„Hrabal není Kafka,“ říká Jiří Menzel

Letošní rok je mimo jiné rokem hrabalovským, letos by se tento neopakovatelný autor dožil sta let. Jeho knihy, pro mnohé sprosté a zemité, pro jiné plné skutečného života, vycházejí po celém světě. U nás jako by o tvorbu tohoto ve skutečnosti plachého a křehkého člověka nebyl zájem. „Jsme blbí,“ říká na to „hrabalovský režisér“ Jiří Menzel, host Petra Viziny v pořadu Před půlnocí ze 17. dubna.

V roce 1994 jste natáčel s Bohumilem Hrabalem díl cyklu GEN, jak na to natáčení vzpomínáte?
To bylo dost dobrodružné, protože pan Hrabal řekl, že nechce, aby to natáčel někdo jiný než já. A já jsem ho zase nechtěl moc obtěžovat. Tak jsme v jedné restauraci připravili světla a kamery a čekali, až přijde a bude si povídat s kamarády. Chtěli jsme z toho udělat jakousi montáž toho, kdo co říká, takové to pábení. Jenomže byl hokej, Slováci vyhráli a pan Hrabal, který jim fandil někdy u televizoru, přišel o dvě hodiny později, a jak byl nadšený ze slovenských hokejistů, byl úplně namol. Nebudu říkat všechna slova, která tam říkal – to nebylo pábení, to se nedalo použít. Takže jsme aparaturu sbalili a šli. Pak mi volal náš společný kamarád pan doktor Vodička, že se z toho Bogan vyspal, že ho to strašně mrzí a že se mi bojí zavolat. Takže jsme pak za ním jeli do Kerska a tam jsme to v klidu natočili. Taky tam byl doma.

To byla doba, kdy byl Bohumil Hrabal už národním klasikem, ale vzpomenete si, kdy jste poprvé Hrabala četl nebo se o něm dozvěděl?
Bylo to na začátku šedesátých letech. Četl jsem všechny ty časopisy jako Kultura, Literární noviny a další a v jednom z nich se objevila povídka, myslím, že se jmenovala Zkušební jízda, která byla nádherná, a já jsem se strašně bavil. Byla o tom, jak instruktor a jeho žák jedou na motorce a žák vypráví historky o svém tatínkovi, kde se všude vyboural. Je to strašně hezké čtení navzdory tomu krutému, co v tom je. Potom jsem se dostal k tomu, že jsem mohl dělat jednu z povídek v Perličkách na dně, a tam jsme se panem Hrabalem seznámili a vlastně i skamarádili.

První dojem z Hrabalovy četby popisujete jako něco živého, něco, co tehdy nebylo úplně běžné?
Našel jsem v tom trošku Čapka a Eduarda Basse a také trošku Haška, ale bylo to hrozně současné a ve všem byla drobná a hlavně nenásilná ironie. On nepoučoval. On věci jenom zaznamenával tak, že to tomu čtenáři muselo vždycky dojít. A to bylo živé, to bylo krásné.

Zmínil jste Perličky na dně, na kterých jste pracoval společně s vašimi spolužáky z FAMU, Evaldem Schormem nebo Věrou Chytilovou. Bylo to tak, že jste to nadšení sdíleli, že jste najednou měli autora, který stál za to?
Určitě to byla věc naší generace. Hrabal samozřejmě nezačal psát v šedesátých letech, už před válkou psal básně a byl takový skrytý surrealista, ale pak psal víceméně do šuplíku, protože o to nikdo nestál. Tiskli Drdu a Řezáče a jiný socialistický realismus a tohle se nehodilo do krámu. Až jak se postupně režim uvolňoval, tak se objevily texty pana Hrabala a nakonec začal dokonce vycházet knižně a vždycky na to byly fronty.

Jaké bylo vlastně to první setkání s autorem? Často to bývá překvapivé, někdy to dokonce bývá zklamání?
Překvapení to bylo, protože jsem si nedovedl představit, jak ten člověk vypadá. Představoval jsem si ho jako brýlatého a tlustého, trošku jako Eduarda Basse nebo tak. Ve filmovém klubu ale hrdě seděl, aniž by se opíral o opěradlo, člověk, který měl krásný obličej – vypadal jako bývalý fotbalový internacionál, takový pěkně udělaný mužský, a kouřil, a my seděli kolem něj. Ale byl plachý. To bylo krásné – vypadal mužně, ale přitom byl tichý a plachý. Nikdy neříkal sprostá slova, jenom když byl opilý, ale jinak byl velmi noblesní. Jenom někteří jeho čtenáři si myslí, že je sprosťák, například moje maminka. Ta pořád říkala, ten sprosťák Hrabal. Ale když umřela, on jí přišel na pohřeb.

Kdo by ve zfilmované verzi Hrabalova života hrál jeho roli? Uvažoval jste o tom někdy natočit životopisný film?
Nabízeli mi to, ale to musí někdo napsat. Dokonce jsem uvažoval o Svatbách v domě, taková ta historie o tom, jak se seznámil s Eliškou a jak potom došlo k tomu, že se vzali. Nějak jsem ale nenašel odvahu to někomu nabízet, protože myslím, že by na to nikdo nechodil.

Proč myslíte?
Podívejte se, co se dnes hraje v biografech. Já nechci točit film pro pár desítek tisíc diváků. Jistě by se našli ctitelé Hrabala, ale film je strašně drahá věc. Bylo by to zajímavé, ale možná až za pár desítek let. Navíc lidé ho dnes moc nečtou. Teď jsem se vrátil z Budapešti, tam se na toho Hrabala na příští rok chystají ze všech stran a v knihkupectvích vidíte furt jeho knížky. To samé v Polsku – když měl před pěti lety nějaké výročí, všude byl Hrabal, Hrabal, Hrabal. Ale tady ne… My v Čechách jsme blbí.

Koho byste obsadil do hlavní role? Nedávno jste mi říkal, že obsazujete herce podle toho, jaký mají charakter.
No, nevím. Možná Kaiser, ale… Víte co, když vidíte Hrabala, tak on je vzdělaný. A hledejte u nás herce, který je vzdělaný, který má v sobě kulturu.

Nestačí, že by to ten herec jenom zahrál?
To nejde!!! To absolutně nejde. Holka, která nemá dítě, nemůže hrát maminku, stejně tak sedlák nemůže hrát intelektuála. To prostě nejde. Nejhorší je, že když tady chcete dělat noblesu, něco o šlechtě, nenajdete herce. Byl by to třeba Pepa Abrhám, možná kdysi pan Adamíra a ušlechtilost měl v sobě třeba pan Lukavský. Ale jinak…, my jsme plebejci.

Z vašeho GENu mám pocit, že Bohumil Hrabal byl introvert, kterému pozornost nedělá dobře?
Byl plachý, a když se stal slavným, byl z toho i nervózní a byl dokonce i zlý. V osmdesátých letech a předtím trpěl tím, že ho v Kersku obtěžovali fízlové, ptali se na něj, občas ho pozvali na výslech. Jeho to deprimovalo, poněvadž byl opravdu křehký. A po roce 1989 tam najednou začali lézt turisté, vlezlí lidé, aby mohli říkat, já jsem mluvil s Hrabalem, nebo se s ním nechali vyfotit. A on už říkal, jděte do prdele!. Řekl to ještě silněji. On opravdu neměl na to, aby byl slavný suverénní spisovatel. Na to byl moc normální člověk.

Nikdy nebyl heroický autor, poeta hrdina. Vždy, když je tam nějaký tragický motiv, stane se to obyčejným lidem. Dá se to dovozovat od jeho života, od jeho charakteru?
Když jsme spolu poprvé seděli a pak jsme se rozešli, tak jsem ho, protože jsem ho miloval, dohonil, a jestli se můžu na něco zeptat. A zeptal jsem se ho: „Jak je to možné, že píšete o těch surových věcech, a člověk se u toho usmívá?“ (Ale není to cynismus, je to ten dotek toho zla a zároveň legrace z toho.) A on řekl: „No, takový je život. Člověk musí umět brát tragické věci současně s tím, že s odstupem doby je všechno trošku také sranda.“
V těch prózách to je, tam jsou drsné věci. A já cítím, že jsem jen vylupoval rozinky a dělal z něj „něžného barbara“. Zasloužil by si, aby podle něj točil někdo jiný, což by mělo být (Evald Schorm měl točit Příliš hlučnou samotu, jenže bohužel to nestihl), a natočil věci, které jsou ještě blíž pravdě.

Před půlnocí (zdroj: ČT24)

Jak prožíval konflikty? Když jste spolu debatovali nad filmem, nad scénářem, tak přece musí dojít k situacím, které nejsou jednoduché?
Ne, ne. Já jsem prostě řekl, co si myslím, a on mne buď poslechl, nebo ne. A nedošlo k tomu, abych ho o něčem přesvědčoval, a on zase na ničem netrval. To byla ideální spolupráce. Právě proto, že byl plachý a slušný, mi na začátku řekl, knížka je moje, tvůj je film. Samozřejmě měl připomínky, a když jsme vybírali herce, tak říkal, co si o tom myslí. Nepamatuji si ale, že by byl nějaký spor, že to musí být tak a tak. Já jsem se k tomu nikdy neodvážil a on zřejmě taky ne.
On to všechno vlastně všechno psal sám. Já jsem mu jenom říkal, co by tam mělo a co nemělo být. A on úžasně psal, položil ruce na klaviaturu psacího stroje a sypal to ze sebe tak, jako člověk normálně myslí a mluví. Takže on některé knížky napsal několikrát.

Na který z vašich hrabalovských filmů se díváte s největším uspokojením?
To já nemám. Film je hotový a odmítám to nějak mezi sebou hodnotit.

A Bohumil Hrabal vám třeba sám řekl, tohle se ti povedlo?
Pan Hrabal byl neobyčejně laskavý a vždycky mne pochválil. To mi dělalo radost. Ale potom jsem ho zastihl, jak mému kolegovi něco pochválil, přitom předtím o tom mluvil trochu jinak. On nechtěl nikoho zarmoutit, takže jsem ty jeho chvály pak nebral moc vážně.

V polovině sedmdesátých let poskytl Bohumil Hrabal rozhovor oficiálnímu tisku. Na Kampě se pak odehrál takový happening, pálení jeho knih. Jak si to pamatujete?
Jak jsou lidé neobyčejně hloupí! Lidi, kteří pálili Hrabalovy knihy, taky chodili do práce, hlasovali, když museli. Oni prostě jenom chtěli, aby byl z Hrabala mučedník, ale to by pak Hrabal nepsal, nepublikoval. To je prostě jenom malost.

Už jste zmínil, že ho otravovala policie. Jak on vlastně vnímal to své vycházení s mocí?
Dokud měl humor, bral to s humorem a popisoval, co s ním dělali a jak jsou hloupí. Ale postupně ho to trápilo, prostě věděl, že je to zlé, že je to špatné, a už neměl sílu se tomu nějak smát nebo vidět, že to je hloupost. On nebyl ohrožen existenčně, ale jenom ta dotěrnost a hloupost, to ho štvalo a s postupujícím věkem to snášel čím dál tím hůř.

Co říkáte lidem, kteří tvrdí, že Hrabalovu tvorbu nechápou, že je moc těžká?
Já také některé knížky nechápu. To je věc každého člověka. Na to má každý právo. Nemůžu to nikomu vyčítat, jenom mu můžu říct, zkuste si z Hrabala vzít jeho první povídky, Perličky na dně nebo tak, to se čte strašně hezky a třeba k němu najdete vztah.

Co je podle vás na Hrabalovi trvalé, co bude vždy zajímavé, ať bude jakákoliv doba?
Je to ten vztah k životu, že je život komický i tragický zároveň. Máte vážnou literaturu, která bere všechno strašně vážně, pak máte komediální spisovatele, kteří všechno berou tak, aby to byla legrace a zapomněli jsme na tu trýzeň života. A Hrabal, to je úžasný oblouk od tragična ke komičnu, je to právě to, co je doopravdy život, že je vám dobře, a zároveň se vám může něco za chviličku stát. Že život je mnohostranný, že má mnoho zdrojů, podnětů a reflexí, že není plochý a že každá figura má mnoho odlesků.

Nemůže se stát to, co se stalo s Vančurou? Za první republiky byl Vančura vynášen jako spisovatel poetického jazyka, Pavel Eisner ho stavěl nad Čapka, ale dnes Vančuru čte málokdo.
Myslím, že ne. Je krásná esej od Ferdinanda Peroutky, který píše o Vančurovi, že slyšel, že se má Vančura vydat po Československu s přednáškami o humoru a že se v Čechách těžko najde spisovatel, který by se k tomu méně hodil, protože Vančura je patetik a velice vzdálen od humoru. Že sice napsal pro pobavení svých přátel jakousi knížku Rozmarné léto, ale „sázím se, že při smíchu z této knížky vítězí autor nad svými čtenáři o několik koňských délek.“

Udivující je spád Hrabalových textů. Bohumil Hrabal odhaloval úžasně české plebejce, nebyl ale vnitřně, skrytě, nešťastný?
Myslím, že ne, až k stáru, když byl nemocný. Jeho próza nevychází z neštěstí, není to Kafka. Je to naopak velice živý člověk, který vnímá život. Měl radost ze všeho, z jídla, z pití, z pohybu. My jsme se toho spolu a s jeho přáteli v Kersku tolik nažrali.
A spád jeho textů… Pamatuji si, že když jsem poprvé četl Obsluhoval jsem anglického krále, tak to je jako když jedete na kanoi řekou v peřejích a nemůžete se zastavit a furt vás to žene dál. Čtete to opravdu jedním dechem, i když je to tlustá knížka.

Mladí bohemisté a ti, co se učí Hrabala, se musí popasovat s citátem „Jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky“. Vždy si představuji, jak to on vidí na lístečku z čistírny a objeví tam svět, který může vykládat filozof, teolog…
Ne, to je to, že každý člověk je chybný a nedá se napravit násilím, takhle to čtu já. Ale on říkal i jiné slogany - jeli jsme spolu do ciziny a pohraničníci po něm chtěli napsat něco do knížky a on napsal: „Vytčený cíl snižuje únavu.“

Je hrabalovský rok, směřuje ke stému výročí. Všiml jsem si dvou věcí: podpořil jste nové vydání sebraných spisů, které teď nejsou k mání. Ale také jste vyhlásil soutěž o filmové příspěvky?
Teď jsem byl na festivalu v Budapešti, kde jsem vyhlásil, jak mne požádali, že jiný festival ve spolupráci s Českým centrem v Budapešti vyhlašuje soutěž na jakýkoliv krátký film, animovaný, dokumentární, hraný, ze života nebo z díla Bohumila Hrabala. Je to pro amatéry i pro profesionály, na jakýkoliv formát, a musí to poslat do konce tohoto roku.

(redakčně kráceno)