Archeologové poprvé popsali DNA celé starověké rodiny, která žila před asi 5700 lety na britských ostrovech. Jejich analýza ukazuje, jak rodina v této době vypadala, ale také poodhaluje, jak fungovala a jak se žilo v době, kdy vznikaly základy evropské civilizace.
Archeologové díky analýze DNA popsali nejstarší rodokmen světa. Rod vzešel z jednoho muže a jeho čtyř žen
Když archeologové před několika roky objevili v západní Británii dlouhý hrob s pětatřiceti skvěle zachovanými kostrami, pochopili, že před sebou mají mimořádný otisk minulosti. Díky mezinárodní spolupráci se jim podařilo všechny kostry geneticky analyzovat, takže byli schopni rozkrýt i vzájemné vztahy pohřbených.
Dlouhý hrob v Hazleton North ukrýval pozůstatky pěti generací jediného rozvětveného rodu; z pětatřiceti koster jich bylo sedmadvacet blízkých genetických příbuzných. Většina pohřbených v hrobce pocházela od čtyř žen, které měly všechny děti se stejným mužem. Od něj byl tento rod odvozen, on byl jeho zakladatelem a dlouhou dobu asi i vládcem.
Tato skupina v regionu žila přibližně před 5700 lety, tedy v době kolem roku 3700 až 3600 let před naším letopočtem a asi sto let poté, co se na Ostrovy dostalo zemědělství.
Rodokmen
Jeden otec vládne všem
Hrobka v Hazleton North zahrnovala dva komorové prostory ve tvaru písmene L, které se nacházely severně a jižně od hlavní „páteře“ této struktury. Po smrti byli lidé pohřbíváni uvnitř těchto dvou komor; výsledky výzkumu naznačují, že muži byli zpravidla pohřbíváni vedle svého otce a bratrů. To naznačuje, že společnost byla patrilineární – klíčovou postavou rodu byl otec, dítě bylo jeho dědictvím a odkazem.
- Patrilineární byly společnosti od starověku, přes středověk až do novověku. A do jisté míry jsou takové i současné společnosti, i když dědictví, a tudíž ani tyto vztahy v nich nehrají tak významnou roli; přesto se například dosud příjmení zpravidla dědí po otci.
Pozdější generace pohřbené v hrobce byly s první generací spojeny výhradně prostřednictvím mužských příbuzných. To velmi dobře odpovídá popisu starověkých společností, například z literatury – ty se totiž právě silnou otcovskou linií vyznačovaly: dítě se v nich dostávalo mimo „přirozený“ vztah s matkou a nahrazoval ho kulturní vztah vůči otci.
V hrobce byly sice pohřbeny i dvě dcery tohoto rodu, které zemřely v dětství, ale úplně v něm chybí jakákoliv dospělá dcera. To podle autorů naznačuje, že jejich ostatky byly uloženy buď v hrobkách jejich mužských partnerů, s nimiž měly děti, anebo někde úplně jinde.
Dlouhý hrob, půdorys
Právo na místo v hrobě
Právo na užívání hrobky sice probíhalo prostřednictvím vazeb vůči otci rodu, ale to, jestli budou lidé pohřbeni v severní, nebo jižní komoře, zpočátku záviselo na tom, která žena z první generace byla předkem pohřbeného. To zase naznačuje, že ženy z první generace rodu byly v paměti této komunity společensky významné dlouho po jejich smrti – jejich vliv přetrvával nadgeneračně.
Podle badatelů existují také náznaky, že do rodu byli přijati „nevlastní synové“ – tedy muži, jejichž matka byla pohřbena v hrobce, ale nikoliv jejich biologický otec, a jejichž matka měla rovněž děti s mužem z otcovské linie.
Zajímavé bylo i to, že mezinárodní vědecký tým nenašel žádné důkazy o tom, že by dalších osm lidí pohřbených v hrobce bylo biologickými příbuznými zbytku rodu – to znamená, že jen biologická příbuznost nebyla jediným kritériem pro zařazení do této pospolitosti. Tři z nich ale byly ženy a je tedy možné, že mohly mít partnera v hrobce. Buď neměly žádné děti, anebo měly „jen“ dcery, které dosáhly dospělosti a opustily komunitu, takže v hrobce chybí.
Architektura je odrazem rodinných vazeb
„Tato studie nám poskytuje bezprecedentní pohled na příbuzenské vztahy v neolitické komunitě. Hrobka v Hazleton North má dva oddělené komorové prostory, jeden přístupný severním vchodem a druhý jižním vchodem. Jedním z mimořádných zjištění je, že původně byly v každé z obou polovin hrobky uloženy ostatky zemřelých z jedné ze dvou větví jedné rodiny,“ popisuje hlavní autor studie Chris Fowler z Newcastle University.
Podle Fowlera má toto zjištění obrovský význam, dokazuje totiž, že i architektonické uspořádání jiných neolitických hrobek by mohlo vypovídat o tom, jak v nich fungovalo příbuzenství.
Genetik Inigo Olalde, který vedl právě samotnou analýzu DNA, byl výsledky nadšený: „Díky tomu, jak skvěle se DNA zachovala, jsme mohli na její analýzu využít nejnovější technologie – a tak se nám podařilo odhalit nejstarší rodokmen, který byl kdy rekonstruován. Jeho analýzou jsme pochopili něco nesmírně hlubokého o sociální struktuře těchto starověkých skupin.“
David Reich z Harvardovy univerzity dodal: „Tato studie je ukázkou budoucnosti výzkumu starověké DNA. Archeologové budou schopni analyzovat starověkou DNA natolik přesně, že se konečně budou moct zabývat otázkami, které jsou pro ně opravdu důležité.“
Výsledky jsou pro řadu vědců v oboru revoluční. „Ještě před několika lety bylo těžké si představit, že bychom se někdy dozvěděli cokoliv o příbuzenských strukturách v neolitu,“ komentoval práci archeolog Ron Pinhasi z Vídeňské univerzity. „Tohle je ale teprve začátek a není pochyb o tom, že z dalších nalezišť v Británii, atlantické Francii a dalších regionech se toho dozvíme mnohem víc.“