Kateřina Šedá hledá cestu do Bedřichovic nad Temží

Ve svých projektech se snaží spojovat lidi tím, co je rozděluje. Důkazem toho, že se jí to daří, jsou jihomoravské Bedřichovice, místní část Šlapanic. Zdejším lidem obrátila výtvarnice Kateřina Šedá život doslova naruby. Vesnici vyvezla před časem do Londýna, kde si v Tate Modern „odžili“ svůj běžný den. Teď to hodlá obrátit. Londýn chce alespoň obrazně přestěhovat do Bedřichovic a v jeho duchu plánuje opravit místní náves.

Jak by to mělo vypadat?
Vždycky jsem přemýšlela o prostorou uprostřed Bedřichovic, že nefunguje, nebo že tady vlastně žádný moc velký není. Loni mě oslovil starosta Šlapanic, který problém vidí stejně, a požádal mě, jestli bychom se nepokusili s tím společně něco udělat. Takže jsem navázala na svou práci z roku 2011, kdy jsem přivezla Bedřichovice do Londýna. Teď se pokoušíme o opak, Londýn přivézt do Bedřichovic. Na tomto principu chceme vytvořit novou náves. Na první pohled zní Londýn uprostřed Bedřichovic šíleně, ale my se snažíme o hodně citlivý zásah. Měla by tu vést pomyslná řeka Temže, mělo by zde být nábřeží s břízami, které jsou před Tate Modern Gallery, lavičky, osvětlení. Dětské hřiště by mělo být přesunuté na jinou stranu a prostředkem obce by měl vést poledník. Zároveň jsme se pokusili vytvořit prostor pro různé aktivity. To vše jsem s obyvateli Bedřichovic nejdřív probrala.

Reportáž Andrey Pavelkové (zdroj: ČT24)

Co na to místní říkali?
Odprezentovali jsme jim to nedávno a většina obyvatel se s tím dokázala ztotožnit. Věděli totiž, co Londýn znamená. Zároveň jsem si uvědomila, že po tom příjezdu do Londýna jsem obec rozdělila na ty, kteří v Británii byli a ty, kteří s námi nejeli. Tímhle bych je tam nakonec přivezla všechny. Odhad ceny nové návsi je deset milionů. O sedm milionů žádáme Evropskou unii a tři miliony by mělo přidat město Šlapanice.

Rekonstrukce návsi je ale součástí mnohem většího projektu. Kdy jste s ním vlastně začala?
První myšlenka pochází z roku 2010, ale začala jsem ji realizovat až v roce 2011. Vyšla z mé osobní zkušenosti z dětství, kdy jsem získala pocit, že tady vlastně nikdo nebydlí. Kdykoliv jsem Bedřichovicemi projížděla, tak jsem nikdy nikoho nepotkala, a i když to vypadá zvláštně, vlastně mě to inspirovalo k celému projektu.

Jak jste ho pojemnovala?
Pojmenovala jsem ho Od nevidím do nevidím. Uvědomila jsem si totiž, že přes den jsou všichni pryč, protože od rána do večera pracují na jiném místě než v téhle obci.

Jak jste dokázala místní přesvědčit, aby s Vámi do Londýna odjeli?
Je to zvláštní, ale zrovna u téhle věci to rozhodně nebylo tak těžké. To mě hned na začátku zarazilo, protože když jsou věci v něčem příliš lehké, tak já hned zvažuju, jak si je ztížit. A tady jsem měla od začátku pocit, že náročnost bude stoupat s tím, jak ten projekt bude pokračovat. To znamená, čím déle bude trvat, tím to bude těžší, a tím bude obtížnější získat další a další lidi a přimět je pokračovat. Stalo se ale něco jiného. Během dvou tří schůzek bylo  těch osmdesát obyvatel Bedřichovic ochotných se mnou do Londýna odjet a tu věc realizovat.

Co v Londýně dělali?
V podstatě dělali to, co dělají o víkendu nebo ve všední den v Bedřichovicích. Sami si vybrali aktivity, které tam chtějí předvést. Někteří lidé umývali auta nebo byli na zahrádkách, oslavovaly se tam narozeniny, případně šli do kostela. Měli jsme takovou prohlídku obce. Zároveň zatančili, byla tam otevřená hospoda, knihovna. Žili svůj běžný den v obci.

Kde berete nápady, jak takový projekt zrealizovat?
Projekty často pojmenovávám tím problémem, který na konkrétním místě vidím a pro který hledám řešení. Proto jsem třeba bedřichovický projekt pojmenovala Od nevidím do nevidím, protože za světla se tu lidé nepotkají. Proto jsem chtěla udělat něco, aby se potkávat mohli. Podobné jsou vlastně všechny moje akce. Jmenují se třeba Furt dokola, Každej pes jiná ves. Je to problém, který uvidím a zároveň mě napadne i to heslo, kterým do něj vstoupím. Nejsou to tedy nápady v pravém slova smyslu, protože na některé přicházím třeba rok.

Kateřina Šedá (12. prosince 1977) je česká výtvarnice zabývající se především konceptuálním uměním. Žije v Praze a v Brně - Líšni. Roku 2005 obdržela Cenu Jindřicha Chalupeckého za projekt Je to jedno. Vystudovala střední průmyslovou školu v Hodoníně a Střední školu uměleckých řemesel v Brně. V roce 2005 ukončila studia AVU Praha. Zaměřuje se na sociálně laděné happeningy a experimenty mající za cíl, vyvést zúčasněné ze zažitých stereotypů nebo ze sociální izolace. Většina projektů se týká buď autorčiny vlastní rodiny nebo jejího bydliště v Líšni. [1] Pomocí jejich vlastní (vyprovokované) aktivity a díky novému využití všedních prostředků se pokouší probudit trvalou změnu v jejich chování. V roce 2011 poskytla Kateřině Šedé prostor pro samostatnou výstavu londýnská galerie Tate Modern.

Výtvarní kritici o Vás říkají, že jste hledač problémů. Cítíte se tak?
Já si myslím, že jsem hledač řešení a ne hledač problémů. V tom je velký rozdíl. Nazývají to podle mě tak proto, že ostatní výtvarníci jsou hledači problémů a na ty problémy jen poukazují. Já je najdu a potom je vyřeším.

Za své projekty jste obdržela řadu ocenění. Jste nejmladší držitelkou Ceny Jindřicha Chalupeckého a první českou ženou, která vystavovla v Tate Modern Gallery. Co pro Vás tyto možnosti a pocty znamenají?
Myslím si, že pro mě rozhodně nejsou hlavním hnacím motorem. Tím nejdůležitějším jsou reakce lidí během tvůrčího procesu, po něm nebo při akci samotné. Oni mě dostatečně odměňují, abych v tom pokračovala. Ceny jsou spíš jenom bonusem, než něčím hlavním.

Česká výtvarnice Kateřina Šedá vytvořila společně s 80 obyvateli Bedřichovic tuto moravskou vesnici pomyslně u londýnské galerie Tate Modern. Projektu nazvaného Od nevidím do nevidímse účastnilo také 80 britských profesionálních a amatérských výtvarníků, kteří malovali Bedřichovice v ulicích Londýna podle fotografií. Centrem performance byl místní kostel sv. Beneta, kde si dopoledne někteří zazpívali a pak uspořádali hodinu češtiny pro místní zájemce. Další hráli před kostelem karty.
Zdroj: ČTK/Stanislav Mundil

Co Vám konceptuální umění přináší?
Těch věcí je strašně moc. Ale to podstatné je, že se třeba sousedi, kteří se nikdy nepozdravili, začnou zdravit. Někomu připadne naprosto šílené vyvíjet obrovskou aktivitu k tomu, aby se dva sousedi pozdravili a našli k sobě cestu. Pro mě je ale spojení lidí a jejich vzájemné přiblížení, byť jen o malinký krůček, vlastně hlavní motivací všech těch věcí.

Vydáno pod