21. srpen 1968 ji z dráhy televizní hlasatelky vykolejil do ilegality disentu. Dvacet jedna let pak nemohla „ani mýt schody“. Ačkoliv vyšla z přísně komunistické rodiny, pocit vnitřní svobody zvítězil před poklonkováním ideologii. Podepsala Chartu 77 a zajímala se o věci veřejné. Po revoluci se pak vrátila do televize a rozhlasu s čistým štítem. S Kamilou Moučkovou hovořila v pořadu Před půlnocí Šárka Bednářová.
„Jsem stará spokojená ženská,“ říká Kamila Moučková
Mám kamarádku Kamilu Teslíkovou, dramaturgyni ČT, která se narodila v roce 1968, a jméno Kamila jí rodiče dali po vás. Myslím, že takových příběhů máte kolem sebe hodně. Co vás v té době, kdy vás vyhodili z televize, kdy jste nezavadila o práci, nejvíc nabíjelo a posilovalo?
První roky jsme byli všichni děsně namíchnutí, dožraní, byla jsem opupínkovaná vzteky. Říkala jsem si, co si to dovolují, ti šmejdi, překročit hranice jiného výsostného státu, to je tak něco strašného. Takže se mnou cloumal vztek, to je to základní. Druhý den, kdy mi šéfredaktor Televizních novin říkal, jestli chci jít s nimi do ilegality, vědomě jsem řekla ano. Ale o 21. srpnu jsem se toho tolik namluvila, že to nechme.
Když jste ale zmínila ty Kamilky. To je moc hezké. To bylo poměrně ojedinělé jméno, ale po roce 1968 se Kamily vyrojily. A z toho jsem měla radost.
S odstupem času vedou historici a politologové polemiky o podhoubí pražského jara. Jak se na to díváte vy? Je známá kniha Osmašedesátý Petra Pitharta, který tam píše, že se hodně žvanilo, ale málo politicky myslelo, a že socialismus není reformovatelný. Souhlasila byste s ním, nebo byste polemizovala?
Myslím, že Petr má velikou pravdu. Ale řekla bych jednu věc: mám tu čest, a jsem na to hrozně pyšná, že jsem byla desítky let kamarádkou Václava Havla, a ten Václav říkal: „Hele kamarádko, to bude trvat strašně dlouho.“ Kolikrát já si říkám, že Vašek měl takovou pravdu.
Takže v Dubčekův, Mlynářův, Šabatův socialismus s lidskou tváří, jak se mu říkalo, jste nevěřila?
Věřila, všichni jsme tomu chtěli věřit. Mně je 85 let, jako malá holka jsem zažila nacisty, druhou světovou válku. V roce 1948 přišli bolševici, v 50. letech bolševici zavírali své vlastní bolševiky a popravovali je. Říkávám, že rok 1989 je zázrak, a i když se nám spousta věcí nelíbí…
Ale mě zajímá ten rok 1968, protože spontánní masová podpora politickému establishmentu v novodobých dějinách už nikdy taková nebyla?
To je pravda. Už na jaře 1968 jsme v Televizních novinách najednou cítili, že se něco uvolňuje. Začalo to tím, že přestali chodit „Háestéďáci“ (Hlavní správa tiskového dozoru). U nás to byl takový pán z městského výboru ÚV KSČ, který přišel do redakce, něco zkontroloval, vyhodil nějaké zprávy, něco vyškrtal, a pokud tam na to nedal svoje razítko, tak se to nesmělo vysílat. Mnohdy chodil i do studia těsně před znělkou. To byla první věc. Pak celá řada významných osobností, které předtím nemohli ani náhodou na obrazovku, najednou mohla před kameru. A zprávy, tam se to uvolňovalo jednoznačně, říkaly se věci, které se léta říkat nemohly. Takže jsme všichni jásali.
V té chvíli jste věřili na jakousi reformovatelnost socialismu?
Asi ano, trošku. Hlavně jsme chtěli věřit.
Máme dvacet tři let po Sametové revoluci, kdy jsme všichni cinkali klíči a věřili v lepší budoucnost. Jak se na to díváte dnes?
Zlobím se stejně jako všichni ostatní.
Co vás nejvíce štve?
Strašná spousta věcí. Spoustu lidí v Parlamentu bych vyházela, zlobí mě hrozně. Nemá smysl tady říkat proč, to všichni víme a všichni se zlobíme.
Ale chtěla bych podotknout strašně důležitou věc, na kterou spousta lidí zapomíná. Na rok 1989. Po všem tom, o čem jsem tady mluvila, nastala pro tento národ konečně svoboda. Vždyť žijeme ve svobodné zemi. Mám strašnou radost, že mladí lidé žijí ve svobodné zemi, a hrozně jim to přeji. Ale oni vůbec neznají novodobé dějiny této země. Oni umí starý Řím a Řecko. Byla jsem na gymplu na besedě a ptala jsem se, kdo byl Jan Palach, a patnáctiletý kluk mi říká, to byl nějaký kluk, co se upálil, že jo? Takže to se trošku zlobím, protože je to na mladých, aby to tady, nedej pánbůh, jednou zase ohlídali.
Věříte, že generace příští vycizelují naši demokracii, která sem tam někdy ještě klopýtá?
Ano.
V polovině 90. let jste se pokoušela o politickou dráhu, kandidovala jste do Senátu jako nestraník za politickou stranu ODA. Jaká to byla pro vás zkušenost a litovala jste někdy, že jste tam vstupovala?
Nikdy jsem nechtěla vstoupit do politiky. Jsem beran, v dubnu narozená, a jestli něco nemám a není mi vlastní, tak je to diplomacie. Pro politiku je ta dobrá a zdravá diplomacie potřebná, ale tu já opravdu nemám.
Ono to tehdy vzniklo vlastně omylem. Volal mi Jirka Dienstbier, že mě chtějí na kandidátku ODA. Říkala jsem, to na mě nehraj, já do politiky nejdu, máš smůlu, kamaráde. Jenže on, že jsem 28. v pořadí, že to nehrozí, že jen chtějí mít na kandidátce slušné lidi. A pak mi v neděli ráno volá, že jsem druhá, hned po Petru Pithartovi. Já jsem omdlela a čtyři roky jsem pak byla zastupitelkou za městskou část Praha 1. S Petrem Pithartem jsme se tam pak snažili hodně napravit, ale ty velké strany nás utloukly čepicemi. Tak jsem to vyřešila tím, že jsem čtyři roky oddávala na Staroměstské radnici, protože to smí dělat jen zastupitelé.
To byla komunální politika, ale Senát za stranu ODA. Tato strana dnes už neexistuje. Věříte dnes vůbec v nějakou politickou stranu?
Abych pravdu řekla, moc ne. Systém je založený na stranách, ale ve všech se to mydlí. Já bych asi do žádné strany vstoupit nechtěla.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)
Celý život jste bojovala za spravedlnost, za lidská práva, a přitom velkým paradoxem vašeho života bylo to, že jste vyrůstala v rodině, kde se komunismus propagoval. Vás otec byl přesvědčený komunista (Red.: Vilém Nový - v KSČ zastával tvrdé normalizační postoje). Je pravda, že vás na kolenou houpal Klement Gottwald?
Ano, tady v Ostravě. Tatínek tady dělal komunistický deník a Gottwald u nás doma přespával, když tady něco bylo.
V dospělosti jste se za svého otce styděla, nemluvila jste s ním vlastně až do jeho smrti. Proč?
Každý jsme byli úplně někde jinde. Já jsem v roce 1968 na jaře přišla tátovi gratulovat k narozeninám s flaškou a kytkou a ve čtyřiceti letech jsem od tatínka poprvé dostala přes hubu, že jsem dubčekovec a pro Pražské jaro. On zakládal na Českomoravské vysočině komunistickou stranu, komunisti ho zavřeli v 50. letech jako jednoho z prvních, takže byl pět let v komunistickém kriminále. Těžko k tomu mluvit. Je to historický fakt, nemá smysl se k tomu vyjadřovat. V tom roce 1968 jsme se naprosto rozešli.
Ale není to tak trochu vaše 13. komnata? Nelitovala jste někdy, že jste s tátou nemluvila, neargumentovala, nepřesvědčovala?
To nemělo smysl. Dozvěděla jsem se od historika Petra Blažka a Štěpána Hulíka, kteří napsali fantastický scénář k filmu Hořící keř o Janu Palachovi, že otec měl být popravený, ale sovětská KGB oslovila potentáty, kteří o tom rozhodovali, aby ho pustili a zavázali si ho. Takže on evidentně sekal latinu, byl zavázaný.
Netroufám si to posuzovat, natož odsuzovat, já jsem v komunistickém kriminále naštěstí nikdy nebyla, i když mám za sebou spoustu výslechů. Nevím, co tam s nimi dělali. Těžká věc.
Máte tři děti. Vaše děti se s dědečkem stýkaly?
Jako malé ano. Když mi bylo čtyřicet let, mojí prvorozené Káče bylo dvacet a byl to dědův miláček. Báře bylo sedmnáct let. Trošku tu rodinu pomluvím, protože když jsme měli jít k dědovi, děti brblaly. Dědu jakž takž braly, ale jeho ženu, kterou si po emigraci přivezl z Anglie, když se vykašlal na mou maminku, která kvůli němu seděla pět let ve vězení, rády neměly. Ona na mě žárlila a dcery ji nemusely. A můj nejmladší Ondřej říkal, holky, pojďte, jdeme na vládní párky. Protože tátova žena říkala, děti, dostanete vládní párky.
To znamenalo co?
To byla taková diplomatická prodejna, když jsme pro děti měli minimálně ovoce, tak v té prodejně bylo všecko. Komunistické svinstvo, opět.
Tři děti jste vychovávala sama jako rozvedená žena, v době, kdy se vám nedařilo nejlíp. Kdo vám pomáhal s výchovou?
Já jsem třicet jedna let žila s Jiřím Zahajským a on byl úžasný. Nikdy si nehrál na tatínka, byl kamarádem dětí, a strašně moc mi taky pomohl v těch krutých dvaceti jedna letech, když jsem nemohla mýt ani schody. Byl bezvadný.
O vás se říká, že jste velká bojovnice, že jste lvice. Nedávno vyšla kniha Jsem lvice. Posléze druhá Ne, lvice nejsem. To je reakce na tu první. Tak co je s tou lvicí? Alespoň já to vnímám tak, že jste obrovskou lvicí, která se umí prát?
Profesi jsem začala dělat v roce 1956 a dělali jsme ji asi v jedenácti lidech. Byla jsem kromě produkční jediná ženská mezi mužskými. Takže kluci mi říkali „naše lvice“ a já jsem se s nimi moc nepárala.
Ale přesto, že jste byla v mužském kolektivu, někde jste uvedla, že na muže jste štěstí neměla?
Moc ne. Třicet jedna let jsem žila s mužským, který byl o deset a půl roku mladší než já, nikdy mě to nenapadlo, nikdy jsem nebyla „na zajíce“, jsem monogamně založený člověk. Ale to byl opravdu můj osudový muž. Kdo může říct, že měl krásný vztah 31 let z lásky? My jsme se měli hrozně rádi. V tom nehraje roli majetek, děti, chalupa, ale ten vztah byl kvalitní. Já jsem vlastně šťastná ženská.
Jiří Zahajský byl vaším osudovým mužem, přesto odešel k vaší kamarádce Janě Brejchové. Odpustila jste už jí to?
Nezlobte se, já o tom nebudu mluvit.
Odpustila jste to Jiřímu Zahajskému?
Tomu už dávno ano. Jeho fotku mám naproti posteli a občas si s ním povídám.
Vám je 85 let a musím vám vzdát hold, protože vypadáte úžasně. Nechápu, jak to děláte?
Za to může genetika. Můžu za to jen tím, že jsem pozitivní člověk a že se na svět dívám z lepší stránky.
Myslím, že umíte i nádherně stárnout. Možná to zní jako oxymóron, ale ve vašem případě tomu tak je. Jste věřící?
Zvláštně. Od útlého mládí chodím do kostelíčků, a protože jsem se narodila v komunistické rodině, jsem nekřtěňátko, ale asi před čtyřmi pěti lety mě pokřtil Miloš Rejchrt, evangelický farář a kamarád z disentu. Do kostelíčků si chodím odpočinout a vždy mám pocit, že když tam pět minut sedím, jako by mě někdo polil živou vodou. Já si tam odpočinu, uleví se mi, ale to dělám od mládí. Já mám boha v sobě.
Jste žena, která život prožila jako na houpačce. Zažila jste období, kdy jste byla na vrcholu slávy, zažila jste i pády. V dnešní době ale sbíráte ceny uznání. Ta poslední byla Cena Arnošta Lustiga. Co je ale pro vás osobně největší hodnotou a největší cenou v životě?
Pro mě je to má vnitřní svoboda. To je vůbec nejdůležitější. Jakmile mě někdo chce zmanipulovat, tak se zoufale bráním. Pro mě je strašně důležité, aby si každý člověk zachoval svou vnitřní svobodu. A pak je to láska, samozřejmě. To není jen k mužskému, ale k přírodě, ke zvířatům, neumím žít bez lásky.
Kde tu lásku čerpáte?
Jak jsme mluvily o tom, jestli jsem věřící, tak mám pocit, že jsem nějak propojená s vesmírem. A já to pěstuji sama v sobě. Oproti lidem, kteří ještě stojí a už spí, mám jednu úžasnou vlastnost, mám krásné usínání. Dlouho usínám a jde mi hlavou všechno možné. Já vím, že jsem nějak propojená s Vesmírem. Trošku za to můžu, jsem pozitivní člověk a i na ty nejhorší věci v životě se dívám z lepší stránky. Jsem vlastně stará spokojená ženská. Šťastná ženská.
(redakčně kráceno)