Hlavní hvězdou slavného filmu Extase českého režiséra Gustava Machatého byla herečka Hedy Kieslerová. Jeho restaurovanou verzi nyní uvedli na filmovém festivalu v Benátkách. Kieslerová se v něm proslavila jednou z prvních nahých scén ve filmu – její tělo tehdy znal celý kulturní svět. Později se ale tato herečka, už pod jménem Hedy Lamarr, zapsala i do dějin vědy: vymyslela technologii, bez níž by nefungovaly dnešní mobilní telefony.
Narodila se jako Hedwig Eva Maria Kieslerová ve Vídni. Po otci podědila židovské kořeny, po obou rodičích pak geniální mozek, lásku k umění a sex-appeal. Zpočátku využívala zejména své krásy: už ve dvanácti letech vyhrála v rodném městě soutěž krásy. V šestnácti letech se objevila v prvním filmu, její neslavnější role ale přišla až roku 1933.
Ve filmu Gustava Machatého Extase si tehdy zahrála mladou manželku mnohem staršího muže, která je ve vztahu sexuálně nespokojená. Snímek upoutal nejen uměleckou silou, ale šokoval erotickými obrazy – kromě explicitní nahoty se v něm objevila také scéna, kdy osmnáctiletá Kieslerová ukazuje orgasmus. Pobouření film vzbudil zejména na festivalu v Benátkách v roce 1934, odsoudil ho papež Pius XI. Mussolini ho zakázal v Itálii uvádět, podobně jako Hitler v Německu.
S oběma muži se ale mladá herečka v té době osobně stýkala: vzala si totiž roku 1933 za muže jednoho z nejbohatších Rakušanů, zbrojaře Friedricha Mandla. Ten měl sice židovské kořeny, ale to mu nebránilo v dodávkách zbraní Mussolinimu. Se svou mladou ženou žil Mandl na zámku Schwarzenau nedaleko českých hranic, kde se střídali hosté jako Hitler a Mussolini běžně.
Herečka se v té době společensky stýkala především s prominentními nacisty a fašisty, kteří tvořili zákazníky jejího muže. Brzy ale zjistila, že ji tyto konverzace vlastně docela baví – řeči o moderních vojenských technologiích její bystrý mozek fascinovaly. A někdy tehdy začala také přemýšlet o tom, jak některé z problémů, jimiž tyto technologie trpěly, řešit.
V manželství ale byla nešťastná, Mandl jí zakazoval hrát, omezoval ji ve společenském i osobním životě. A tak od něj roku 1937 utekla, přes Paříž do Spojených států. Aby se distancovala od své minulosti, změnila si jméno na Hedy Lamarr. V USA byla obsazovaná nejčastěji do role svůdných cizinek, recenzenti ji označovali jako nejkrásnější ženu současnosti a její německý akcent jí propůjčoval záhadnost.
Po dobu druhé světové války natočila celou řadu úspěšných filmů. Byla slavná, krásná, úspěšná, obdivovaná – a nešťastná. Ve svých pamětech vzpomíná, jak jí vadily stále stejné typy rolí a jak znuděná celým Hollywoodem vlastně byla.
A tak se ve svém volném čase věnovala místo večírkům vědě a vynalézání – a to přesto, že v tom neměla žádné formální vzdělání. Jako vynálezkyně byla mnohdy nedůsledná a přelétala od jednoho tématu k jinému: vylepšovala dopravní světla, krabice na papírové kapesníky, ale také vymyslela šumivou tabletku.
Válečná vědkyně
Když se USA zapojily do války, stále častěji se mluvilo o zbraních – a herečka díky své minulosti najednou měla téma, jemuž rozuměla mnohem lépe, než mohl kdokoliv čekat. Vzpomněla si, že na mnoha schůzkách, jimž byla přítomná, se mluvilo tom, jak snadno se dají rušit dálkově naváděná torpéda – stačilo znát jejich frekvenci a signál se dal velmi lehce přerušit.
Herečka se rozhodla problém vyřešit. Rozlouskla ho, když se setkala se slavným skladatelem filmové hudby Georgem Antheilem. Tento experimentátor například zkoušel používat více klavírů, mezi nimiž se postupně přesunovala melodie, aniž by byla hudba přerušená.
Společně si tato dvojice nechala patentovat technologii nazvanou FHSS neboli Frequency Hopping Spread Spectrum. Tehdy sloužila k ochraně rádiových vln před rušením – podobně jako se hudba přenášela z klavíru na klavír, mohly se přesouvat rádiové signály z kanálu na kanál; pro Němce se tak měla stát americká torpéda nerušitelnými.
Lamarrová si tuto technologii nechala patentovat roku 1942, ale americké námořnictvo ji odmítlo – přišla mu příliš složitá. Od šedesátých let se tento vynález krásné herečky začal k ochraně torpéd reálně využívat.
Jenže to byl teprve začátek; ukázalo se totiž, že tato metoda přenosu v rozprostřeném spektru je natolik užitečná, že se stala jedním ze základů metody CDMA – a na té stojí většina naší civilizace, a to přesto, že většina lidí to nevnímá.
Je součástí systému GPS, který používá družice k přesné lokaci jakéhokoliv místa na Zemi, ale také v mobilních telefonech a telefonních sítích.
Přestože má tento její vynález tak obří dopad na celé lidstvo, většinu života za to Lamarrová nebyla oceněná. Námořnictvo ani telefonní společnosti jí nikdy za patent nezaplatily, její dopad byl v podstatě ignorován. Teprve roku 1997, tři roky před smrtí, dostala ocenění Pioneer Award. Podle jejího životopisce na to reagovala velmi lakonicky, slovy: „No, bylo na čase.“
Roku 2014 byla posmrtně uvedena společně s Antheilem do síně slávy amerických vynálezců.
