Sára Venclovská se jako recepční Anna Kručínská v českotelevizním Kanclu cítí jako ryba ve vodě – culí se i nudí podle potřeby. Reálný život v openspacu si však představit nedokáže. Herečky s básnickým střevem, která dokonce vyhrála Brněnskou sedmikrásku, by u sluchátka v kancelářské budově byla nesporně škoda…
Na natáčení Kanclu byla řachanda, směje se Sára Venclovská
Byla jste fanynkou britského sitcomu The Office před castingem na jeho českou verzi?
Abych pravdu řekla, Rickyho Gervaise jsem znala jen jako „rýpače do hvězd“ z předávání Zlatých glóbů a po castingu jsem se tzv. „dovzdělala“, začala jsem sledovat jeho stand-up show a zamilovala se do Extras… Britský humor je mi blízký takže vlastně nechápu, že mě The Office doposud míjel. Nyní jsem si jej mohla užít „naživo“.
Nebála jste se, jak česká adaptace dopadne?
Naopak, jsem čím dál tím zvědavější, jak tento projekt uspěje v diváckých očích. Prakticky nedokážu říci, jak to dopadlo, poněvadž jsem sama viděla jen pár minut z prvního dílu a to především sebe sama, kvůli hlasovým „do-nahrávkám“. Ale nebojím se, víte, jak se říká: „kdo se bojí, nesmí do lesa“ a já mám lesy ráda, čili jsem napjatá z budoucích reakcí…
Milan Šteindler je pro diváky synonymem srandovního herce, jak pracuje jako režisér? Byla sranda i na place?
Milan Šteindler je velký humorista, stejně jako většinový celek jím vybraný „Kancl tým“, za což jsem vděčná nejvíce. Atmosféra byla většinou velmi příjemná, uvolněná a profesionální. Milan je perfekcionista a dal si velmi záležet na každém záběru, každém pohledu, každé sebemenší reakci, mně se za takových podmínek pracuje vždy dobře… Ale abych tedy odpověděla na otázku: „Jasně, řachanda byla.“
Existuje podle vás typicky česká kancelář? A jak se liší právě od té britské?
Nikdy jsem v britské kanceláři nepracovala (vyjma té naší) a v české ano, ale jen malou chvíli. Já tento způsob života, dalo by se říct, obdivuji – denně 8-12 hodin sedět přišroubovaný k židli, pod zářivkami, koukat do počítače, běžet ve třicetiminutové pauze na jídlo a poté rychle zpět, bez nikterak osobního prostoru, a přitom myslet, nezbláznit se, fungovat, být pozitivní, mít energii… Já jsem to nedokázala. Podle mého „super laického“ pohledu se česká kancelář od britské liší možná tak výběrem kantýn v polední pauze…
V rámci proma sitcomu se říká, že na šéfa podobného Marku Chválovi narazí v profesním životě alespoň jednou každý z nás. Zažila jste to i vy, nebo se umění podobní „ňoumové“ vyhýbají?
Tak na úplně stejného ňoumu jsem ještě nenarazila, ale na vychloubačné trapné individuum ano. Těch je, panečku…
V Kanclu hrajete recepční, ve filmu Sejít z cesty jste si zahrála sekretářku – dokážete si představit, že byste celý život pracovala v administrativě?
A ještě jsem si zahrála bruslařku č. 2 ve filmu Posel – ta je mi o něco bližší než role pracující v administrativě. Ne opravdu, nikdy bych nemohla pracovat v kanceláři, to raději na ty rampy s inlinama…
Po střední škole z vás mohla být masérka – tohle zaměstnání byste si představit dovedla? A jak se na vás po studiu na zdravotní škole dívali na přijímačkách na JAMU?
Víte ono je to se mnou trochu komplikovanější. Nejprve jsem rozstudovala jinou střední školu – obor management, to mě bohužel nenadchlo a obor masér mi tak nějak sklouzl do klína sám. Tenkrát jsem začínala s divadlem ve Studiu Dům Evy Tálské a bylo mi upřímně nějak jedno, co vystuduji. Co mě překvapilo, bylo ale to, že mě tento obor opravdu bavil, somatologie, latina – to jsou krásné předměty. Nicméně moje kamarádka ze Studia Dům se hlásila po SŠ na JAMU, kromě jiných i na obor Klaunská, scénická a filmová tvorba u profesora Ctibora Turby, já byla ve druháku a ona mi zavolala, že je tento obor unikát, že Turba je unikát. Šla jsem se tedy spíš seznámit, podívat se, jak takové přijímačky vypadají, no a vzali nás obě. A na JAMU se na vás nikdo nedívá zvláštně, i kdybyste za sebou měla studium i praxi třeba doktořiny… Takových „jiných“ tam je…
Několik let jste studovala taky tělový design. Co si pod tímto oborem máme představit?
To dodnes ani já sama netuším… Šla jsem za Janou Prekovou, která tenkrát tento obor vedla. Byla mi blízká svým pohledem na umění, propojovala divadlo – scénografii s různými jinými prostředky vyjádření… Experimentovala jsem s fotkou a happeningem (záměrně neužívám slova performance, poněvadž je to samostatný obor, kterému nerozumím). Když paní Preková odešla, odešla jsem taky, a to do divadla. Tento obor je takový multižánrový, tělový design je prakticky cokoliv, protože ke všemu co děláme používáme tělo – ať už jsou to ruce, nohy, hlava – mozek… Ale mě svedla činohra, to jsou mé dnešní happeningy. A co se focení týče, fotím převážně své kamarády a kolegy v nejtrapnějších momentech a svou čivavu Ramba, protože je nádherný…
Kromě umění se ale věnujete možná trochu nečekané práci v modelingové agentuře. K vašim tvářím patří i aktuální miss.
Já dnes už prakticky v módní branži vůbec nefiguruji. Kdysi jsem si to zkusila na vlastní kůži, být brněnskou malou modelkou – jak dětskou, tak „krátkou“ dospělou… Tancovala jsem, takže jsem sem tam vymýšlela nějakou choreografii, později i standardní hranou choreografii, pomáhala s výběrem hudby a pod… Dodnes jsem v týmu „zestárlivců“, kteří se využívají k rozličným hraným, tanečním, šaškovním akcím, ke klasickým modelingovým účelům by to už ani nešlo, vzhledem k mým dnes už více sportovním než štíhlým křivkám… Jinak moje rodina pracuje v této branži a ano, opravdu pod hlavičkou již několikáté miss stojí jméno rodinné agentury. Já to až tak nedokážu ocenit, ale těším se, že se těší rodina…
A když už mluvíme o modelingu, prozradíte, jestli jste na fotografii k aktuální hadivadlácké Maryši vy?
Jestli se vám ten zadek líbí, pak ano jsem, jestliže ne, pak ne, nejsem, mám ho hezčí…
V jedné z recenzí se objevilo, že pro vás bylo uvedení Maryši na alternativní scéně, jakou je HaDivadlo, překvapením. Jste zpětně ráda, že v Maryši hrajete?
Tedy překvapením nebylo, že HaDivadlo uvede Maryšu, překvapením bylo, že si ji zahraji já. Ale to souvisí s mým občasným problémem – sebepodceňováním, takže je možné že to žádné překvapení nebylo, jen já to vnímala jako „pecku“… A jsem moc ráda, je to krásná role – emotivní , plná, silná…