Až na popáté se Radkovi Jarošovi podařilo zdolat bez kyslíkového vybavení vrchol druhé nejvyšší hory světa, K2, a v padesáti letech se stát nejstarším horolezcem, kterému se to povedlo. Zároveň tím jako jediný Čech a jeden z patnácti na světě završil takzvanou korunu Himálaje – výstup na všech čtrnáct himálajských osmitisícovek. V Interview ČT24 z 8. srpna s Radkem Jarošem hovořila Světlana Witowská.
„Horu nechci pokořit, ale zdolat,“ říká Radek Jaroš
Jaké jsou vaše první pocity po návratu? Je to úleva, že jste doma? Nebo převládá únava? Nebo je to pocit prázdnoty, že vám chybí ten adrenalin, který jste posledních pár týdnů zažíval?
Tak je to úleva a nadšení, že jsem doma. Nikdo z nás čtyři, co jsme na expedici byli, jsme netušili, že se tak brzo vrátíme a že stihneme ještě kousek léta u nás. Přeci jenom léto v pohoří Karákóram, v mrazu, v chladu a ve sněhu, je něco jiného než léto tady. A za druhé, co si budeme říkat, léto u nás, kde si přece jenom můžete dát nějaké to pivko a koukat na hezké holky v krátkých sukních, je také něco jiného než v muslimské zemi, kde chodí ty holky v burkách.
Včera vás večer na letišti čekaly desítky fanoušků. Fankluby mají jenom největší sportovní hvězdy. Připadáte si jako velká sportovní hvězda?
Nepřipadám. To uvítání na letišti samozřejmě bylo něco neuvěřitelného, fantastického. Na druhou stranu se v Himálajích pohybuji dvacet let a stalo se to poprvé a naposled, jsem realista. Pro celý ten čtyřčlenný tým to bylo nádherné, opravdu krásná záležitost.
Dochází vám vůbec ten úspěch, jakého jste dosáhl?
Jak se to vezme. Mně to třeba přijde normální, protože se v tom pohybuji, ale asi to normální není. Letos bylo šedesátého výročí prvního výstupu na K2, o dva roky dřív bylo šedesáté výročí zdolání Everestu, a za těch šedesát let toho snažení je jenom patnáct lidí, kteří dokázali bez kyslíku stanout na vrcholech všech čtrnácti osmitisícovek. Takže asi úplně normální to není.
Napadlo vás někdy, když jste se třeba učil zeměpis a díval se na ty nejvyšší hory, že se jednou podíváte na všechny nejvyšší hory světa?
Samozřejmě nenapadalo. Bylo to za „komančů“ a já šestkrát žádal o výjezdní doložku do spřátelené, téměř socialistické Jugoslávie a šestkrát mi to nějaký sněm šesti plesnivých dědků zakázal. A že bychom se podívali někdy za hranice tak daleko, mě nenapadlo ani ve snu.
Na vrchol druhé nejvyšší hory světa jste se dostal s kolegou Janem Trávníčkem. Dostali jste se tam v rekordním čase, během patnácti dnů. Čekal jste, že to půjde takhle hladce?
Nečekal. Byla to pro mě pátá expedice na K2, čtyři předchozí byly neúspěšné. Tři expedice po sobě mařilo počasí, které tam vládne ze všeho nejvíc.
Teď to byla souhra toho, že jste byli dobře připraveni? Že vám přálo počasí? Že jste měli štěstí?
Všechno dohromady. Všichni to známe, jsou dny, kdy se všechno daří, a jsou dny, kdy se nedaří vůbec nic. A tady se dařilo úplně všechno. Na tiskovce jsem to přirovnal k zápasu Brazílie - Německo, kdy Brazilci, kteří jsou nejlepší na světě, dostali 7 : 1, prostě odešli s výpraskem. A my jsme byli ti „Němci“.
Pamatujete si, co vás napadlo v okamžiku, kdy jste vystoupal na vrchol? Nebo vás přemohla taková úleva, že jste si tu chvilku, pro kterou jste tam šel tolik hodin, nemohl ani užít?
Já si to užiji dnes večer, zítra přes celý den a po zítřku celý den a tak dál. Na tom vrcholu si toho člověk moc opravdu neužije. Jednak kvůli vysílení, jednak kvůli tomu, že vrchol je polovina cesty, a jakmile se na něj člověk dostane, musí se koncentrovat na to, aby se vrátil dolů.
Zhruba sto metrů před vrcholem jste měl krizi, jak jsem se dočetla v rozhovoru, který jste dal potom, co jste sestoupil do základního tábora. Jak se taková krize projevuje?
Všelijak, prostě nemůžete. Tady jsem nebyl schopen to vnímat. Například ale vím, že když jsem šel na vrchol Lhotse, která je podobně vysoká jako vrchol K2, tak jsem udělal šestnáct kroků a pak jsem se musel padesátkrát nadechnout, abych byl schopen udělat dalších šestnáct kroků.
Musel jste se hodně přemlouvat, abyste se dostal až na ten vrchol K2?
Jo a ne. Dá se říct, že vše šlo jako po másle, ale ta krize předtím opravdu byla a já si přesně nevybavuji, jak to tam probíhalo.
Když jdete těch šestnáct hodin nahoru, o čem celou tu dobu přemýšlíte?
To je různé. Někdy se do hlavy vryje kus písničky, nějaký refrén, a člověk si brouká furt tu samou blbost. A někdy mu myšlenky létají prostě kamkoli jako, k rodině, k dětem, přítelkyni, ke všemu. To je různé.
Když slyším, co všechno to obnáší a pak si ten okamžik ani vlastně neužijete, co vás žene k tomu, abyste dělal takovéto věci? Stojí to za všechnu tu dřinu?
Určitě to za to stojí. A co nás k tomu žene, je těžko říct. Lidi jsou takoví, že nedělají racionální věci.
Dozvěděl jste se tam nahoře něco sám o sobě, o své duši, co jste do té doby nevěděl? Co jste netušil? Že jste něco sám v sobě překonal?
Himálajské horolezectví dělám už od roku 1994, kdy jsem se poprvé, tenkrát neúspěšně, pokusil o vylezení Everestu. V roce 1998 jsem vylezl na Everest jako dvanáctý člověk, který to dokázal bez kyslíku ze severní strany, z Tibetu. Takže už o sobě něco vím a nevím, jestli je to dobrá zpráva.
Když jdete nahoru, jak těžký batoh nesete? Co v něm všechno musíte mít, abyste zvládl cestu nahoru a cestu zpátky?
Batohy jsou vždycky strašně těžké. Říkáme tomu tak, že to ani nemůžu říct do televize. Jeden z těch názvů je prostě „těžká svině“. Má to mezi pětadvaceti a třiceti kilogramy, tentokrát jsme museli dole nechat pár věcí, abychom ten batoh vůbec vynesli, protože jsme fakt byli svalově unavení. Dřep na jedné noze, který člověk udělá za ten výstup x-krát, je s 25kilovým batohem ve výšce, kde je třetina kyslíku oproti normálu, obrovský nářez.
Co v batohu určitě nesmí chybět? Máte tam nějakou krabičku poslední záchrany, jako bývávala dříve na táborech?
Ne. Nesmí tam ale chybět spacák, stan, jídlo, plyn, na kterém se vaří, náhradní oblečení, brýle, rukavice a tak dál. Byl by to dlouhý výčet.
Co jíte a pijete během výstupu? Musí to být asi vysokoenergeticky nebo energeticky vysoký příjem?
To je další průšvih, protože my tam téměř nejíme a nepijeme. Ale protože pít se musí, další věci, které tam máme, jsou termosky. A jenom jedna termoska váží půl nebo tři čtvrtě kila, plná tak kilo a půl. Takže když si vezmeme dvě termosky, jste hned na třech kilech.
Co v nich máte?
Normální vodu nebo čaj ze sněhu. Když si tam namixuje nějaký iontový nápoj, žaludek to v té nadmořské výšce nebere. Hrozí pak, že se člověk pozvrací, což je další dehydratace. A to je strašně špatně…
V této souvislosti mě napadá jedna trochu osobní otázka, ale asi napadne každého, když musíte hodně pít, jak řešíte toaletu? Dá se to vůbec v té výšce nějak řešit?
Dva a půl nebo litr a půl za den není velké pití, když se člověk potí a namáhá. Pokud jsou normální podmínky, což už musí tedy být, tak si člověk tu chvíli najde, kdy se zastaví a vykoná potřebu. Přes noc se to ve stanech řeší jednoduše tím, že máme cyklistické bidony a neobtěžujeme se chodit ven do vichřice, ale i když je venku krásně. Člověk si prostě člověk klekne (jsou mezi námi tací, kteří to dokážou i vleže) a pak to vylije doleva před stan, zprava se bere sníh na vaření. Pravda je, že když se vymění dvojice ve stanu a berou sníh na vaření zprava a vylévají to doleva, tak se diví, jak je možné, že ten čaj tak dobře barví.
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)
K2 patří mezi nejzáludnější hory světa a sestup je nebezpečnější než cesta nahoru. Proč je sestup záludnější a nebezpečnější? Je to proto, že jsou horolezci už unavení, že už chtějí být dole, že neodhadnou své síly? Každý čtvrtý horolezec sestup z K2 nepřežije.
Člověk, který se dostane na vrchol, přece jenom může polevit a poleví v ostražitosti. Prostě se projeví únava, projeví se vyčerpání a on si říká, už jenom sestupuji. Jenže právě, jenom sestupuji a…
Je potřeba větší koncentrace při sestupu než při cestě nahoru?
Je potřeba větší koncentrace. Drtivá většina kroků a pohybů je nezajištěných a člověk nesmí škobrtnout. Škobrtnout mohu tady Václaváku, až půjdu odsud ze studia, ale tam může mít škobrtnutí fatální následky.
Váš sestup byl poměrně dramatický, zastihla vás vichřice, hustě sněžilo. Napadlo vás v nějakém okamžiku, že i vám se může stát, že se třeba nevrátíte?
Samozřejmě mě to napadlo. Ne že bychom byli připraveni na to, že zemřeme, to ani náhodou. Ale člověk si prostě říká, že nesmí udělat chybu. V Himálajích jsem byl po dvacáté a vím, že koncentrace je potřeba. A až do základního tábora jsem se podle toho snažil postupovat.
Váš sestup trval šest hodin. Do tábora jste se vrátili kolem desáté večer. Jak vás přivítali ostatní členové té výpravy?
Tam nikdo nebyl. Byl tam Petr Mašek, který přerušil výstup ve výšce 8300 metrů a v podstatě na moji žádost se vrátil zpátky do tábora C4, který ležel ve výšce 7800 metrů.
S lidmi v základním táboře jste byli po celou dobu v kontaktu přes vysílačky? Nebo byly i okamžiky, kdy nevěděli, kde se pohybujete?
Spíš o nás nevěděli. Vysílačky jsme sice měli, ale jenom slabé a slyšitelnost byla špatná, obzvlášť když jsme byli za hranou hory. Takže třeba po výstupu na vrchol o nás nevěděli, protože se nám nedařilo spojit s vysílačkami. Teprve druhý den jsme se ozvali přes satelitní telefon.
Jaká byla vaše první noc poté, co jste slezl do toho tábora C4? Mohl jste spát?
Strašná. Spánkem bych to nenazýval. V podstatě jsem upadl do stanu, kde byl právě ten Petr, který mi sundal boty a já se jenom překulil stranou a nějak jsem přežil do druhého dne do rána. Spánek to nebyl. Ještě teď mám pozůstatky takzvaného „himálajského“ nebo „everestského“ kašle. To se kvůli nadmořské výšce, tlaku a teplotě toho suchého vzduchu dusíte kašlem. Takže jsme leželi vedle sebe s Honzou Trávníčkem a kašlali jsme a nějak jsme se prostě protrápili do rána.
Když jste se bezpečně vrátil zpátky, v telefonickém rozhovoru jste řekl, že už se na K2 nikdy nevrátíte. Proč?
Myslím, že když je člověk na K2 pětkrát v životě, tak to stačí. Navíc situace v Pákistánu je čím dál horší a taky je to přece jenom daleko na to, aby se tam člověk vracel. Není to tak romantické a na světě je spousta jiných krásných hor a míst, kam se člověk ještě nepodíval. A ty volají.
Byl to váš pátý pokus. Kdyby to bývalo teď nevyšlo, šel byste do toho znovu a znovu, než byste K2 pokořil?
Rozhodně bych ji nechtěl pokořit. Chtěl bych ji zdolat. Pravděpodobně bych se tam někdy vrátil, ale kdyby byl tento pokus neúspěšný, rozhodně bych tam nejel příští nebo přespříští rok, ale tak za čtyři roky. Anebo kdyby se našla nějaká parta, která by tam za tři roky jela a byla taková, že by mě to oslovilo, tak bych tam vyrazil. Rozhodně bych to ale nechtěl za každou cenu.
Na všechny osmitisícovky jste vystoupal bez podpůrného kyslíku. Proč?
Proč ne? Měl jsem to štěstí, odhodlání a sílu, že moje první vylezená osmitisícovka v roce 1998 byl Mount Everest a že jsem ho vylezl bez kyslíku. Mě ani nenapadlo, že bych ho použil, a je pravda, že jsme byli s Vláďou Noskem teprve dvanáctý a třináctý člověk na světě, který dokázal vystoupit na vrchol Everestu ze severní strany, z Tibetu, bez kyslíku. A když jsem dokázal tohle, tak na těch nižších osmitisícovkách použít kyslík už, dá se říct, nepřipadá v úvahu.
Jaké to je dýchat vzduch, kde není skoro žádný kyslík? Co se děje v hlavě, v těle?
Je to strašné. Zúčastnil jsem se výzkumu, co se děje ve výškách s tělem, s mozkem. Podle nějakých světových výzkumů se zmenšuje mozek a při dlouhodobém pobytu ve výšce dokonce dochází k nevratným změnám. Nicméně já byl v té výšce jednadvacetkrát, a když se dělala magnetická resonance mého mozku, žádné změny se u mě neprokázaly. Možná je můj mozek tak malý, že tam nemá co ubývat. A teď mě čeká zase magnetická resonance a zase se budou porovnávat tři vzorky, jestli došlo k nějakým změnám.
Dá se v tak řídkém vzduchu racionálně přemýšlet? Napadají vás tam nějaké hluboké myšlenky?
Napadají mne spíše hříšné než hluboké myšlenky. A přemýšlet člověk samozřejmě musí. Byl jsem svědkem toho, kdy Američané dělali nějaký výzkum, kdy lidi dole ze základního tábora volali vysílačkami nahoru do osmi tisíc metrů a ten člověk měl tu větu jenom zopakovat, a nebyl toho schopný, Měl třeba říct, Petra šla do školy a zapomněla úkol z matematiky, a řekl, Věra propadla z jazyka českého.
Takové stavy vy neznáte?
Zaklepám to, neznám. Ale znám stavy, kdy jsem zabalil výstup na dvě osmitisícovky dvě stě metrů od vrcholu kvůli tomu, že jsem se dostal do stavu lehkého bezvědomí. Naštěstí jsem si uvědomoval, že si nepamatuji to, co bylo před dvěma minutami, a pochopil jsem, že je čas na to začít sestupovat, protože je to nebezpečné.
Před expedicí jste řekl, že alfou a omegou úspěchu je počasí. Jak podrobnou musíte mít předpověď, abyste dokázali správně odhadnout okamžik, kdy máte vyrazit na cestu, aby to bylo bezpečné?
Potřebujeme dobrou předpověď, podrobná být nemusí. Potřebujeme vědět, že určité období nebude sněžit a že v den, kdy my míříme k vrcholu, nebude foukat a po sněžení. Nahoře je totiž třeba specialita takzvaný jet stream, což je vítr neuvěřitelné síly, který má ve výšce mezi 8 až 10 tisíci metry rychlost 100 až 700 kilometrů za hodinu. V okamžiku, kdy je nahoře takový vítr, člověk tam samozřejmě být nemůže, protože je bez šancí na přežití.
Kvůli omrzlinám z výstupu na Annapurnu jste před dvěma lety přišel o články na prstech u nohou. Omezovalo vás to nějak? Nechal jste si ušít speciální vyhřívané boty. Bylo to jiné než dřív?
Bylo to jiné kvůli obavám. Po Annapurně jsem přišel o jedenáct článků na nohách, takže jsem se toho samozřejmě obával. Naštěstí mě to vůbec neomezovalo a dokázal jsem i s tímhle handicapem na K2 vystoupat.
Vy jste sám řekl, že závěr „koruny Himaláje“ je zároveň uzavření jedné dlouhé, dvacetileté etapy života. Jaká etapa vás čeká teď?
Samá krásná, ta nejkrásnější, prostě nové výzvy a nový život.
(redakčně kráceno)