Brno – Národní divadlo zítra představí v premiéře novou hru nazvanou Zlatá šedesátá. Pod vedením režiséra Pavla Mikuláška se diváci seznámí s významnou postavou filmové Nové vlny, režisérem, scénáristou a signatářem Charty 77 Pavlem Juráčkem. Deníkové zápisy nabídnou pohled na vzestup i pád talentovaného umělce v konfliktu s dobovými společenskými a kulturními okolnostmi i s vlastní bohémskou povahou. V hlavní roli se představí hned pět herců naráz.
V Redutě představí vzestup i pád významného režiséra a chartisty
Deník Pavla Juráčka právem získal ocenění Litera 2004 za nakladatelský počin. I když je autor už skoro čtvrt století po smrti, nabízí ve svém deníku důvody k zamyšlení i současným generacím. Jedná se o neobyčejně intimní pohled do Juráčkovy osobnosti, do jeho vnímání světa a lidí kolem něj, i do atmosféry „zlatého věku naší kinematografie“. S Novou vlnou české kinematografie se diváci mohou seznámit pohledem zevnitř, očima jednoho z hlavních aktérů.
GALERIE
Herců hrajících Pavla Juráčka je v jednu chvíli na scéně i pět
Pavel Juráček se narodil v roce 1936 v Příbrami a zemřel v Praze roku 1989. Byl český filmový režisér a scenárista a také výrazný představitel české nové vlny 60. let. Podepsal Chartu 77. V letech 1953–1956 studoval žurnalistiku a češtinu na tehdejší Filologické fakultě Univerzity Karlovy. Pověst „hýřila“ a bohéma však vedla k jeho vyloučení. V roce 1957 byl přijat ke studiu dramaturgie na FAMU u profesora Františka Daniela a současně se už podílel na některých námětech či scénářích včetně Stropu Věry Chytilové. Úředně školu nedokončil, nastoupil do Filmového studia Barrandov, kde v letech 1962-1970 zastával funkci dramaturga. Natočil dva samostatné autorské filmy Každý mladý muž a Případ pro začínajícího kata, spolupracoval na snímcích Hynka Bočana, Karla Zemana či Jana Schmidta. Na počátku 70. let byl propuštěn z Barrandova, po podpisu Charty 77 vyslýchán StB a nakonec donucen k odchodu za prací do SRN, kde žil od roku 1977 do roku 1983. Ani tam, ani po návratu domů se mu však už na dřívější práci nepodařilo navázat. V květnu 1989 zemřel.
Zdroj: Wikipedie
Divadelní inscenace Zlatá šedesátá není první dramatizací nedivadelního námětu v Redutě. Jan Mikulášek už před časem uvedl v Redutě hru postavenou na korespondenci Jiřího Voskovce s Janem Werichem. „Stejně jako v předchozí inscenaci se jedná o autentický český materiál, který se vztahuje k naší historii a jejím výrazným osobnostem. Rozdíl je v tom, že korespondence Voskovce a Wericha byla v dialozích, ale deník Pavla Juráčka je v podstatě plynulý monolog. Díky tomu byla dramatizace určitě náročnější,“ popsal vznik divadelní hry její režisér a spoluautor scénáře Jan Mikulášek.
Nová hra Zlatá šedesátá očima herce a režiséra (zdroj: ČT24)
Celé představení je specifické nejen svou zvláštní, tíživou atmosférou, ale také počtem herců, kteří hrají Pavla Juráčka. Těch je v jednu chvíli na scéně i pět. Jsou to Josef Polášek, Jan Hájek, Jiří Vyorálek, Gabriela Mikulková a Petra Bučková. Každá postava ukazuje Juráčka v jiném psychickém rozpoložení. „Pavel Juráček byl typický umělec. Trpěl depresemi, které léčil alkoholem. Nechci ho ale soudit, protože deprese způsobují neuvěřitelnou bolest. Byl to také malíř slova. Ve svých denících dokáže několika slovy brilantně postřehnout atmosféru. Pět herců na scéně je práce režiséra Mikuláška. Všichni jsme Juráčci, a když vede jedna postava monolog, ostatní dotváří atmosféru,“ řekl herec Josef Polášek.
Česká nová vlna (také někdy Československá nová vlna) je pojem používaný pro generaci československých filmových scenáristů a režisérů začínajících tvořit v 60. letech 20. století, jako jsou Miloš Forman, Věra Chytilová, Ivan Passer, Jaroslav Papoušek, Antonín Máša, Pavel Juráček, Jiří Menzel, Jan Němec, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Vojtěch Jasný, Jan Schmidt a další, a pro jejich tehdejší díla. Charakteristickým znakem filmů tohoto hnutí byly dlouhé, často improvizované dialogy, černý až absurdní humor a obsazování neherců. Filmy se často věnují tématům jako milostné pobláznění mladých lidí či pokřivené morálky. Zachycují přirozenou lidskost, lidé mají dobré i špatné vlastnosti. Režiséři se nesnaží nic přikrášlovat a filmy obsahují nenaaranžované (i zdánlivě nenaaranžované) scény. Za první dílo československé nové vlny bývá označován film Slnko v sieti slovenského režiséra Štefana Uhera z roku 1962. Filmy československé nové vlny pokryly řadu rozdílných žánrů. Největší divácký ohlas měly v době uvedení hořké komedie; Hoří, má panenko i Ostře sledované vlaky vidělo v kinech přes milion diváků. Hnutí skončilo nástupem normalizace počátkem 70. let. Miloš Forman, Jan Němec, Vojtěch Jasný a Ivan Passer opustili zemi. Ostatní, kteří zůstali, čelili masivní cenzuře nebo se přizpůsobili. Část filmů z 60. let byla zakázána a obnovené či úplné premiéry se dočkala až po změně režimu v roce 1989; byly to například Menzelovi Skřivánci na niti nebo Kachyňovo Ucho.
Zdroj: Wikipedie