To, že jsme se v září 1938 ani v březnu 1939, nebránili patří k trvalým traumatům našeho národa. Ale bylo tomu opravdu tak? Opravdu českoslovenští vojáci vydali vlast nepříteli bez jediného výstřelu? Na to se v Historickém magazínu z 8. prosince ptal Eduard Stehlík svých hostů. Tentokrát pozvání přijali historici Karel Straka (KS) z Vojenského historického ústavu a Jindřich Marek (JM), poradce předsedy Senátu Parlamentu České republiky.
Československé výstřely od září 1938 do března 1939
V jakém stavu se nalézala společnost a především armáda bezprostředně po Mnichovu v roce 1938?
KS: Na prvním místě je třeba zdůraznit, že Československá armáda představovala významný prvek kontinuity s předmnichovským obdobím. Armáda jako taková sice po Mnichovu prošla zásadním otřesem, ten však nijak hluboce nepoznamenal její akceschopnost. Svědčí o tom třeba to, že armáda okamžitě vytvořila nová postavení na nové hranici zbytkového státu s obsazenými územími.
Navíc pokud něco selhalo, byla to právě armáda, na kterou se tehdejší společnost mohla s důvěrou obracet. I když tady byly takové neradostné události jako nechvalně proslulá pomnichovská mobilizace probíhající v několika etapách.
V pomnichovském období vstoupili vojáci také do nejvyšší státní exekutivy, a to v době, kdy zde nebyla hlava státu (Beneš abdikoval). Vzpomeňme generály Gajdoše, Husárka, ostatně i Syrového, kteří významně podpořili fungování státního aparátu. Řídili resorty typu dopravy, spojů apod. Takže díky armádě byly udrženy základní životní funkce státu.
Pomnichovské období ovšem nebylo obdobím klidu. Různé srážky a útoky neustále pokračovaly?
KS: Zdálo by se, že těžiště ostrých střetů a dramatických událostí se po Mnichovu přesunulo na východ republiky. Ovšem ani České země nepředstavovaly klidnou půdu. Jedním z nejvýznamnějších pomnichovských střetnutí byla Moravská Chrastová.
Tam došlo 31. října 1938 k rozsáhlému střetu sudetoněmeckých fanatiků a jednotek Československé armády (pěší pluk 13). Konflikt začal tak, že henleinovci nejdříve napadli Moravskou Chrastovou a částečně odsud vytlačili české orgány a vojáky. Následně byl proti nim veden zákrok z československé strany, obec se však zpět dostat nepodařilo. Během tohoto konfliktu padli čtyři čeští vojáci.
Historický magazín (zdroj: ČT24)
Konflikty se přenesly na východ republiky. Mnoho lidí se domnívá že osudný podzim 1938 je spojen především s problematickými vztahy s Německem. Bylo tady ovšem ještě Polsko a Maďarsko. Jak to vlastně vypadalo?
KS: Podmínky Mnichovské dohody ukládaly Československu splnit nároky Maďarska a Polska. Tyto země přitom viděly, v jakém stavu po Mnichovu republika je, a začaly své nároky uplatňovat.
Jako první se o své nároky přihlásilo Maďarsko, které už počátkem října rozvinulo s československou stranou jednání o Komárně. Jednání nakonec kvůli nadneseným maďarským požadavků zkrachovala. Nesoulad nakonec vyústil v arbitrážní řízení, které se uskutečnilo formou jednání ve vídeňském paláci Belveder. Odsud také pochází vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938.
Co se během těchto jednání dělo v Československu?
JM: V novém pohraničí proběhla série ozbrojených incidentů. Například 19. října v Želechovicích v severních Čechách při mylném přestupu demarkační čáry Němci nekompromisně zastřelili tři české policisty a jednoho vojáka. Hned 5. října začaly konflikty na slovensko-maďarských hranicích. Ve dnech Mnichovského diktátu dokonce došlo k přestřelkám na Těšínsku s polskými beckovskými bojůvkáři. Od 10. října pak vznikla řada konfliktů našich jednotek SOS (Stráž obrany státu) s maďarskými teroristy na jižních hranicích Podkarpatské Rusi. V listopadu se k tomu přidali Poláci na severních hranicích Podkarpatské Rusi.
Takže generální štáb, velitelství sboru, velitelství divizí a jednotliví vojáci strážní služby to opravdu neměli v tyto dny jednoduché.
Někteří pamětníci vzpomínají, že po likvidaci jejich pohraničních pluků brali přesun na Podkarpatskou Rus jako pozitivum, protože mohli bojovat alespoň tam.
Byly tady jednotky polských a maďarských teroristů. Je možné srovnat jejich bojovou vybavenost například se sudetoněmeckým Freikorpsem?
KS: Záškodnické organizace na území Německa, Polska a Maďarska měly společné to, že byly organizovány s výrazným vlivem zpravodajských služeb jednotlivých národních armád.
V případě sudetoněmeckého Freikorpsu, který vznikl 17. září 1938, mezi sebou o vliv soupeřila armáda a SS. Nakonec díky přání nacistického vůdce Adolfa Hitlera dominantní vliv získalo SS.
Ve srovnání s pozdějšími, maďarskými a polskými, organizacemi se sudetoněmecký Freikorps jevil jako velmi neprofesionální formace, přestože byl postaven o síle asi 40.000 mužů. Ti však byli velmi špatně vyzbrojeni. Jeden z předáků Sudetoněmecké strany Hans Krebs dokonce prohlásil o těchto jednotkách a jejich bojových výkonech, že je to amatérská vojenská hříčka.
Polské formace pak vynikaly nad maďarskými tím, že byly profesionálnější, jejich úkoly byly propracovanější a dokázaly v jednotlivých obdobích působení měnit taktiku. Na začátku to byly útoky na různé komunikační body. Pak nastoupily vysloveně teroristické akce. Pro maďarské jednotky přitom byla typická „jen“ jakási rušivá činnost.
Ti samí lidé v polských jednotkách, které prováděly teroristické akce na Těšínku, se přesunuli na Podkarpatskou Rus. Co všechno tam vlastně dělali?
JM: Polští a maďarští teroristé by se dali odlišit dvěma slovy: Polská základní taktika byla ničit, u Maďarů to bylo zabíjet.
Poláci a Maďaři se opírali o polovojenské organizace s dlouhodobým výcvikem, a proto byli na daleko vyšší úrovni než sudetoněmecký Freikorps. Poláci rádi pracovali s výbušninami, ekrazitem. Maďarům šlo spíše o palebné přepady, jejichž cílem bylo ze zálohy zastřelit někoho z četníků, vojáků apod.
Někteří zajatí polští teroristé a naše zpravodajská služba postupně dávali dohromady mozaiku, aby zjistili, že většina bojůvkářů pochází z Těšínska. Tito bojůvkáři byli převeleni na východ území a pod velením zkušených zpravodajských důstojníků vykonávali přesně určené úkoly.
V určitém okamžiku končí teroristické útoky a zapojují se vlastní polské a maďarské armádní jednotky. Můžeme zmínit třeba „rozvegovský icindent“?
JM: Vojenská agrese jednoho státu vůči druhému lze především definovat při aktivní účasti uniformovaných ozbrojených složek.
Někteří příslušníci SA a SS se zúčastnili útočných akcí ve Šluknovském nebo Ašském výběžku nebo na Chebsku. Tím dostali Německo de iure do válečného stavu už kolem 17. září 1938. Podobně se někteří maďarští a polští důstojníci aktivně zúčastňovali takovýchto teroristických akcí jako vedoucí bojových skupin.
Zcela nejzávažnější incident propukl 6. ledna 1939 v Rozvegově, kde po postoupení Mukačeva na základě vídeňské arbitráže došlo k zásadnímu nedopatření. Předměstí Mukačeva Rozvegovo, které mělo zůstat na československé straně, totiž obsadili Maďaři. Vedly se o tom spory a někteří armádní důstojníci zvažovali jako možnost Rozvegovo vojensky obsadit.
Určitou záminkou jim bylo, že maďarští teroristé ostřelovali naše hlídky. Osudnou noc pak došlo k postřelení jednoho z četníků a k delší přestřelce ve vinicích na stráních nad Rozvegovem. Na to naše jednotky zareagovaly tím, že začaly Rozvegovo obsazovat.
Díky tomu došlo k velice nebezpečnému a závažnému pohraničnímu incidentu, kdy na naší straně stály jednotky 36. pěšího pluku a SOS, které podporovaly obrněné vozy a v rodící fázi incidentu prostřednictvím jedné baterie dokonce i československé dělostřelectvo.
Konflikt trval několik hodin a převaha se přelévala z jedné strany na druhou. Styčným důstojníkům na maďarské i české straně, kteří měli na starost vytyčování demarkační čáry, dávalo velkou práci, aby byl konflikt později utlumen. A to již za cenu krvavých ztrát na obou stranách.
Na československé straně bylo pět mrtvých (čtyři vojáci a jeden příslušník SOS) a několik raněných. Maďaři oficiálně přiznali devět mrtvých, z toho byli čtyři důstojníci. Ovšem zprávy naší zpravodajské služby a pamětníků nebo některé fotografie z pohřbů maďarských vojáků dokazují, že maďarské ztráty byly několikanásobně vyšší.
Domníváte se, že tak vysoké ztráty vedly k tomu, že někteří z našich zajatých vojáků byli zavražděni maďarskou pěchotou?
JM: Takové dohady mezi našimi vojáky byly a je to dost pravděpodobné (především po březnu 1939). Je tam několik případů, kdy zranění vojáci a příslušníci SOS byli podle nejrůznějších svědectví ubiti už jako zajatci.
V březnu 1939 se ozvaly výstřely i na severní Moravě v Místku, kde se s jednotkami nacistického Wehrmachtu střetli příslušníci 3. praporu pěšího pluku 8 „Slezského“.
Co se vlastně tehdy v Místku odehrálo? Proč ke konfliktu došlo?
KS: Místek se nachází v průmyslové oblasti. Nacisté se obávali, že dříve, než tam vstoupí oni, podaří se to Polákům. Proto den před tím, než začala okupace Českých zemí Wehrmachtem, se do tamní oblasti vydaly jednotky německého pozemního vojska doprovázené některými formacemi SS. Ty pak v Čajánkových kasárnách, kde byla umístěna část pluku 8 „Slezského“, narazily na odpor.
Nikdo z československé jednotky nedostal instrukci o tom, že nemá zakročit proti postupujícím zahraničním jednotkám. Takový rozkaz dostali všichni důstojníci Československé armády až druhého dne.
Pamětníci i dokumenty se shodují na tom, že iniciátorem odporu byl jeden z velitelů rot, kapitán pěchoty Karel Pavlík. Co to bylo za člověka?
JM: Karel Pavlík byl v té době velitel 12. kulometné roty. Byl to důstojník každým coulem, oblíbený u vojáků pro svou říznost, ale zároveň spravedlnost.Tuto osudnou noc byl ve službě ještě společně s dalším důstojníkem a velmi dobrým přítelem, poručíkem Karlem Martínkem. S ním se Pavlík velmi iniciativně chopil obrany kasáren a velení vojáků.
To, že byl skutečně statečný člověk, prokázal v pozdějších letech, když se aktivně zúčastnil odboje. Tato jeho činnost skončila za dramatických okolností v roce 1942, kdy byl zrazen, postřelen na útěku a nakonec zajat. Byl mučen, a protože o odboji nic neprozradil, nacisté jej v březnu 1943 v Mauthausenu popravili.
Pavlík byl vzor československého důstojníka stejně jako jeho přítel Karel Martínek. Ten se také zapojil do odboje, byl důstojníkem jedné z našich prvních partyzánských skupin na Moravě. Byl také vězněn. A to jak za nacistů, tak bohužel také sedm let za komunistického režimu.
Ve stejné době, kdy zněly výstřely v Místku, se začalo bojovat velmi tvrdě i na Podkarpatské Rusi, kterou začala obsazovat pravidelná maďarská armáda? Co se tam tehdy odehrálo?
KS: Připomenul bych ještě, že 14. března 1939 se Československá armáda musela vypořádávat s povstáním „Sičovců“ z takzvané Karpatské Siče. Ti však druhého dne na kolenou prosili československé vojáky, aby je bránili (vydávali jim své zbraně) proti nástupu maďarské armády.
Maďarská armáda se na neobsazené území tehdy Podkarpatské Ukrajiny pustila ve třech proudech. Šlo jí o to zabránit ústupu jednotek tehdy ještě Československé armády na Slovensko. Naše obrana si vedla velmi dobře a tomuto pokusu zabránila. Musela se však rozdělit na tři proudy. Ze dvou hlavních proudů jeden ustupoval na Slovensko a druhý byl donucen okolnostmi ustoupit na území Rumunska, kde byl internován. Třetí proud, částečně spojený i s civilním obyvatelstvem, ustupoval na území Polska.
Velkou část jednotek tvořily jednotky 12. divize, kterým velel brigádní generál Svátek. To je asi také jedna z mimořádných osobností?
JM: Oleg Svátek byl opravdu obdivuhodný člověk. Byl to ruský legionář, který řídil za velice těžkých podmínek ústupové boje z Podkarpatské Rusi přes Slovensko do Rumunska. 25. února 1939 došlo totiž k propuštění jednoho ročníku do zálohy, takže 12. pěší divize byla de facto na polovičních stavech.
V době, kdy boje vrcholily, byl už vyhlášen Protektorát Čechy a Morava a nad Pražským hradem vlála vlajka s hákovým křížem. Co to udělá s psychikou vojáka?
JM: To je zajímavá věc. 16. března se z Pražského Hradu vítězoslavně díval Adolf Hitler na Prahu. V té době přitom 3. a 1. prapor pěšího pluku 36 vedl obdivuhodné, úporné obranné boje v údolí Latorici a Uhu.
Přestože v té chvíli naši vojáci věděli, že jsou České země okupovány a Slovensko se odtrhlo, neodrazilo se to na jejich obdivuhodné bojové morálce. Není potom divu, že mezi příslušníky těchto jednotek nacházíme první účastníky odboje. A to včetně Olega Svátka, který byl bohužel nacisty zatčen a v říjnu 1941 popraven.
Byly to velice tvrdé a krvavé boje. Lze říci, jaké byly ztráty Československé armády a SOS?
JM: Odhaduje se, že za tři dny velice úporných ústupových bojů měli naši vojáci 40 mrtvých a asi 120 zraněných. Je to však skutečně pouze odhad. U českých vojáků jména známe, dohledali jsme je. Jenže po jejich boku bojovali mnozí Slováci a Rusíni. U těch je už dohledávání velmi těžké, protože je narozdíl od českých občanů protektorátní úřady nedohledávaly.
Takovéto ztráty svědčí o vojenských kvalitách československých jednotek, protože tlak a mimořádná přesila Maďarů by přinesly jiné armádě ztráty několikanásobně větší.
Maďarské ztráty byly přitom velice vysoké. Maďaři sice oficiálně přiznali pouze 72 mrtvých, 2 nezvěstné a 240 zraněných. Jenže jakmile sestavujete mozaiku z jednotlivých bojových úseků, věříte více válečným novinářům na maďarské bojové straně. Ti tvrdili, že Maďaři měli minimálně 200 mrtvých a několik set zraněných. To se mi zdá mnohem pravděpodobnější.
(redakčně kráceno)