tam mu byla ozbrojenou eskortou ruka sražena a sebevraždu spáchal asi o čtvrt hodiny později ve spodní zatáčce Chotkovy třídy.
Jeho mrtvola byla odvezena do Dejvic do arcibiskupského gymnázia, kde sídlila Schutzpolizei, a tam byla zakopána. Teprve po měsíci byla exhumována, ztotožněna. Dnes ostatky tohoto největšího kolaboranta českých dějin spočívají na hřbitově v Ďáblicích spolu s dvěma příslušníky SS a třemi německými dětmi.
JK: Je důležité si položit otázku, proč jeho propagandistické působení nepůsobilo. Historik Toman Brod to vysvětlil velmi přesně. Však tu dobu prožíval. Říkal, že pro ně nacionálně socialistická propaganda třetí říše, ale i Moravcova působila, jako když k nim mluví Antikrist.
Kdyby tisíckrát říkali pravdu, bylo to nepřijatelné. V tom je kouzlo totality, že ti, kteří ji odmítají, nejsou ochotni přijímat to, co na ně má působit. Takže i v těch případech, kdy mluvili o bolševických hrůzách, což byly věci samy o sobě pravdivé, na občana to nepůsobilo.