Na televizních obrazovkách ji nezahlédneme, přesto nechybí na natáčení snad žádného filmu dramatické tvorby brněnského studia České televize. Výkonná producentka Darina Levová tam pracuje už přes třicet let. Stereotyp však za celou tu dobu nepoznala. „Moje práce je pro mě stále velmi různorodá. Nedovedla bych se od ní odtrhnout,“ tvrdí.
Darina Levová: Při práci je nejdůležitější obklopit se správnými lidmi
Momentálně v brněnském studiu zastáváte funkci výkonné producentky. Spousta diváků si asi nedovede moc představit, co taková práce obnáší. Nedávno se v Brně dotočil film Osmy - zkuste třeba na tomto příkladu vysvětlit, co je vlastně Vaším úkolem.
Při natáčení filmu Osmy jsem zároveň pracovala i jako vedoucí produkce, takže tam se to spojovalo, ale výkonný producent v podstatě pro projekt vybere vedoucího produkce a musí ho vést. Před tím je potřeba stanovit určité parametry projektu - to znamená sestavit dohodu o výrobě, kde jsou uvedeny finanční podmínky, termíny, štáb, tvůrci. Pak spolupracuji s vedoucím produkce na harmonogramu, tedy kdy příprava, natáčení a postprodukce budou probíhat. Chodím i na natáčení - neřekla bych dívat se, ale v podstatě kontrolovat. Výkonný producent by měl mít přehled o tom, co se děje na place a jak probíhá i následná postprodukce. Je to tedy o organizaci a dominantní záležitostí jsou v tom finance. Mým úkolem je sestavit rozpočet projektu, za jehož dodržení zodpovídám spolu s vedoucím produkce.
Máte například vliv i na to, jaký režisér bude vybrán pro konkrétní projekt?
Mohu o tom diskutovat s kreativním producentem, pokud on někoho navrhne a mně se to nezdá úplně vhodné. Například z toho důvodu, že jsme s daným režisérem v minulosti spolupracovali a došlo k nějakým kolizím. Můžu říct své připomínky, ale kreativní producent je nemusí akceptovat.
V jakém pracovním vztahu jste s kreativním producentem?
Je to můj partner v tvůrčí producentské skupině, ale má dominantní postavení. Má víc pravomocí a řekla bych, že i důraznější rozhodovací právo, ale také celkovou zodpovědnost za výsledky.
Výkonná producentka Darina Levová
Existuje nějaký studijní obor, který je cestou k takovému zaměstnání? Jak jste se k němu dopracovala Vy?
Studovala jsem střední ekonomickou školu. Měla jsem jít na vysokou školu, ale spíš to chtěli rodiče a já sama jsem po tom až tak netoužila. Už asi od poloviny střední školy jsem chtěla pracovat někde v oblasti kultury, divadla. Na vysokou školu mě nepřijali a hledala jsem zaměstnání. Naskytla se možnost práce v tehdy Československém rozhlasu a ještě během asi dalších dvou dnů se objevila nabídka do Československé televize. Od roku 1976, kdy jsem do dnešní České televize přišla, jsem tu zaměstnaná.
Začínala jsem jako asistent produkce. Od těch řekněme menších hudebních a publicistických pořadů jsem se postupně dostávala k asistování zábavných pořadů, později i hraných. Dá se říct, že jsem si prošla všemi žánry v televizní produkci a u hraných pořadů jsem zhruba od roku 1991 zakotvila. Samostatně produkci jsem začala dělat asi v roce 1986 po absolvování vysoké školy, na kterou jsem se přihlásila, abych mohla mít postup. Absolvovala jsem dálkově obor produkce na FAMU. Potom jsem začala pracovat hlavně na zábavných pořadech. Krátce jsem byla i vedoucí produkce ve zpravodajství, což byl pro mě úplně jiný styl práce, než na jaký jsem byla dosud zvyklá. Říkala jsem si, že zpravodajství je důležité, ale začínala jsem v úplně jiné oblasti, která pro mě byla daleko přitažlivější. Po dvou letech jsem proto ze zpravodajství odešla.
V titulcích k seriálu Četnické humoresky je uvedeno Vaše jméno společně s Josefem Souchopem, se kterým jste tehdy vedla tvůrčí producentskou skupinu. Jak na toto natáčení vzpomínáte?
Humoresky jsem vedla celé jako šéfproducent, ale zároveň jsem je sama i produkovala. Byla to dost náročná, ale nádherná práce. Znamenala pro mě krásných devět let života. Myslím si, že něco takového se už nemůže opakovat. Seriálem prošlo velké množství herců a navíc s panem režisérem Moskalykem byla úžasná spolupráce. Velmi jsme si spolu rozuměli. On se mohl spolehnout, že bude mít vše připravené a zařízené, jak potřeboval, a když už jsem opravdu měla problém, tak jsem šla za ním a vždy jsme nalezli optimální řešení.
Humoresky jsou pořád jedním z nejoblíbenějších českých seriálů. V čem si myslíte, že je jejich „kouzlo“?
Je to možná dobou, kdy se odehrávají. Jsou laskavé, jsou tam krásné kostýmy, krásná prostředí. Samozřejmě jsou tam detektivní zápletky, ale ta doba samotná byla ve srovnání s dneškem mnohem klidnější. Je tam i humor, je tam v podstatě od každého něco. Já sama jsem až překvapená, že to pořád sleduje takové množství diváků, i když se to vysílalo už tolikrát. Lidé, kteří ví, že v České televizi pracuji, se mě často ptají: Kdy zase budou Humoresky?
Darina Levová na natáčení seriálu Četnické humoresky
Co pro Vás při natáčení Četnických humoresek bylo největším zážitkem?
Například bylo velmi zajímavé natáčení v Luhačovicích, i když bylo organizačně náročné vozit tam herce z Prahy a zase zpět, aby stíhali představení v divadle. Ale taky se mi líbila spousta statků z třicátých let minulého století - je až s obdivem, kolik jsme našli stavení, která opravdu vypadala jako z té doby. Mám pocit, že dnes by se to už možná nepovedlo, hodně se přestavuje a upravuje. Byla to zajímavá týmová práce a navíc v neskutečné pohodě, celý štáb byl velmi dobře sehraný.
Různých televizních projektů, na kterých jste takto pracovala, máte na svém kontě už spoustu. Na které další z nich také ráda vzpomínáte?
Kromě hraných věcí vzpomínám třeba na pořad Manželský pětiboj, který jsem tehdy ještě pouze asistovala. Byla to zábavná soutěž manželských dvojic v různých znalostních, dovednostních nebo sportovních úkolech. Velmi mě to naplňovalo, protože člověk se tam setkal se zajímavými lidmi a bylo to jiné než všechno ostatní. Nebo jsem měla moc ráda zábavné pořady, které jsme dělali s Gustavem Bromem, jeho orchestrem a zahraničními hosty. Letos jsem měla možnost si atmosféru těchto pořadů oživit při přípravě pořadu Zpívá celá rodina, který jsme připravili v rámci šedesátého výročí České televize. Nebyla to jednoduchá práce. Myslíte si, jak jsou ty hrané věci složité, ale on i takový zábavný pořad tohoto typu je náročný. Musíte vymyslet pravidla, najít soutěžní rodiny, sehnat pro ně ceny, pozvat zajímavé a známé hosty a celé to udělat tak, aby to diváka opravdu bavilo.
Moc pěkné pro mě byly i pořady Klub Netopýr a Z očí do očí s panem doktorem Antonínem Přidalem. Začaly brzy po sametové revoluci. Díky nim jsem osobně poznala pana Václava Havla, Václava Klause a další významné osobnosti, se kterými bych se jinak v normálním životě nesetkala.
V posední době brněnské studio natočilo dvě nové pohádky - Šťastný Smolař a Sněžný drak, obě získaly i ocenění na festivalu Oty Hoffmana. Je produkování televizních pohádek v něčem specifické?
Ke Šťatsnému smolaři mám možná o něco bližší vztah, jelikož při natáčení této pohádky jsem dělala i vedoucí produkce. S Jiřím Strachem je úžasná spolupráce. Je to klidný člověk a při natáčení s ním je na place výborná atmosféra. Náročné to bylo v tom, že jsme točili po celé České republice i na Slovensku, v podstatě od okolí Plzně, kde jsme objevili motivy kovárny, až po slovenské Roháče, kde jsme ve skanzenu točili chaloupky. Všichni na toto natáčení rádi vzpomínají, a když se teď s někým ze štábu potkám, tak říká, že by hned jel zase něco točit na Slovensko. Pohádka navíc vyšla úžasně i přes počáteční peripetie, protože původní scénář k pohádce byl napsán tak, že by natáčení podle něj bylo finančně nereálné. Upravil ho pro nás Marek Epstein. Myslím, že to není pohádka v pravém slova smyslu, spíš pohádkový příběh. Možná není úplně pro nejmenší děti, ale úspěch měla.
Sněžný drak byl zase náročný množstvím použitých triků. Ono se to hezky napíše do scénáře, člověk si to přečte a řekne si, jo, nějak se to udělá, ale není to jen tak. Naštěstí jsme spolupracovali s kvalitní firmou, která se na tyto efekty zaměřuje. Fascinovalo mě sledovat, co všechno obnáší rozpohybovat draka, aby dělal, co má, a přitom to vypadalo pěkně a ne hloupě. Aby se to dalo aspoň malinko porovnat s efekty, které vidíme v amerických velkofilmech. Tato pohádka se o něco víc blíží klasickým pohádkám se vším, co k tomu patří, králem, princeznou a podobně.
Když se film dotočí, o co všechno se Vy ještě musíte postarat?
Pro spoustu lidí to natáčením skončí, ale postprodukce je velmi náročná. Je potřeba řídit střih, trošku to popohánět, aby se stihly termíny, komunikovat s autorem hudby. To je práce, která nás už trošku míň baví. Máme s tím starosti až do chvíle, kdy je hotová podoba pořadu schválená a ukončí se všechny náležitosti kolem toho. Je toho hodně. Například když jsme film dotočili na konci října, hotový byl nejdřív na konci ledna.
Darina Levová ve své kanceláři
V televizi už nejste žádný nováček. Řekla byste, že se televizní práce za tu dobu nějak podstatně proměnila?
Profesní základy se asi proměnit nemůžou, ale možná se to posunulo trošku v tématech nebo v mezilidských vztazích. Mám pocit, že dřív, ještě před rokem 1989, kolektivy lidí víc držely při sobě. Nejspíš to bylo dané tou dobou. Jak se situace postupně začala uvolňovat, tak už se každý honí hlavně za vlastní prací. Jde o to, že člověk si kolem sebe, pokud to jde, musí vytvořit tým lidí, se kterými se mu dělá dobře a v pohodě. Ovšem ne vždy si můžete partnery do štábu vybrat, protože každý režisér je zvyklý na svůj tým a má snahu si některé lidi přivést s sebou. Myslím si, že tady v Brně za ta léta vznikl u hraných projektů kolektiv fajn lidí, kteří svoji profesi zvládají velmi dobře, ale někdy je těžké o jejich kvalitách přesvědčit režiséra, který by práci raději dal lidem, se kterými je sám zvyklý pracovat. I v tomto je ta profese těžká, protože se musím snažit dělat externím spolupracovníkům z Brna jakéhosi „manažera“.
Nevnímáte práci v regionálním studiu v něčem jako nevýhodu?
Já to jako nevýhodu nevnímám, když se ohlédnu zpátky na projekty, které jsme dělali v uplynulých letech. Spousta našich hraných věcí se často reprízuje, takže si myslím, že v tom málu, co tady vyprodukujeme, je úspěšnost poměrně vysoká. Daří se nám tu pracovat s takovými režiséry, jako je Filip Renč nebo Jiří Strach. Navíc to nejsou jednorázové záležitosti, tito režiséři se sem sami chtějí vracet a rádi s námi spolupracují. To je dobré znamení, že se tady pracuje na kvalitní úrovni. Myslím si, že i atmosféra je tady rodinná a přístupnější.
Kdybyste měla shrnout, co na té své práci máte nejradši nebo vnímáte jako největší osobní přínos, co by to bylo?
Asi bych se od své práce nedovedla odtrhnout, že bych šla dělat něco jiného. I když tu práci vykonávám dlouho, je pro mě pořád velmi různorodá. Nevím, co bude za týden, co bude za měsíc. Na jednu stranu to člověka trošku omezuje v osobním životě, že si nemůže naplánovat třeba dovolenou, ale to nevadí. Ta práce je pro mě zajímavá i tím, že nevím, s kým se setkám nebo kam pojedu, takže to není žádný stereotyp. Velmi mě to nabíjí a jsem ochotná tomu věnovat i daleko víc času, než je běžná pracovní doba.