Od 12. století u nás začíná katolická církev fakticky nabývat majetek a postupně se stává nezávislá na státu a vladaři. S hromadícím se bohatstvím a narůstajícím vlivem se však rovněž objevují první kritici církevního mamonu, ale i snahy státu znovu církevní majetek kontrolovat. Patrné je to během husitských válek či po bitvě na Bílé hoře. Zásadní zlom pak přinesly josefínské reformy na konci 18. století, které část církevního majetku vyvlastnily ve prospěch státu. Téma církevního vlastnictví se nevyhnulo ani první republice, ale hlavně nastupujícímu komunistickému režimu po druhé světové válce. Ovšem zatímco prvorepublikové snahy o omezení majetku církví byly vedeny na pozadí demokratické diskuze, komunisté nic takového nepřipustili.
Jak církve k majetku přišly
O církevním majetku hovořili v Historii.cs z 10. dubna historička Eva Doležalová z Centra medievistických studií Akademie věd ČR, církevní právník Michael Kučera z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy a historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Kdy začaly církve nabývat majetek?
Doležalová: Český, respektive přemyslovský stát byl christianizován z německých oblastí, z center jako Salcburk, Pasov, Řezno, odkud pak také přebíral právní zvyklosti. Vznikl zde proto princip vlastnických kostelů, který respektoval staré germánské právo: koho je půda, toho je i stavba na té půdě. Zakladatel tak sice zřídil církevní instituci, kostel, klášter, který byl zasvěcen světci, ale nikdy se nevzdal přímého práva s touto institucí zacházet.
Teprve v pozdějších stoletích dochází k intenzivnímu boji o emancipaci církve a získání majetkových práv. Definitivně o tom můžeme mluvit (od 12. století – pozn. red.) v souvislosti s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem a pražským biskupem Danielem I. Ti na svých statcích zakládají arcijáhenství a dosazují tam své úředníky, čímž se snaží odtrhnout správu svých statků od vlivu knížete.
Ten největší boj pak přichází v roce 1222, kdy došlo ke konkordátu mezi českým králem Přemyslem Otakarem I. a pražským biskupem Ondřejem I. Pražskému biskupovi bylo tehdy přiznáno právo na biskupské majetky a také, což bylo velmi podstatné, právo nad duchovními. Tedy právo obsazovat církevní úřady, beneficia, fary osobami, které schvaloval biskup. Dá se říct, že od tohoto momentu se prosadila církevní majetková práva.
Dobře, od 12. století začínají mít církve majetek. Ale jak církve ten majetek nabývaly?
Kučera: První zmínky máme z roku 992 z fragmentu Bavorské kroniky od Boleslava II., kdy druhému pražskému biskupovi Vojtěchovi udělil právo stavět kostely. A příjmem těchto kostelů byl desátek. Pokud se jednalo o soukromé kostely, přejímal desátek soukromý patron. Biskup pak obvykle dostával jednu čtvrtinu desátku a z desátku byl placen i provoz kostela a duchovní.
Šebek: To, jak církev nabývala majetek, se stalo předmětem různých ideologických interpretací, hlavně v 19. a 20. století. Ale tam jde už o překroucenou část pohledu. Z velké části totiž církev dostávala majetek od bohatých donátorů, od lidí z prostředí aristokracie či bohatého měšťanstva. A spojené s tím byly nejen věci majetkové, ale i věci duchovní. Majetek byl třeba vázán na odsloužení určitého počtu mší za zemřelého dárce. Největší část svého majetku tedy získávala katolická církev, o které budeme mluvit asi nejvíc, právě takto.
Kučera: Zádušní mše nebo modlitby měly pomoci hříšníkovi v očistci. Tyto modlitby přitom mohli sloužit i laici, například jeptišky (odtud pochází například část loretánského pokladu). V některých církevních ústavech se také mohli modlit chudí, třeba siroty nebo starci.
Později se objevují zásadní kritici z řad církve pranýřující právě její bohatství. U nás to byl Jan Hus?
Doležalová: Co existuje křesťanská církev, existuje také kritika jejího života a volání po návratu k apoštolské chudobě a apoštolské církvi. Vznikají žebravé řády, které výrazně upozorňovaly na zkaženost církve a potřebu vrátit se ke službě Bohu. Nicméně i samotní žebraví mniši postupně upouštěli od absolutní chudoby a po Tridentském koncilu zůstává chudoba deklarována jen u minoritů a kapucínů.
Šebek: Kritika církevního majetku se táhne dějinami jako červená nit. Kritici poukazovali především na to, že majetek není užíván pro blaho věřících a církve, ale ke světským radovánkám. A tento argument zaznívá i dnes. Tedy že církevní majetek má být určen ke krytí duchovních potřeb a sociálních, vzdělávacích a charitativních iniciativ, nikoli k tomu, aby církev třeba obchodovala na burze.
Skončili jsme u 13. století. Jak se církevní majetek vyvíjel dál?
Doležalová: Na počátku 13. století se původní vlastnictví vlastnických kostelů přeměňuje v nový právní princip, v patronátní právo, které známe až do současnosti. Původní majitel, kterému patřila církevní stavba, k ní má od této doby značně redukovaná práva. Už ji nemůže svobodně prodávat nebo přestavovat. A hlavně, dosazování duchovních je v moci diecézního biskupa, čímž církev získává nad majetkem pevnější dohled. Není ovšem zcela jednoznačné, že by majetek naprosto čistě patřil jedné nebo druhé straně. Majetek de facto patřil světci, Bohu, a jenom v jeho prospěch měl být spravován.
Zmínili jsme českou reformaci a její kritiku hromadění majetku církví. I když jsou reformní požadavky někdy velmi radikální a volají v podstatě po odmajetnění až vyvlastnění majetku, šlo spíše o to, aby církev nebyla lakotná a využívala majetek ve prospěch těch, pro které byl původně určen. Tedy na podporu chudých, sirotků, vdov nebo řádného církevního života, bohoslužeb a podobně. Požadavek úplné nemajetnosti se objevuje velmi zřídka a jsou to spíše sektářské tendence, které upozorňují na to, aby se všichni zbavili majetku, nikoli jenom církev.
Šebek: Často o tom později hovořili marxističtí historici, kteří v těchto tendencích viděli počátky komunistického hospodaření – majetek se musí nejdříve sebrat, aby se mohl znovu rozdělit.
Kam by se ten majetek poděl? Nepodporovali tato hnutí a kritiku například i šlechtici?
Doležalová: Nebyla bych až tak skeptická. Tato obrodná hnutí často zasáhla i šlechtu, ale jak už to bývá, většina dobrých úmyslů bývá zneužita. Tak se tomu stalo třeba v případě husitského hnutí. Poslední z artikulů, který volá po konci světského panování církve, býval totiž občas vykládán tak, že církev nemá mít absolutně žádný majetek. To pak sloužilo jako dobrá záminka pro některé subjekty, ať už to byla šlechta nebo měšťané, které se na církevním majetku nehezky řečeno zahojily. V té souvislosti je docela zajímavé sledovat testamenty měšťanů po nejprudších letech husitské revoluce. Tehdy se totiž v majetku rodu objevují předměty, které tam zjevně nepatřily, jako například liturgický kalich nebo něco podobného.
Historie.cs - Jak církve k majetku přišly (zdroj: ČT24)
Majetek církví pro lidi často splývá s majetkem církevních hodnostářů. Když člověk čte třeba životopisy papežů, zejména středověkých, tak skutečně zjišťuje, že to je pomalu jako s financováním politických stran. Něco šlo do církve a něco šlo skutečně prelátům?
Kučera: Majetek nepatřil biskupům, ale jednotlivým církevním ústavům. Církevní hodnostáři z něj brali beneficium, to znamená přírůstky. Jestliže se jednalo třeba o polnosti, měli úrodu z polnosti, ale musely se z toho nejprve vyplatit náklady. Ovšem na to, aby zasahovali do kmenového majetku, byly neobyčejně složité předpisy, nejhrubším způsobem nazývané mrtvá ruka, kdy k zcizení majetku potřebovali souhlas kapituly.
Doležalová: Kdybychom se vrátili do středověku, je jedna historka, která ilustruje rozdíl mezi majetkem církve a majetkem jednotlivých církevních představitelů. Jde o jeden z největších sporů světské a církevní moci, tedy o spor Václava IV. a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Jenštejn se po všech peripetiích, které se mu přihodily, dostal do Říma a začal sepisovat obžalobu na českého krále Václava IV. Zmínil v ní také, že lidé Václava IV. mu brání v tom, aby se mohl ujmout správy svých statků, čímž jsou samozřejmě myšleny rodové statky. Vedle toho samozřejmě zmiňuje plundrování biskupských statků a týrání jeho podřízených. Ovšem i jeho osobní majetek byl v této souvislosti neopominutelný.
Hovoří spisovatelka Lenka Procházková:
Po Bílé hoře získaly majetky protestantské šlechty nové vlastníky, kteří už byli římskokatolického vyznání, pokud to nebyla přímo církev. Ale protestanti, kteří zmizeli v exilu, ani jejich potomci nikdy nedostali za ty obrovské majetky žádné náhrady.
Teprve Josef II. Habsburský projel ještě za života své matky Marie Terezie celé své budoucí mocnářství, viděl, jak si tam církev počíná, a rozhodl se, že její majetky omezí. Zrušil pak kláštery, které podle jeho názoru nevykonávaly ani charitativní, ani bohoslužebnou činnost a které pokládal za neužitečné. Majetky po zrušených a prodaných klášterech dal do zvláštního náboženského fondu, z kterého byli placeni duchovní. A tak to vlastně zůstalo až do vzniku první republiky.
První razantní útok na církevní majetek byly josefínské reformy. Čeho se týkaly a jak probíhaly?
Šebek: První razantní útok na církevní majetek se odehrál už v době husitských válek.
Doležalová: Doba husitských válek skutečně nemá obdoby. Právě tehdy začíná obrovské vyvlastňování, o kterém dnes neustále slyšíme ve sdělovacích prostředcích.
Můžeme však zmínit i dobu pobělohorskou, kdy za Ferdinanda III. dochází k jednomu z prvních narušení principů zacházení s církevním majetkem. Do té doby veškeré spory o nejdůležitější církevní privilegia (například zacházení s majetkem, patronátní práva, vybírání desátků a jejich užití) patřily před církevní soudy. Ferdinand III. to ale předal soudům civilním, světským. Navíc také získal právo dosazovat pražské arcibiskupy. (Neplatilo to v případě olomoucké diecéze, kde zůstala činná kapitula.)
Ovšem o josefínských reformách se v současnosti hodně mluví a používá se to jako argument proti restitucím církevního majetku. Jak to tedy bylo s josefínskými reformami?
Šebek: Josef II. se snažil zefektivnit celý chod státu, tedy i chod církevních institucí. Hlavně se soustředil na takzvané neefektivní kláštery a neefektivní řády, které z jeho pohledu nepřinášely okamžitý užitek. A naopak chtěl podporovat síť farností, která vlastně existuje do současné doby. Materiální prostředky k tomu pak získal právě z majetku zrušených řádů a klášterů, které byly církvi odňaty a předány do státního vlastnictví.
Je to první velký zásah z hlediska materiálních práv, kdy stát část církevního majetku využívá pro své potřeby. Některé kláštery se staly třeba vojenskými sklady a část materiálních prostředků šla do takzvaného náboženského fondu, z něhož měli být financováni duchovní v nově vybudované síti farností. Tento sekulární postup je patrný ve všech státech západní Evropy a souvisí ideově především s francouzskou revolucí.
Kučera: Josef II. předběhl francouzskou revoluci v roce 1782 vytvářením zemských fondů pro Slezskou Moravu a Čechy. Vedle toho zanechával ostatní církevní majetek jako deskový majetek, tedy zapsaný v zemských deskách, stejně jako šlechtické velkostatky, eventuálně šlechtické paláce.
Co se týče rozsáhlé farní sítě, Josef II. ji vybudoval tak, aby každé školní dítko došlo pohodlně denně do školy a nazpět. Při kostele a faře byla totiž od zavedení povinné školní docházky v roce 1774 i škola, a to i pro děvčata. Ředitelem této školy byl farář, ovšem učil kantor (farářův zpěvák, odtud výraz kantor).
Kromě toho až do roku 1849 církvi zůstávají desátky a vedle nich se zavádějí ještě příjmy na kantora, kostelníka a určité štolové poplatky pro katolické faráře, které od roku 1874 souvisely s matrikami a byly dokonce i pro tolerované protestanty. Tolerovaný protestant tak musel platit desátek katolickému faráři a ještě si vydržovat svůj sbor, svého kazatele, popřípadě svou školu, platil tedy dvakrát.
Šebek: Často diskutované datum je rok 1874, kdy se církev dostává ještě pod větší státní dohled, což se týká i církevního majetku. Do popředí tehdy velmi výrazně vystupuje, že církevní majetek je majetek účelový a že může být určen pouze pro kultické účely.
Za první republiky z toho někteří právníci vyvozovali, že takovýto majetek už není církevní, ale státní. Ve 20. letech tak probíhá velká diskuse, zda je možné církevní majetek zcela vyvlastnit, a diskuse o podobě odluky církve od státu. Někteří radikálové, hlavně z řad levice, uvažovali o striktním oddělení státu a církve, kdy by stát získal také církevní majetek. Inspirováno to bylo Francií, kde v roce 1904 proběhla odluka církve od státu přesně v tomto duchu. U nás se ovšem k žádnému rozhodnutí nedospělo.
Proti těmto názorům stál názor dalších právníků, nakonec i právníků ve vatikánském prostředí, kteří uváděli, že v žádném případě není možné hovořit o tom, že církev má svůj majetek pouze ve správě a že jde o majetek státní.
Kučera: Májové zákony z roku 1874 uvádějí, že církev má majetek v užívání neboli v držbě, tedy possessio, a že držba není vlastnické právo. Z tohoto vycházely tyto právnické názory.
Něco jiného ovšem bylo, pokud se jednalo o deskový majetek, tedy majetek zapsaný v zemských deskách na církevní šlechtické právnické osoby. Zemské desky totiž měly význam zákona.
V roce 1874 dochází také k velké proměně: Původně se kostel připisoval svatému, kterému byl zasvěcen, ale o této doby se uvádí, že kostel patří kostelu, a vyděluje se kostelní jmění jako jmění kostelní stavby a množina zádušních jmění, která mají podporovat kultus.
Hovoří spisovatelka Lenka Procházková:
Majetky, které církev spravovala (neříkám, že vlastnila, protože to byl veřejnoprávní majetek), Masaryk ještě okleštil první pozemkovou reformou v roce 1919. Církev tím přišla o správu velkostatků. Tato reforma byla v roce 1947 revidována tak, že církev už nemohla spravovat všechny majetky nad 50 hektarů. Tento zákon platil i po převratu v únoru 1948, pouze nebyl z časových důvodů úplně proveden. Když pak komunisti dělali svou pozemkovou reformu, brali církvi pozemky i do 50 hektarů. Takže ve skutečnosti komunisti zabavili celkem 5.000 hektarů, a když se dnes říká, že všechno, co bylo ukradeno, musí být vráceno, vlastně toho zase tolik není.
Hovoří zastupitel města Červená Řečice Jiří Jedlička:
Želivsko bylo ve 12. století vydáno panovníkem tehdejším benediktinům, později je vystřídali premonstráti. Tento stav trval až do roku 1950. Podobným způsobem se rozvíjela Červená Řečice a oblast Řečicka, kde arcibiskupský velkostatek fungoval také do roku 1950. Takže v našem případě je úvaha, že majetky církvím nepatřily, lichá.
Co se týče jiných případů, je to odborná otázka pro historiky. Několik let tu věc sleduji a četl jsem řadu studií. Naposled ministerstvo kultury zveřejnilo stanovisko tří právnických fakult České republiky, kde je řečeno, že majetky církvím patřily, že je vlastnily, nikoli pouze spravovaly.
Co tedy svědčí pro církevní restituce z historického pohledu?
Šebek: Mohlo by to být i to, že jsme byli součástí habsburské monarchie. V ostatních státech, jako je například Slovinsko nebo i Slovensko, už restituce církevního majetku proběhly a nikdo tam nezpochybňoval, že se jedná o církevní majetek. Nejsilnější hlas, který zpochybňuje charakter církevního majetku, zní z České republiky.
Kučera: Deskové statky byly předmětem záborového zákona číslo 215 z roku 1919. Šlo o zabírání majetku orné půdy nad 150 hektarů, respektive nad 250 hektarů veškeré zemědělské půdy, která byla poznamenána v zemských deskách. V záborovém zákoně ale není doslovně řečeno, že by se vztahoval na církve, že by církve měly být úplně vyvlastněny – jejich majetek měl být omezen do této výměry.
V důsledku paragrafu 11 tohoto zákona pak dochází ke smlouvám mezi církevními ústavy a státem o vynětí zbývajícího majetku pod limit 150 hektarů, respektive 250 hektarů. Jenže v roce 1947 je vydán zákon číslo 142 o revizi první pozemkové reformy, který ruší výjimky jedenáctého paragrafu o vynětí církevního majetku. Ovšem než tato revize proběhla a majetek byl vlastnicky překnihován, je v roce 1948 nařízeno církvím učinit soupis veškerého církevního majetku a odevzdat jej krajským národním výborům. Potvrzeno je to sice až v říjnu 1949 v zákoně číslo 218, ale podle archivů to probíhalo už v první polovině roku 1948, hned po 25. únoru. A právě tento soupis církevního majetku, který byl schvalován krajskými národními výbory, je podkladem pro restituce.
Hovoří zastupitel města Červená Řečice Jiří Jedlička:
Každá obec je živý organismus, a pokud chce fungovat, potřebuje, aby zůstávala aspoň část lidí, zakládaly se rodiny, aby lidé v obci stavěli, podnikali. Jenže u nás obec nemá co nabídnout. Většina polí v rámci zastavitelného území totiž patřila církvím a Pozemkový fond nám tento majetek nemohl prodat, protože je blokován zákonem o půdě. Tím, že se církevní majetky vrátí, případně nevrátí, bude především vyjasněno vlastnictví a my jako obec budeme mít možnost jednat s konkrétním vlastníkem. Pak už to bude jenom o tom, jestli se dohodneme na nějaké náhradě nebo směně pozemků a tak dále.
Hovoří spisovatelka Lenka Procházková:
Na brněnském Nejvyšším státním zastupitelství jsem podala trestní oznámení na premiéra Nečase a všechny členy jeho kabinetu. Uvedla jsem tam, že mám pocit, že došlo ke spáchání dvou trestních činů – porušení pravomoci úřední osoby a nedodržení povinnosti při správě veřejného majetku. A to kvůli tomu, že připravili návrh zákona o církevních restitucích. Je však dokázané, že ve skutečnosti tento zákon připravila římskokatolická církev. Takže jsem podala trestní oznámení také na kardinála Dominika Duku a další neznámé pachatele, kteří v organizované skupině spáchali trestný čin krádeže ve stádiu pokusu právě tím, že předložili parlamentu tento návrh zákona. Je to přitom ve chvíli, kdy má pravice absolutní převahu a kdy je jasné, že to sněmovnou projde.
Mám pocit, že když stát něco zabavoval a v roce 1919 za to dokonce dával církvi náhrady, de facto tím nepřímo uznával, že to majetek církve je?
Šebek: V té době nebylo vůbec jednoznačně řečeno, že ten majetek církvi nepatří. Názory, že majetek církvi nepatří, existovaly už mnohem dříve a šlo o různé výklady právních předpisů z doby habsburské monarchie. Byla to tedy otázka velké debaty, která se však odehrávala, a to je třeba říci, v demokratických podmínkách Československé republiky. Nebylo tak, že by prezident Masaryk a vláda přišli s tím, že chtějí církvím zabavovat majetek. Navíc vztahy mezi církví a státem se postupně vylepšovaly a otázka charakteru církevního majetku postupně ustoupila do pozadí. V roce 1948, 1949 se ale diskuse odehrává na zcela jiném pozadí, kdy jde o direktivní státní zásah, který neuznává demokratická pravidla.
Kučera: V modu vivendi z roku 1928 byla výslovně zmíněna nucená správa nad církevním majetkem, která by potom měla přejít do správy biskupů. Čili stát to vůči Vatikánu uznal.
(redakčně kráceno)