Co bylo dřív? Pivo, víno, pálenka? Bylo víno dřív v Čechách, anebo na Moravě? Kdy se začalo dělat pivo, jaké dnes pijeme? Kdo z našich osobností byl známý tím, že má alkohol rád? Kdy začalo být sociálně nepřijatelné velké množství? A kdy začala vznikat občanská sdružení abstinentů? A je tedy „chlast slast “, anebo „metla lidstva“?
Alkohol, metla lidstva
Tématem Historie.cs z 29. prosince byl alkohol a jeho tři hlavní podoby zastupovali lékař a pivní publicista Zdeněk Suza, vinař Milan Sedláček a Jiří Severin z Muzea lidových pálenic ve Vlčnově. Hostil je publicista Vladimír Kučera.
Co bylo dřív? Pivo, víno, pálenka?
Susa: Pivo a víno jsou tady odedávna. Pálenka od chvíle, kdy vznikl první destilační přístroj, a to je asi později. Pivo je doloženo v Gilgamešově eposu. A v egyptských hieroglyfech je zaznamenáno, kolik piva mají dělníci dostávat při stavbě pyramid, aby dobře stavěli. Takže pivo je tu od počátku naší civilizace.
Takové pivo, jaké pijeme my?
Susa: Ne, vypadalo úplně jinak. Pivo se tehdy dělalo ze zkvašeného chleba. Základem sice bylo obilí, ale jinak bylo pivo husté, kašovité, plné kvasinek. Ve středověku se takové pivo podávalo často teplé – pocestný se mísou teplého piva v zimě najedl, napil i zahřál.
Jsou spory o tom, co bylo první, zda pivo, nebo víno?
Sedláček: Spory samozřejmě jsou. Při ochutnávkách vína se vždycky objeví nějaký pivař, který obhajuje pivo. Ale tady nejde přece o to, co bylo dříve a co bylo později. Jde o to, že oba dva nápoje jsou kulturní a provázejí lidstvo od jeho vzniku. Pivo minimálně od té doby, co se začalo pěstovat obilí, a víno od té doby, co náš předek začal uvědoměle sbírat plody ovoce a následně je nechal zkvašovat.
Sedláček: Co se týká vína, tak v Arménii bylo v roce 2010 objeveno krásné technologické zařízení na výrobu vína, staré prokazatelně 6.000 roků. U nás zatím takové technologické zařízení nalezené nebylo, pokud nebereme vinohradnické nože z římské doby nalezené na slovanských hradištích u Mušova, Pasohlávek nebo Mikulova. Víme však, že legie nevkročily tam, kde nerostla réva. Proto je „limes romanus“ prakticky na hraně pěstování vinné révy.
Jinak můžeme vycházet pouze z pověstí nebo z bájí a písemné podklady jsou z kronik. Třeba Václav Hájek z Libočan, který psal kroniku ve 14. století, psal o 9. století, tedy o Bořivojovi, kterému poslal Svatopluk sud vína. A úplně první písemná zmínka o vinicích je z vinařského města Třebíč, kde dnes sice prakticky réva není, ale byl tam klášter benediktinů, který se v roce 1101 předával podle záznamů zároveň s vinicemi.
Historik a vinař Martin Markel, Jaroslavice:
Rozeznáváme dvě základní oblasti vinařství a vinohradnictví. A to v oblastech, kam dosahoval olivovník, takže tam vinohradnictví a vinařství bylo součástí tradičního selského statku. Víno tedy představovalo jednu z mnoha pěstovaných plodin a primárně bylo určeno pro domácí spotřebu a na trh šly až přebytky. A pak je to oblast mimo Středozemní moře, kde bylo od středověku vinařství a vinohradnictví primárně obráceno na trh. Tam můžeme zařadit moravské vinohradnictví. V mimostředomořské oblasti můžeme hledat regiony, které k sobě mají kulturně blíže. Patří tam oblast panonského vinařství a vinohradnictví, kam spadá území dnešního Maďarska, Slovenska, Dolních Rakous a právě i jižní Moravy. Ovšem Čechy už jsou spíš typologicky svázány s vinohradnictvím ve Francii, Sasku, se severní oblastí ve střední Evropě.
Kořeny moravského vinohradnictví přes veškeré oblíbené mýty (za starých Římanů nebo za doby velkomoravské) můžeme hledat až na přelomu 12. a 13. století, kdy se vinohradnictví a vinařství stávají důležitým hospodářským odvětvím. Ve středověku bylo ve provozováno v režii měšťanů a bylo organizováno měšťanským způsobem, fungovalo na bázi cechu. Po třicetileté válce tento obor přechází z režie šlechty a měšťanů do režie poddanského obyvatelstva a dochází k tomu, že víno je sice stále důležitým obchodním artiklem, ale zároveň se stává zázemím drobného selského obyvatelstva a získává charakter doplňku selského hospodářství.
Tady padlo, že víno a pivo jsou kulturní nápoje. Pálenka není kulturní?
Severin: Pálenka se zpočátku používala jako léčivo. Nepila se tak, jako se pije teď. Myslím, že bychom se měli vrátit k tomu, kdy vlastně alkohol vznikl. A to musíme jít až někam do pravěku nebo dál. Spadané a kvasící ovoce začali totiž jako první požívat už brontosauři nebo jiní i menší živočichové, takže už tenkrát se možná dělili na abstinenty a alkoholiky. Dokonce se říká, že některé opice jsou alkoholici. Není od toho „mít opici“? Nevím.
Jsou nějaké historické zmínky o tvrdém alkoholu?
Severin: Keramické destilační zařízení vykopali naši archeologové ve Starém Městě v domnění, že by to mohlo být z Velké Moravy, ale je ze 14. století. Pak je tu Břetislavův dekret z roku 1039, kde je jakýsi náznak, že by v hospodách mohly být destilované alkoholické nápoje, ale není to úplně prokázané.
Etnografka Marta Kondrová ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti:
Pálenka byla od 12. století brána jako lék. Její výrobou se zabývali mniši v klášterech, kteří ji kombinovali s různými bylinkami, a také lékaři a lékárníci. Pálenka destilovaná z vína byla totiž nazývána spiritus vini (duch vína) nebo aqua vitae (voda života), z čehož je patrné, že byla skutečně považována za všelék. Ostatně v jedné lékařské knížce stálo, že aqua vitae jest matkou, paní, královnou všech léků a léčí mnohé neduhy.
Jak to bylo s pivem?
Susa: Nejstarší záznamy o pivu jsou z klášterů. Pivo se údajně vařilo v Břevnovském klášteře už v 10. století, ale ta listina je asi falzum. S jistotou víme, že v jiných klášterech se vařilo v 11. a 12. století.
To se srovnávalo s mnišským životem?
Susa: Jistěže. Vždyť i víno je v bibli odedávna uváděno jako Boží dar pro radost lidskému srdci.
Ale vařit si to?
Susa: Je tam zákaz opilství, ale mírné užívání je v pořádku. Vždyť víno se v malém množství užívá při bohoslužbě, židovské i křesťanské, takže trocha alkoholu je s bohabojným životem dobře slučitelná.
Ovšem pivo se u nás asi vařilo už předtím v domácnostech, i když na to nejsou žádné doklady v kronikách. Germánské chýše, jak ukázaly vykopávky, před příchodem Slovanů mívaly v koutě velkou nádobu. Zda v ní něco kvasilo nebo se v ní něco skladovalo, nikdo neví. Co když to bylo na vaření piva, pak přišli Slované a naučili se to?
Severin: Naši předkové si ráno běžně dávali, zvlášť v zemědělství, štamprli slivovice, kus špeku. Prý to roztahuje cévy, a tím je to zdraví prospěšné.
Susa: Skutečně to roztahuje cévy. A ta malá dávka alkoholu… Existuje práce amerických psychologů, kteří na velkém vzorku starých dam v domovech seniorů srovnávali psychologickými dámy, které si ráno dají štamprličku, a přísné abstinentky. Ty, co trošičku upíjely, na tom byly psychicky lépe a úpadek psychických schopností u nich pokračoval pomaleji. Slušně řečeno, po alkoholu se pomaleji blbne. A prokázalo se také, že ten, kdo trošku pije, má méně infarktů a mozkových příhod.
Etnografka Marta Kondrová ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti:
Pálenka v tradičním prostředí nechyběla při žádné rodinné oslavě ani při řadě výročních svátků a slavností. Když se narodilo dítě a příbuzné ženy chodily navštěvovat šestinedělku, nosily jí kromě slepičí polévky a buchet také sladkou kořalku (goralku), která měla být jako posilňující nápoj. Kořalka nechyběla u svateb. Když chodili muzikanti den před oddavky odehrát vínek, patřila flaška slivovice k tradičnímu pohoštění a samozřejmě se také nabízela všem svatebním hostům na svatební hostině. A lze říci, že pálenka symbolicky provázela člověka i na poslední cestě životem, protože po pohřbu bylo a v podstatě je zvykem chodit nebožtíkovi „zalét“ oči – dát si štamprli na to, aby mu byla země lehká.
Kdy začalo být sociálně nepřijatelné velké množství?
Sedláček: Ještě v 60. letech byl alkohol běžně tolerován třeba u řidičů. Příslušníci VB nebo SNB byli vůči tomu velmi smířliví, takže když dali pokutu 50 korun, to už musel být ten opravdu člověk opilý. Vůbec celá společnost byla velmi tolerantní. Ovšem jak se doba zrychlovala a jak přibývalo stresu, tak možná přibývalo i více těžkých případů opilství, protože ten, kdo alkoholu propadne, pak stres zahání větší dávkou alkohou a potom vyvádí jiné věci, než ten, kdo konzumuje alkohol uvolněný a pro radost a zábavu. Ostatně první záchytná stanice u nás vznikla v roce 1951, ale úplně největší problém nastal v 80. letech.
A historicky?
Susa: Historicky se vždy opilství kritizovalo jako nekulturní a nespolečenské. Je to už v bibli, takže to už je 2.000 let nebo 3.000 let. Některé citáty, které říkají, že opilství je prostopášnost, zatímco malé pití se chválí jako boží dar.
Bylo víno dřív v Čechách, anebo na Moravě? To musí být opět vyhraněný spor mezi vinaři.
Sedláček: Celkem bezpečně se ví, že révu pěstovali Keltové, kteří v tomto prostoru byli před Římany, Germány i Slovany, a ti všichni tady pak pěstovali révu. Pravdou je, že římské legie přinesly štěpy vinné révy na zádech na limes romanus až na předsunuté body. Velký předsunutý bod zdvojené 10. legie vídeňské byl na Mušově a byl tam třeba sedmdesát let. A od té doby se tady začalo vinařství rozmáhat úplně jiným směrem než do příchodu Římanů.
Rozvoj vinic byl strašně rychlý za Karla IV., protože ve 14. století přišla velká perioda oteplení, navíc byl vychován ve Francii, takže sem přinesl burgundské odrůdy. Hlavně to bylo rulandské šedé, což se ví úplně jistě, protože klon rulandského šedého je na Karlštejně v karanténní stanici a používá se pro genetické účely soudobého šlechtění. Takže to je zásluha Karla IV. Ale to, že založil české vinařství, je jen taková báje.
Vedoucí vinice Svatá Klára Martin Beránek:
Historie pražského vína je velmi dlouhá a velmi pohnutá. Například na Pražském hradě byla Svatováclavská vinice založena už v roce 1050, takže zde je vinohrad už téměř tisíc let. Nicméně veškeré písemné doklady, že tady byly vinohrady, jsou až z doby panování Karla IV., který vydal edikt o zakládání vinic, že na jižních svazích do vzdálenosti tří mil od Města pražského musí být založeny vinice.
Vinice vznikaly a zanikaly pozvolna, jak šel čas a válečné konflikty. Například za třicetileté války tady téměř žádné vinohrady nebyly. Pozvolný rozvoj tady byl až do 16. a 17. století, kdy se Praha nazývala „město vína“. Ovšem kvůli tomu, že se Praha potřebovala rozvíjet, vinohrady pozvolna upadaly a nahrazovala je zástavba. Například když se koukneme pod Nuselský most a dále, téměř všude byly vinohrady. Muselo to být opravdu nádherné.
Historik a vinař Martin Markel, Jaroslavice:
K panonskému vinařství a vinohradnictví patří neodmyslitelně fenomén vinných sklepů, respektive uliček a areálů vinných sklepů. Je to věc, která odlišuje panonskou oblast od všech evropských vinařských oblastí.
Proces zpoddanštění, zeselštění oboru v 17. a 18. století vedl k zakládání vinných sklepů a lisoven, které vznikaly mimo intravilány stávajících obcí. Nepodsklepené selské statky bylo totiž obtížné podsklepovat, takže vznikaly buď za obcemi, nebo přímo pod vinohrady. (Na jižní Moravě má tohle umístění vinných sklepů mnoho obcí.) Další důvod, který k tomu vedl, bylo zdokonalování selské technologie, kdy víno začali lisovat sami sedláci, k čemuž bylo nutné postavit lisovnu.
Severin: Pokud jde o slivovici, nedá se to přesně říci, ale fakt je, že název slivovice je srbský. Patrně tedy některé zvyky pálení tohoto druhu přišly ze Srbska. Ovšem samotné švestky k nám přišly až z Kavkazu. Jde přitom o velice mnoho odrůd, takže kvalita slivovice závisí na použité odrůdě a zacházení s kvasem. A to je u vína a určitě i u piva velmi podobné.
Historie.cs - Metla lidstva (zdroj: ČT24)
Etnografka Marta Kondrová ze Slováckého muzea v Uherském Hradišti:
Trhy s čerstvým a sušeným ovocem v rámci rakouské monarchie ovládlo kvalitnější a šťavnatější ovoce z Balkánu. Hospodáři z Uherskobrodska, Vizovicka, tedy z jihovýchodní Moravy, kteří si do té doby přivydělávali tím, že vozili na trhy sušené i čerstvé švestky, tím vlastně ztratili odbyt. I proto byl v roce 1835 vydán císařský dekret, který povoloval každému hospodáři vypálit 56 litrů (tedy jedno vědro) padesátiprocentní kořalky bez daně. Bla to tedy takzvaná daněprostá kořalka, akorát hospodář musel pálení provádět na vlastním gruntě a pouze z ovoce, které pocházelo z jeho vlastních zahrad. Tento předpis a jeho další právní úprava z roku 1888 nastartovaly pořizování kotlů do selských usedlostí. Takže se lidé začali přeorientovávat ve zpracování svých výpěstků převážně na zakládání kvasu a pálení slivovice. Později, v roce 1923, bylo množství daněprosté kořalky omezeno na 30 litrů. A nakonec tato výhoda byla zrušena vůbec, takže pálení podomácku se dostalo do sféry černého nebo ilegálního pálení.
Nejjednodušší zařízení na výrobu pálenky se jmenuje lavorovice. Je složena pouze z hrnce, do kterého se nalilo zkvašené ovoce , do toho se postavila trojnožka a na trojnožku miska. Celé se to přikrylo plechovou mísou, lavorem, do které se nalila studená voda, takže lavor fungoval jako chladič. Hrnec se pak postavil na kamna, a jak se zkvašené ovoce zahřívalo, vystupovaly lihové páry, které se na studeném povrchu lavoru kondenzovaly a odkapávaly do misky umístěné na trojnožce. Takto získaný destilát byl samozřejmě poměrně nekvalitní a vypaloval se minimálně ještě jednou, někdy i dvakrát, třikrát.
Teď jsme byli trošku nespravedliví k nápoji, který je „echt“ český, abych promluvil česky, a to je pivo. Kdy se začalo dělat pivo, jaké dnes pijeme? Kdy se začalo vařit?
Susa: Pivo českého typu, to je ležák plzeňského typu, se narodilo v roce 1842.
Tam je ovšem jeden problém, my tomu říkáme národní nebo rodinný klenot, ale musíme říct, že know-how, abych použil nový výraz, do toho vnesl Němec…
Susa: Byl to sládek Josef Groll, bavorský Němec, kterého si najali do nově založeného Měšťanského pivovaru v Plzni, když chtěli uvařit dobré pivo. Působil tam tři roky a uvařil první Prazdroj. Do té doby u nás převažovalo svrchně kvašené pivo, kalné a husté. Pilo se ze džbánků, aby nebyly vidět hrudky kvasnic. Teprve když se začalo dělat spodně kvašené a začalo se filtrovat, vzniklo pivo, které má krásnou barvu a říz už na pohled ve sklenici. A to je to české pivo.
Výtvarník a pivovarský historik Pavel Jákl:
Fenomén malých pivovarů souvisí s pádem komunistického režimu a především se změnou životního stylu naší společnosti. Velké pivovary, které dnes na trhu dominují, zpravidla vyrábějí piva běžného typu - desítka, dvanáctka, popřípadě tmavé pivo. A malé pivovary tuto mezeru v sortimentní řadě doplnily tím, že vyrábějí piva speciální. Pivo začíná být trochu gurmánskou záležitostí - lidé si už vybírají piva, aby měli kulinářský zážitek. Nejen se rádi napijí, ale spojí to i s jídlem a se zábavou.
Severin: Co se lihovarů týče, tak ty byly u menších hospod nebo byly knížecí nebo městské. Často si je pronajímali místní Židé, protože v tom uměli podnikat. Dokonce jsem si teď přečetl některé zápisy moravského sněmu, kde žádají císaře, aby snížil daň z lihu, protože v Německu je mnohem nižší, a aby se stavěly lihovary. Nebo v Lidových novinách ještě z Rakouska-Uherska: „Jak ven z krize? Stavme lihovar.“ U vína to bývalo podobně.
Sedláček: U vína to bylo samozřejmě podobně a třeba za Karla IV., už jsme vzpomenuli, že hodně povznesl v tomto prostoru vinařství, tak ten zavedl přesně dovozní kvóty, kolik se smí ze zahraničí dovézt vína, dokonce z Moravy, to bylo markrabství tenkrát, takže takové malé zahraničí, kolik se smí dovézt znojemského vína nebo z jiného prostoru Moravy do Prahy. A jenom pro zajímavost, výměry vinic ve středověku byly mnohonásobně vyšší, než jsou dnes. Před třicetiletou válkou, to znamená za Rudolfa II., bylo téměř 40 000 hektarů oproti dnešním 18 000 hektarů, ale bylo tenkrát v tomto prostoru necelé dva miliony lidí, v Čechách a na Moravě.
Vedoucí vinice Svatá Klára Martin Beránek:
V Praze je víc vinic, i když nyní už je to jen zašlá sláva. Naše vinice Svatá Klára je jednou z největších. Největší je Salapka, náš soused v Troji, potom Grébovka, Máchalka na Proseku a v neposlední řadě vinice Baba poblíž Suchdola a samozřejmě Svatováclavská vinice a začínají se obnovovat další.
Naše vinice má téměř vynikající polohu, je blízko k Vltavě, je na jižním svahu, má podloží z břidličných vyvřelin. To jsou samá pozitiva k tomu, abyste vypěstoval víno té nejlepší kvality.
Sedláček: Víno se konzumovalo nebo pilo úplně jiným způsobem, než si dokážeme dnes představit. V konzumu bychom určitě převyšovali evropský průměr. Dnes je průměr 19 litrů vína na osobu, ale u piva jsme na tom bezkonkurenčně nejlépe na světě.
Susa: Pijeme asi jako Dáni nebo jako Holanďané, to jsou národy, které také dokážou dobře pít. Nezapomínejme ale, že české pivo je jednak vyhlášené kvalitou, jednak nízkou cenou vzhledem k tomu, co stojí pivo na západ od nás. Takže náš průměr na hlavu nám výrazně zvyšují hojní turisté, kteří přijíždějí do Prahy a pijí na náš statistický účet.
Kdy začala vznikat občanská sdružení abstinentů? Hašek o tom má krásnou povídku, jak abstinent pije lihuprostá vína, až sebou mlátí po chodníku.
Susa: Tohle jsem nikdy nestudoval, ale myslím, že tyto ode zdi ke zdi jdoucí aktivity jsou až od konce 19. století.
Severin: Jsou tu známé osobnosti. Například Tomáš Baťa velice bojoval proti alkoholu. Měl abstinenční spolky, kde se jednu dobu nesmělo veřejně pít skoro nic jiného než mléko, bohužel neuspěl.
Prezident Tomáš Garrigue Masaryk byl v mládí docela ne snad pijan, ale konzument vína. Dokonce je o něm známo, že se na Slovácku často účastnil vesnických bitek, nosil takzvaný křivák, nůž v ruce. Jeho bratr Ludvík tady měl restauraci, kde se scházeli, Masaryk výborně tančil, výborně zpíval a výborně zřejmě i pil. Pak odjel k Tolstému, vrátil se a přestal pít. Nikdy jsem se nedopátral, proč. Jestli následkem Tolstého? Nebo proto, že se rozhodl dělat politiku, a politik prý nemá pít. Byly tenkrát jiné doby.
Je zaznamenán dopis od jeho nejlepšího kamaráda, malíře Schwaigerovi, který mu píše: „Dobře děláš, Tome, že jsi přestal pít.“ „Já už také nepiju, protože nemůžu.“
A kdo z našich osobností byl známý tím, že má alkohol rád? Vím, že se říkalo, že Klement Gottwald byl absolutní alkoholik a že to bylo právě ze stresu?
Susa: I bez stresu někteří velikáni rádi upíjeli. Z literátů to byl třeba Neruda, který byl znám svými výkony v pití. Z malířů zase Mikoláš Aleš, okterém je několik krásných pivních historek.
O Jaroslavu Haškovi nemluvě…
Susa: Kdyby tolik nemixoval nápoje, možná by i toho Švejka dopsal.
Severin: Za Rakouska-Uherska některá města úplně omezovala tvrdý alkohol, někde byly ale vyčleněné hospody a palírny, vyčleněné je měla šlechta. Stejně to nepomohlo. Šlechtici pak v některých panstvích měli dokonce pojízdné pálenice, dojeli do vesnice k potoku, vypálili v jedné vesnici a jeli k další. Prostě se to obcházelo.
Pamatuji si, že za minulého režimu se nesmělo pít při volbách, že se směla jenom desítka…
Susa: To byl příležitostný předpis, že se v tu dobu v hospodách netočí a nenalévá. Ale že by u nás byla někdy prohibice, tak to jedině v roce 1039, kdy kníže Břetislav přikázal “opojné nápoje zakopat, a krčmář bude-li přistižen, má být vyveden na tržiště a mrskán tak dlouho, až biřic umdlí“. A pijáci mají zaplatit 300 peněz do knížecí komory, a pak jsou teprve propuštěni. Ovšem to Břetislav přikazoval nad hrobem svatého Vojtěcha ve Hnězdně, když se rozhodl se svým vojskem vykopat Vojtěchovy ostatky a dovézt je do Prahy. Udobřoval si proto světce a nebesa tím, že udělal velice přísné zákony v mnohém směru. Sám si asi v tu chvíli nemyslel, že by se měly kdy dodržovat.
Původně jsem navrhoval, že by se tento pořad měl jmenovat Chlast slast, jak řekl náš klasik. Ale dramaturgie u nás je taková státotvorná, navíc jsme televize veřejné služby.Osobně si myslím, že napít se piva je také veřejná služba. Ale řekli, že by to bylo příliš návodné, a pan dramaturg řekl, že „metla lidstva“ je lepší. Já bych se chtěl zeptat, je alkohol „chlast slast “, anebo „metla lidstva“?
Susa: Obojí. Zcela jistě obojí. Jo je jako u mnoha jiných drog: záleží na dávce. Řada drog v malé dávce působí léčivě, ve velké dávce je to smrtelný jed. U alkoholu je malá dávka zdraví prospěšná, zato velká dávka zdraví ani lidské důstojnosti neprospívá. Je potřeba udržet míru. Ovidius o tom dokonce napsal dvojverší, v českém překladu je to asi: "Mohu ti poradit při pití držet míru, krok a rozum ti nesmí vypovědět službu.“
Sedláček: Víno je potřeba pít od rána, na to se zapomíná. Francouz ráno vstane, usmaží si vajíčka se špekem, dá si dvě deci vína a jde do práce. Má velmi lehkou euforii z těch dvou deci, může ale jet do práce autem. Tam mu třeba šéf vyčítá, že má nějaký restík z minulého dne, ale on se tím nestresuje, směje se a říká, šéfe, to není přece žádný problém. Takto to pokračuje celý den, protože si dá další dvě deci ke svačině, k obědu, k večeři, a to je ten zdravý styl života má úplně jiný náhled na svět, nedotýká se ho stres.
Jenže u nás, protože si myslíme, že je velmi zdravé tu sedmičku nebo půllitr zkonzumovat, jezdí celý den autem, je celý den ve stresu, potom přijde večer domů a vypije u televize sedmičku vína a řekne si, teď jsem žil zdravě. Vůbec nežil zdravě. Po celodenním stresu dostal takovou dávku alkoholu, že sám sobě ubližuje.
Severin: Lze to podpořit i lidovými aforismy. Jeden říká: „Pití je hrozné, ale žízeň je hroznější.“ Druhý říká: „Po pití mnohém, rozume, sbohem.“ Tedy s mírou. A třetí: „Kdo večeří kořalku, snídá vodu z okurků“.
(redakčně kráceno)