Slovenská republika má od 26. ledna nového ministra zahraničí. Je jím Miroslav Lajčák, který svou první zahraniční cestu v nové funkci směřoval do České republiky mimo jiné jako důkaz vzájemných nadstandardních vztahů. Miroslav Lajčák je zkušený diplomat. Působil například na velvyslanectví v Moskvě tehdejšího Československa a potom Slovenské republiky. Později pracoval jako velvyslanec v Japonsku a v některých zemích bývalé Jugoslávie. Do března tohoto roku zastává funkci vysokého představitele mezinárodního společenství pro Bosnu a Hercegovinu. Nového slovenského ministra zahraničí zpovídala v Interview ČT24 ze 6. února Eva Pláničková.
„České předsednictví je příjemným překvapením,“ říká ministr zahraničí SR Miroslav Lajčák
Do České republiky přijíždíte poprvé v roli slovenského ministra zahraničí. Jaký to je pro vás pocit?
Je to emotivně silný pocit. Koneckonců diplomatickou kariéru jsem začínal právě tady v Černínském paláci ve jménu Československa. Takže i osobní rozměr hraje svoji úlohu. Nepochyboval jsem o tom, že má první návštěva mířit právě do Prahy. Naše vztahy jsou pozitivním unikátem ve světě. Jsou nadstandardní, jsme si velmi blízcí. Chtěl jsem to svou návštěvou demonstrovat a jsem rád, že se mi to podařilo.
Teď používáte slovník diplomata. Mohl byste to zkusit slovy politika?
Česká republika je náš nejpřirozenější partner a spojenec. Takže je přirozené, že naše stanoviska jsou velmi blízká. Ostatně jak řekl ministr Schwarzenberg, v devadesáti devíti procentech máme na věci stejné názory. Takže i z tohoto hlediska je logické, že jsem začal svoje zahraniční působení právě v Praze.
Jak hodnotíte první měsíc českého předsednictví? Začněme třeba na Blízkém východě.
Můžu říci nejen za sebe, ale i na základě rozhovorů, které jsem doposud absolvoval, že české předsednictví je příjemným překvapením. Možná pomohlo i to, že očekávání byla nízká. Česká republika se zhostila předsednictví velmi dobře a působení v souvislosti s plynovou krizí velmi posilnilo její reputaci. Přeji vám, abyste v tomto tempu vydrželi až do konce.
Ještě k Blízkému východu. Vadilo by vám angažmá prezidenta Sarkozyho v oblasti, kdybyste byl na místě české diplomatické mise?
Když se vysílají rozporuplné signály, určitě to nepomáhá. Aktivit může být i více, ale je důležité, aby byly koordinované a byly tak prezentované i navenek. To se v daném případě nestalo. Viděli jsme celou řadu zdrojů, světových médií, které v tom spatřovaly problém. To potom samozřejmě snižuje efektivitu na jedné i druhé straně, v celé Evropské unii. Nemělo by k tomu docházet.
Zmínil jste plynovou krizi, ze které se Evropa momentálně oklepává. Je něco, co byste v roli Česka udělal jinak?
Těžko, pochybuji. Česká republika a premiér Topolánek udělali všechno, co bylo v jejich silách. Nyní je třeba z toho vyvodit důsledky pro Evropskou unii.
Jaké kroky se chystáte podniknout vy?
Musíme udělat všechno pro to, aby k podobné situaci nedocházelo. To je samozřejmě téma diversifikace zdrojů, zabezpečit si náhradní trasy.
Další důležitá věc je, jak se Evropa postaví k pomoci zemím, jako je Česká republika a ještě více Slovensko, které byly nejvíce postihnuty touto krizí. V těchto dnech se diskutuje o balíčku finanční pomoci v objemu pěti miliard euro. A jedno z témat mé dnešní návštěvy a rozhovorů také je, abychom investovali do projektů, které nám pomůžou podobným situacím se v budoucnosti vyhnout.
Nedá se to změnit přes noc. Ovšem lze propojit existující plynové systémy, nastavit je na rezervní chody a jednoduše zabezpečit krizový mechanismus, který jsme neměli. To můžeme a musíme udělat. Je to naše zodpovědnost.
V Česku se v posledních týdnech hodně diskutovalo o zahraničních misích. Předpokládám, že jste tuto debatu sledoval. Co vás v té souvislosti napadalo?
Každá debata je užitečná. Důležité je, čeho tím chceme dosáhnout, jaký je výsledek. A pokud jde o zvýšení zahraničně-politického působení, měla by k tomu debata směřovat. Těžko k tomu mohu říci něco jiného.
Velký rozruch vyvolala výzdoba Rady Evropské unie. Slovensko se od českého výtvoru distancovalo. Jaký je váš osobní přístup k tomuto dílu?
Pročítal jsem si jeden článek v českém týdeníku, který poměrně přesně odrazil i moje emoce: Když se podíváte, jak vypadá na Entropě vaše země, máte v první chvíli chuť ublížit autorovi. Potom se ale podíváte ještě jednou a zjistíte, že ostatní dopadli ještě hůř. Jestliže je cílem umění provokovat, určitě se to podařilo.
Doposud žádná výzdoba v této budově nevyvolala tak obrovskou pozornost a tak obrovský zájem lidí. Je to trochu i test smyslu pro humor, je to o velkorysosti a velkodušnosti. A na tomto bychom to měli demonstrovat. Sám jsem se nad tím s chutí zasmál.
Česko-slovenské vztahy jsou podle vás velmi dobré, vynikající. Je přesto ještě nějaká možnost vzájemné vztahy někam posunout?
S ministrem Schwarzenbergem jsme hovořili o tom, že je vidět jistý generační předěl. Lidé, kteří zažili Československo, mají z dnešních vztahů trochu jiný pocit než mladá generace. Na to bychom se měli zaměřit. Chceme pomoci vychovávat pocit nějaké blízkosti a vzájemnosti i u lidí, kteří se narodili po rozdělení Československa.
Už jste si zvykl platit doma eurem?
Ale ano. Ještě to v duchu přepočítávám na koruny. Jinak jsem euro přivítal, ulehčuje nám to život.
Od roku 2007 jste působil jako zvláštní představitel Unie a vysoký představitel mezinárodního společenství v Bosně. Teď se netajíte tím, že budoucnost Bosny není růžová. Proč jste tedy své křeslo vyměnil? Přišlo vám, že to v Bosně už nemá smysl? Nebo jste se bál, že mezinárodní společenství úřad v březnu zruší, o čemž se jedná?
Ne, ne, trochu vás poopravím. Budoucnost v Bosně je růžová. Dilema je, kolik času se ještě zbytečně ztratí, než se na to přijde. Bosna a Hercegovina se totiž točí v kruhu tam, kde by měla jít dopředu. Pokud ale jde o její budoucnost, nejsem skeptik.
Křeslo jsem přijal v situaci, kdy mělo mezinárodní společenství silný pocit, že nás čeká zavření úřadu a odevzdání plné kompetence Evropské unii. Jenže se ukazuje, že to všem nevyhovuje.
Především v Bosně a Hercegovině každý krok směrem k evropské perspektivě vyvolává velmi ostré reakce. Někteří lidé si tam myslí, že je nejdříve třeba dotáhnout válku do konce a vyřešit to, co nevyřešil Dayton. Výsledkem byla stagnace politických procesů hlavně v druhé polovině minulého roku.
Celou dobu jsem upozorňoval na to, že v této situaci se mezinárodní společenství musí zorientovat a definovat, jak vnímáme Bosnu a Hercegovinu. Dnes totiž máme vedle sebe dva koncepty, které jsou navzájem neslučitelné.
Koncept vysokého představitele je koncept protektora. Ale nemůžete být současně protektor i partner. V praxi to vypadá tak, že máme protektora, který nechce používat instrumenty, které má teoreticky k dispozici.
Vy jste je však používal…
Ano, ale někdo si myslel, že jsem je mohl používat častěji a výrazněji. To nebyla moje filozofie. Na druhé straně, když tam bude protektor, nebude evropské téma dominantní.
Takže musíme definovat, co od Bosny a Hercegoviny chceme, což by se mělo stát v březnu. Sám jsem v tom vyvinul úsilí a nadále zůstal vysokým představitelem, dokud se nenajde můj nástupce.
Jinak k závěru, že s březnem by moje mise měla v každém případě vyvrcholit, jsem dospěl už před několika měsíci.
Co v tomto směru čekáte od českého předsednictví? Nějaký jasnější postoj, postup?
Česká republika je šest měsíců z titulu předsednictví Unii i členem Rady pro implementaci míru. To je v zásadě dozorující orgán nad vývojem v Bosně a Hercegovině. Navíc v něm Česká republika reprezentuje Evropskou unii.
Očekává se, že Evropská unie výrazněji a hlasitěji vstoupí do diskuse o tom, jak chceme vidět Bosnu a Hercegovinu. A Česká republika bude poprvé mluvčí Evropské unie uvnitř tohoto orgánu. A pak od Česka očekávám, že bude formovat diskusi o Bosně a Hercegovině i uvnitř Evropské unie.
K březnu je třeba, aby Unie definovala, jak vidí své místo, jaké instrumenty chce mít k dispozici. Také je třeba ostatním zemím, které nejsou členy Evropské unie (Spojené státy, Kanada, Japonsko, Turecko apod.), jasně říci: Rozhodněte se, ale chceme, abyste věděli, že Evropská unie je připravena, bude mít takovýto mandát a takovéto instrumenty. Opravdu od České republiky očekávám, že sehraje aktivní a pozitivní úlohu.
Když se ohlédnete za svým působením v Bosně, udělal byste něco jinak? Změnil byste něco? Litujete něčeho?
Ne. Je mi líto, že strašně mnoho energie přináší strašně málo výsledků. Nemám ale důvod litovat jediný krok nebo rozhodnutí ani mít pocit, že bych cokoli udělal jinak.
V čem tedy spočívá hlavní problém této země? Čtrnáct let po válce tam stále vládne zmatek, chaos, nepřehledná politická situace.
VáclavKlaus řekl, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Já bych to parafrázoval: v Bosně je politika pokračování války jinými prostředky. Dayton zastavil válku, ale nevyřešil základní otázky, kvůli kterým se vedla.
Bosňané mají pocit, že to, že Srbové mají 49 procent území, je vůči nim ohromná nespravedlnost. Srbové si zase myslí, že stát je jejich nepřítel, a dělají všechno pro to, aby to dali najevo. Takovýto vnitřní boj probíhá čtrnáct let, je tam obrovská nedůvěra, blokuje se jakákoli iniciativa.
Mezinárodní společenství se snaží posílit stát. Tomu se ale Srbové brání, neboť to vnímají jako snahu o odebrání kompetencí, které dostali v Daytonu. Do toho jsme nesměle vstoupili s evropskou perspektivou, která ovšem hraje druhé housle. Z našich zkušeností, českých i slovenských, víme, že evropská perspektiva musí být klíčové téma a chceme v něm uspět. Takže je to zvenčí i vevnitř skutečně guláš, u kterého je třeba rozhodnout, co chceme uvařit.
Osobně jsem přesvědčen, že jediná cesta dopředu pro Bosnu a Hercegovinu je evropská perspektiva. K tomu je ale také potřeba, aby Evropská unie přesvědčila neevropské členy, že ví, jak to chce udělat, že na to má potřebné instrumenty a že tomu bude věnovat potřebnou pozornost a energii.
Bosna členem Evropské unie. Nakolik je to reálná představa? Kdy to bude aktuální?
Přirovnal bych země západního Balkánu k cyklistovi, který musí šlapat do pedálů. Když přestane, jednoduše spadne. A do pedálů šlapete, když víte, odkud a kam směřujete, a víte, že někde na konci je cíl. Pro tyto země je cíl členství v Evropské unii.
Je předčasné a zbytečné hovořit o nějakých datech. Oni na to ještě zralí nejsou, ale potřebují vědět, že to s nimi myslíme vážně a že až budou zralí, perspektiva členství se jim otevře. Netřeba se obávat jejich členství, neboť to není téma zítřka ani příštího roku. Evropskou perspektivu jim ale sebrat nesmíme, protože jim nemáme nic jiného nabídnout.
Je třeba všechny motivovat, aby byli součástí tohoto procesu. Proces pak musí mít jasná pravidla. A pravidla musí být stejná pro všechny, protože tam velmi citlivě reagují na každý náznak toho, že bychom měli rozličné standardy u různých zemí v regionu.
V Bosně jste byl faktickým protektorem. Mohl jste sesazovat politiky, zasahovat do zákonů. Když to srovnáte s tím, co vás čeká na postu ministra, přál byste si, abyste měl tyto pravomoci i teď?
S pravomocemi jde ruku v ruce evropská zodpovědnost. V Bosně stále tyto kompetence mám. Zároveň ale musím přesně vědět, jak daleko můžu jít, aby mě bylo mezinárodní společenství schopné podpořit. Takže jsem do jisté míry instrument vůle mezinárodního společenství. Z tohoto hlediska být členem vlády znamená, že vaše zodpovědnost a kompetence jsou jednoznačněji definované.
Co bylo těžší? Nebo co si myslíte, že je těžší?
Vzhledem k tomu, že jsem ministrem zahraničních věcí méně než dva týdny, ještě nemůžu porovnávat. Až budu odcházet z funkce, možná budu odpověď na tuto otázku znát.
Porovnávat už určitě můžete komunikaci s bosenskými politiky a se svými kolegy ve vládě. Co je jednodušší?
Není to tak jednoduchá otázka, jak se zdá. V každém případě je komunikace s kolegy ve vládě a s partnery na Slovensku jednodušší, jednoznačně jednodušší.
V Bosně jste získal titul Muže roku. V Republice srbské se proti vám demonstrovalo. Každopádně pozornost byla veliká. Chybí vám to, nebo se vám dostává podobné pozornosti i teď?
V Bosně se v každé chvíli někomu líbíte a někomu nelíbíte. Tím, že se neumí dohodnout prakticky na ničem, nedohodnou se ani na vztahu k vám. A vztah se přeléval. Najednou proti mně demonstrovali Srbové, potom na můj obraz házeli boty Bosňané. Je to škola, trošku si na to zvyknete, stane se to součástí vašeho života. Předpokládám a doufám, že na mou funkci v zemi, která je členem Evropské unie, budou reakce civilizovanější.
Jste ve funkci teprve týden a něco. Litujete už, radujete se, oddechl jste si, že máte Bosnu z krku?
Nedívám se na to z tohoto hlediska. Zaprvé Bosnu z krku ještě nemám. Mandát i zodpovědnost mi zůstaly až do momentu, než bude jmenován můj nástupce. Ambicí je, aby se to udělalo do konce tohoto měsíce. Snad tomu tak bude, neboť ani jeden ani druhý mandát není jednoduchý a dělat je současně je velmi náročné.
Zadruhé se na to dívám takto: Směrem do Bosny, co se mi podařilo a co nepodařilo, a směrem na Slovensko, co mě čeká. Nespekuluji nad tím z pohledu své osoby, ale spíš z pohledu výzev, kterým jsem čelil a kterým budu čelit.
Čeho byste chtěl ve funkci ministra dosáhnout?
Nastoupil jsem po dvou a půl roce fungování vlády do sehraného orchestru, rozjetého vlaku. A v situaci, kdy Slovensko splnilo prakticky všechny své strategické cíle v oblasti zahraniční politiky.
Nyní je důležité, aby i diplomacie dokázala adekvátně reagovat na situaci, ve které se nacházíme a se kterou jsme nepočítali. To je hospodářská krize, jsou to důsledky plynové krize. Musíme se snažit, abychom možnosti, které vyplívají z členství v Evropské unii a v celé řadě mezinárodních organizací, dokázali využít na řešení problémů krize.
Pochopitelně jde také o to, aby Slovenská republika vystupovala jako čitelný, zodpovědný partner, který je spolehlivým členem Evropské unie a Severoatlantické aliance.