Zachránit letní led v Arktidě už nejde. Přibližně na konci tohoto desetiletí tam bude takové teplo, že mořské vody už nebudou v letních měsících zakryté ledovými krami. Experti se obávají, že to ještě více zhorší problémy související s klimatickými změnami i jejich negativní dopad na lidstvo.
Nový výzkum tvrdí, že ať už by lidstvo dosáhlo jakéhokoliv pokroku ve snižování skleníkových plynů, na záchranu letního ledu v Arktidě to stačit nebude. Důsledky na sebe nedají dlouho čekat: podle vědců by se lidé žijící na severní polokouli měli smířit s tím, že tam bude zvýšený výskyt extrémního počasí.
Analýza ukazuje, že i v případě výrazného snížení emisí skleníkových plynů bude Arktida v příštích desetiletích v září bez ledu. Právě září je měsícem, kdy bývá ledu kolem Severního pólu nejméně. Studie také ukazuje, že pokud se emise budou snižovat pomalu nebo budou nadále stoupat, první léto bez ledu by mohlo nastat v roce 2030, tedy o deset let dříve, než se předpokládalo v předchozích studiích.
Práce také jasně pojmenovává, kdo je viníkem této změny: asi 90 procent tání je důsledkem globálního oteplování způsobeného člověkem, jen 10 procent připadá na přírodní faktory.
Letní led mizí
Historické záznamy o arktickém mořském ledu sahají až do roku 1979. Tehdy se začal sledovat pomocí družic, které vidí jeho rozsah mnohem lépe než jakákoliv jiná metoda. Od té doby se prokazatelně zmenšuje o 13 procent za dekádu. Roku 2021 byl jeho rozsah druhý nejnižší v historii.
„Na záchranu arktického letního mořského ledu už je bohužel pozdě,“ uvedl profesor Dirk Notz z univerzity v německém Hamburku, který byl členem týmu, jenž studii vytvořil. „Jako vědci jsme před úbytkem arktického letního mořského ledu varovali celá desetiletí. Teď je to první významná složka zemského systému, o kterou přijdeme v důsledku globálního oteplování. Lidé naše varování neposlouchali.“
Profesor Seung-Ki Min z jihokorejské univerzity v Pohangu, který novou studii vedl, řekl: „Nejdůležitějším dopadem pro lidskou společnost bude nárůst extrémů počasí, které zažíváme už nyní, jako jsou vlny veder, lesní požáry a záplavy. Musíme ambiciózněji snižovat emise CO2 a také se připravit na adaptaci na toto rychlejší oteplování Arktidy a jeho dopady na lidskou společnost a ekosystémy.“
V čem se starší studie mýlily
Ještě roku 2021 se Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) domníval, že Arktida by o svůj letní led neměla přijít, pokud se podaří udržet nárůst globálních teplot do dvou stupňů Celsia. Nový výzkum, zveřejněný v časopise Nature Communications, ale předpokládá ztrátu letního mořského ledu v roce 2050 i při scénáři nízkých emisí.
Nový výzkum tedy posunul ztrátu letního mořského ledu o deset let – přibližně do roku 2030. Nové výsledky vycházejí z přesnějších analýz, které vzaly v úvahu více faktorů. Vědci ve studii nejprve zjišťovali, jak velký podíl na tání ledu mají rostoucí skleníkové plyny v porovnání s přírodními faktory, jako je kolísání intenzity slunečního záření a emise ze sopek. „Lidé opravdu mohou za téměř veškerý úbytek arktického mořského ledu, který pozorujeme,“ shrnuje výsledky profesor Notz.
Vědci použili tyto informace k modelování budoucího tání a zjistili, že starší modely podhodnotily rychlost tání ve srovnání se současným stavem. Led tedy taje nyní ještě rychleji a víc, než se čekalo. Kvůli přirozené proměnlivosti klimatického systému ale není možné určit konkrétní rok prvního léta bez ledu.
Důsledky na počasí se projeví rychle
Rychlejší tání arktického mořského ledu povede k dalším změnám počasí i klimatu. Led na hladině je totiž světlý, a odráží tak sluneční paprsky. Tmavá hladina, která se odkryje po odtání ker, ale absorbuje více slunečního tepla. Důsledkem bude rychlejší oteplování Arktidy a řada dalších změn – například oslabení tryskového proudění (takzvaný jet stream) nebo extrémnější projevy počasí v Severní Americe, Evropě i Asii. A také se bude více zahřívat oceán, což má pak důsledky například pro vznik silných bouří nad ním.
Rychlejší ohřívání Arktidy současně urychluje tání grónských ledovců, což ještě víc zvyšuje hladinu moří, a tání věčně zmrzlých oblastí, při němž se uvolňuje více skleníkových plynů.
