S nabytou svobodou po listopadu 1989 přišly kromě neodmyslitelných výsad svobodné společnosti i četné negativní jevy. Otevřené hranice přivedly na naše území legální i ilegální cizince, nezbytná ekonomická transformace spolu s tržním hospodářstvím vytvořila i skupiny bezskrupulózních podnikatelů často rekrutovaných z řad bývalých veksláků, taxikářů, skořápkářů, stoupl počet vražd a trestných činů vůbec. Dnešní trend je, zdá se, spíše opačný, i tak jsou alarmující statistiky polistopadové kriminality nepříjemným svědectvím o temné stránce demokratizace společnosti. Vývoj trestné činnosti prostřednictvím své práce sleduje Slavomil Hubálek, klinický psycholog a sexuolog a soudní znalec v těchto oborech. V listopadovém pořadu Před půlnocí ho přivítala Marcela Augustová.
„Každý z nás je schopný zabít,“ říká Slavomil Hubálek
Vaším oborem je také vytváření psychologických profilů delikventů a zločinců včetně těch nejtěžších. Jak se změnila psychologie zločince po roce 1989?
Objevily se úplně nové typy kriminality. V roce 1992 jsem posuzoval první námezdnou vraždu, což bylo něco, co naše policejní statistiky vůbec neznaly. A v posledních letech se objevuje úplně nový typ sexuální delikvence. A to, že dnešní pedofil nestojí s pytlíkem bonbónů před školou, ale sedí u klávesnice a rozhazuje sítě přes internet, a tím získává svoje oběti.
Přijde vám tedy, že současná kriminalita je zákeřnější?
Je rafinovanější. Toho, kdo stojí před školou, je možné chytit. Přes internetové sítě je to složité a policii se to daří až s odstupem času. Teď je celosvětové tažení proti pedofilům a i na naší úrovni se policistům daří dekódovat internetovou kriminalitu.
Statistiky uvádějí, že zločinnost po roce 1989 strmě narostla a tento trend trval vlastně deset let. V roce 1999 evidovala policie 427.000 trestných činů, o rok dříve byl zase rekordní počet vražd, 313. Potom se trend zastavil. Co bylo podle vás spouštěcím momentem takového nárůstu?
Po převratu došlo k největšímu přesunu majetku od „Bílé hory“. Trestná činnost pak začínala nezaplacenou fakturou a končila námezdnou vraždou. Ve sféře sexuální delikvence a běžné kriminality nedošlo k výrazným změnám, ale přišla k tomu kriminalita spojená s majetkem. A pak sem přišlo velmi mnoho legálních i ilegálních cizinců.
To číslo, které jste uvedla, je za celou republiku. Já to sleduji dlouhodobě v Praze, kde je to ještě ilustrativnější, protože to můžeme srovnávat s evropskými městy, která mají milion obyvatel. Z 20 vražd před převratem došlo k nárůstu až na 60 ročně. Číslo ovšem od té doby stále klesá, je na 30 vraždách za rok. Měli bychom se dostat na čísla srovnatelných evropských měst, jako je Vídeň nebo Mnichov, což je asi zase těch 20 vražd.
Je nárůst zločinnosti přirozeným jevem po takovém dějinném zlomu, jako byl listopad 1989? Nebo je to u nás něco neobvyklého?
Dílem byl nárůst přirozený a dílem způsobený chybami ve společnosti. Tím, že se minimalizoval policejní aparát, a tím, že právě v oblasti podnikání neexistovala jasná a přesná pravidla. Třeba případy lehkých topných olejů jsou jasným příkladem. Tomu se asi dalo zabránit.
Zvýšil se počet sexuálních delikventů po roce 1989?
V sexuální oblasti jsou čísla stále stejná. Je tedy vidět, že to, co je podmíněno biologicky, se ve společnosti nijak zvlášť nemění.
Vždy jsem žila v přesvědčení, že zlo existuje a projevuje se bez ohledu na politický režim. Čísla, která jste uvedl, to ale spíše vyvrací. Jak vlastně vzniká společenské podhoubí pro kriminalitu?
Kriminalita od nepaměti doprovází všechny společnosti. Na druhou stranu víme, že v některých zemích, jako je Norsko, Dánsko, je trestné činnosti méně a v jiných, jako je dnes Rusko, je trestné činnosti více. V populaci tedy pro kriminalitu existuje nějaký biologický potenciál a společenské podmínky.
Je ovšem dobré si uvědomit, že 80 procent trestné činnosti ve společnosti napáchá velmi malá skupina lidí – je to asi 5 procent lidí, které tradičně označujeme za psychopaty. A na to, že existuje skupina darebáků, která udělá ve společnosti nejvíce zla, si musí každá společnost zvyknout. A je pak nejlepší, když je tato kategorie lidí někde za mřížemi.
Potom existuje kriminalita způsobená migrací cizinců a velkými ekonomickými změnami. A tam existují ve společnosti mechanismy, jak tuto kriminalitu minimalizovat.
Ve své praxi se zabýváte lidmi na okraji společnosti. Zanechává to na vás nějakou stopu? Jak s tím bojujete?
Když slyším třeba ve vazbě něco hodně ošklivého, cestou zpátky vždycky přemýšlím, čím si to vykompenzuji. Většinou jdu do knihkupectví a koupím knížku nebo do květinářství a koupím kytičku nebo do akvaristiky a koupím rybičku. Takže hledám rovnováhu mezi dobrým a zlým. A jelikož jsem bytostný optimista, jsem přesvědčen, že toho dobrého je na světě vždy víc než toho zlého.
Nenastává tedy okamžik, kdy psycholog potřebuje psychologa?
Když je mi zle, potřebuji dobré divadlo. Dobré divadlo má pro mě funkci jako terapie od psychoterapeuta.
Zmínil jste masivní hospodářskou kriminalitu. Byli to zločinci v rukavičkách, kteří však nemilosrdně vysáli celou řadu firem. Řada z těchto zločinů zůstala přitom nepotrestána. Nepřipadává vám to pro ty potrestané demoralizující? Musí je trápit pocit křivdy, byť sami chybovali.
Připadá mi drsné, že v tak malé zemi vzniklo během několika málo let 300 miliardářů, z nichž velká většina přišla ke svým extrémním prostředkům extrémně špatnými způsoby. To mi vadí, ale nevidím způsob, jak se s tím vypořádat. Jen čas to zhojí. Ostatně i v jiných zemích po takovýchto převratech zbohatli někteří lidé nesprávnou cestou.
Co třeba mafie? Před rokem 1989 se jako o skupině určitých „vyvolených“ mluvilo o hostinských, zelinářích. Ale kmotr Mrázek, to už je trochu jiný šálek kávy, mám pocit.
Ono je to dost spojené. Ještě před převratem jsem posuzoval pražské skořápkáře a nejrůznější typy kriminality, kterou páchali pražští veksláci. Skupina skořápkářů a veksláků se po převratu stala rychle podnikateli. Některé si pamatuji, jak stáli před Tuzexem, a dnes jsou to ctihodní podnikatelé, členové zastupitelstev a vrcholní představitelé některých stran. Takže se jen tak smutně usmívám, co všechno je ve společnosti možné.
Lze vytipovat a popsat jakýsi modelový trestný čin, který charakterizuje naši současnost, rok 2009?
Existuje skupina mladých, velice nezralých mužů, kteří od školních let spějí do kriminálu tím, že vykrádali sklepy, chaty, auta. Postupem času se propracovávají k trestné činnosti, které říkají „elpaso“, k loupežnému přepadení.
To nás velice zatěžuje, protože si ještě všichni pamatujeme dobu, kdy jsme mohli jít v klidu v noci městem a vůbec jsme se nebáli. Dnes se řada lidí bojí, což je možná i dobře, protože ulice nejsou bezpečné.
Jste pro znovuzavedení trestu smrti?
Od dětství jsem byl fascinován Masarykovým bojem proti trestu smrti i paradoxní situací, že jako prezident musel několik rozsudků smrti podepsat. Bylo to pro něj, jak popisoval, hrozné utrpení. Takže jsem rád, že byl u nás trest smrti zrušen. Podotýkám ale, že některé tresty by měly být mnohem delší.
Má doživotí, v podstatě náhrada trestu smrti, stejný psychologický a odstrašující význam?
To nedokážu odhadnout. Ale zajímám se o osudy některých doživotně odsouzených a vždy mě velice překvapuje, jak dobře to snášejí. Také ve statistikách vidíme, že se dožívají poměrně vysokého věku.
Další dříve neotvíraná kapitola je kriminalita dětí. Vzpomínám si na případ z Chrastavy z roku 1998, kdy dva kluci z výchovného ústavu jednu vychovatelku ubili a druhou těžce zranili tak, že má doživotní následky. Máme správně nastavenou hranici trestní odpovědnosti?
Myslím, že ano. Není správné ji snižovat už také z toho důvodu, že příliš neumíme resocializovat pachatele mezi patnáctým a osmnáctým rokem. Kdybychom k tomu ještě přidali kategorii čtrnáctiletých, možná bychom vytvořili kriminální recidivisty ještě z většího kontingentu čekatelů.
U kriminality dětí je navíc třeba nenechat se vyprovokovat nějakým hrůzným individuálním případem, ale podívat se na statistiky v nějaké delší časové řadě. Některý rok se nic takového nestane a další se stane jeden nebo dva takové případy. Takže například budovat sociální zařízení pro nezletilé vrahy mi přijde dost problematické, když se takový jev stane jednou za tři roky.
Je samozřejmě hrozné, když se něco takového stane, stává se to i v jiných evropských zemích. Je však třeba vytvořit systematický terapeutický proces, který by se pokusil to dítě zachránit. Tady totiž skutečně nejde o potrestání, ale o resocializaci toho patnáctiletého.
Jak to bude s dětskou kriminalitou za dvacet let? Lze-li to vůbec odhadovat.
Když sledujeme čísla kriminalistických statistik, lze s velkou pravděpodobností říct, že nějakým výrazným způsobem neporoste. Je to jev, který se ve společnosti vyskytuje v dosti konstantní incidenci.
Další téma týkající se dětí je šikana. Skutečně dětské zlobení přerostlo do nové úrovně?
To je pro mě trochu záhada; úplně přesně nevíme, jak to ve skutečnosti je. Vidíme šílené záznamy toho, co se ve školách děje. Možná by se dalo říci, že dříve nebyly takové záznamové prostředky, nebylo možné to všechno nahrát, takže nevíme, jestli to nebylo už daleko dřív.
V policejních materiálech jsem viděl strašné případy šikany, ale i šikany učitelů. To se domluví celá třída, učitele systematicky provokuje tak dlouho, než selže, skočí a dá někomu facku. Oni to natočí a rozešlou po celé škole, městě. To jsou pak ty známé případy, kdy učitel spáchá sebevraždu. Velice se proto zasazuji, aby byl mobil ve škole zakázaný, protože je zneužíván a v průběhu vyučování ho dítě u sebe mít nemusí.
Na druhou stranu jestliže dochází třeba k týrání slabších žáků, je to nesporná vina učitelů. Za to jsou zodpovědní oni a zkrátka není možné, aby to proběhlo bez jejich vědomí.
Věnujete se i dětským pacientům? Souhlasíte s tím, že všechny tyto delikty vznikají v souvislosti s rodinným zázemím, se špatnou, nedůslednou výchovu?
Nevěnuji se přímo dětským pacientům, ale v té debatě o tom, co je dáno situačně a co je dáno rodinnou výchovu, výrazně stojím na straně, která tvrdí, že většina vzorců našeho chování vzniká v rodině. Ti, kteří jsou ze slušných rodin a jsou slušně vychovaní, jsou minimálně rizikoví pro společnost. Ale protože velké množství dětí žije v rozpadlých, rozvádějících se či v sociálně disfunkčních rodinách, máme tak velké problémy s delikvencí mládeže.
Kdy se pubertální úlet mění ve zločin?
To je poměrně dost přesně popsané ve vzorcích chování od šesté třídy. Jestli dochází ke krádežím, vloupačkám, vykrádání sklepů, chat, byla už překročena hranice. Byl-li by to ojedinělý čin, lze to tolerovat, je-li to však v sérii, signalizuje to disharmonický vývoj osobnosti, tedy směr k psychopatické struktuře v dospělosti. Tam už má nastoupit spíše restrikce než domluva.
Takže každý člověk má v sobě zakódovaný předpoklad vztáhnout ruku na druhého. Někdo se tomu dokáže ubránit, někdo ne?
Každý je schopný zabít, ale většina z nás to neudělá, protože v sobě máme dostatečné zábrany. Je nesmyslné si myslet, že nejsme schopni násilí. Někdy se i u soudu setkám s tím, že se mě soudkyně zeptá, jestli je pan obžalovaný agresivní. Na to odpovídám, že jsme agresivní všichni. Ona se ale rozčílí a říká, že ona teda ne. Pak se snažím vysvětlit, že člověk je tvor agresivní, ale většina z nás dovede agresivitu ovládat a k tomu, že by jeden zabil druhého, dochází výjimečně.
Když porovnáte osminásobné vrahy manžele Stodolovy, sedminásobného heparinového vraha Petra Zelenku, vykonavatele orlických vražd Ludvíka Černého nebo třeba Jiřího Cimbála, teď odsouzeného na doživotí za vraždu stopařky. Nacházíte v jejich osobnostech cosi společného?
Tady by bylo třeba diferencovat. Stodolovi a Cimbál jsou jasně psychopatičtí jedinci, kde je diagnóza psychopatie naprosto nesporná. Ostatně Cimbál byl posuzován už osmkrát, teď jsme dělali devátý posudek, takže už bylo o co se opřít, nehledě na to, že jsem ho vyšetřoval asi dvacet hodin. U Stodolových to bylo ještě komplikované v tom, že hnacím motorem byla ona a on byl takový trouba, který se k tomu nechal zmanipulovat.
Orlický střelec Černý byl výjimečná osobnost, protože mimo tuto trestnou činnost žádnou jinou neměl a choval se vždy jako vzorný a spořádaný otec.
A u heparinového vraha to bylo zase jiné. Tam byla motivem škodolibost a radost z toho kazit práci svým nadřízeným lékařům. Šlo hlavně o to vidět lékaře v úzkých, o pacienty, jak i sám říkal, mu vůbec nešlo.
V čem je klíč k úspěšné resocializaci? Jak přesvědčit vraha, aby se polepšil? Jaké hodnotové systémy se mu snažíte implantovat?
Já je vyšetřuji před soudem a toto je otázka na proces, který probíhá ve výkonu trestu. Měli by to dělat vězeňští psychologové, ale pokud vím, proces resocializace u nás v podstatě neexistuje. Občas se ve věznici najde dobrý duchovní, který má větší úspěch něž jakýkoliv psycholog.
Osobně možnost resocializace nevylučuji, ale v našem vězeňském systému je velmi malá. V minulosti se říkalo, že vražda je trestný čin, který nerecidivuje – propuštění vrazi už nikdy nevraždí. To bohužel už není pravda.
Kromě delikventů a zločinců se věnujete také výběru špičkových nadějných manažerů. Jaké jsou na ně kladeny požadavky?
Většina mé práce je psychologická diagnostika zaměřená na to vybrat ze souboru uchazečů ty nejlepší a nejschopnější, tedy nejinteligentnější a osobnostně nejlépe disponované k výkonu vysokých manažerských funkcí. Je to velice radostná, pozitivní a záslužná práce. Setkávám se totiž s výjimečně schopnými mladými lidmi, kteří mají IQ 130, 140 a jsou vybíráni třeba jako špičkoví programátoři. Odjíždějí pak na měsíce, na rok do Ameriky, Německa na nejrůznější školení a vrací se jako občané globalizovaného světa, kdy chvíli pracují v Austrálii, ve Španělsku, u nás doma, aby za chvilku odlétli do Číny. Je skutečně radost, že máme takové odborníky, kteří nám můžou po světě dělat dobré jméno.
Vybavuji si nedávná slova jednoho válečného veterána: „Demokracii už máme, teď by to ještě chtělo řád a pořádek.“ Souhlasíte?
Stoprocentně. Chtělo by to morálku, řád, pořádek a slušnost.
(redakčně kráceno)