Vědci zkoumali, jak vidí v současné době lidé podíl své vlasti na vítězství v druhé světové válce. Podle výsledků mezinárodní studie všichni přeceňují vlastní roli, a to včetně poražených velmocí.
Američtí vědci vedení expertem na historickou paměť, psychologem Henrym Roedigerem III. , zjišťovali před rokem u lidí z 35 zemí světa, jak jejich vlast přispěla ke světovým dějinám. Chtěli, aby to lidé vyjádřili v procentech.
Kdyby byly odpovědi „realistické“, ani zdaleka by se celkový součet nemohl přiblížit 100 procentům – ale ve skutečnosti výsledek přesáhl v součtu 1000 procent. Nejvíce svou roli v dějinách brali vážně občané Indie, Ruska a Velké Británie, všichni přisoudili své vlasti více než padesát procent celkového pokroku lidstva. K padesáti procentům se blížili také Italové.
Výsledky byly pro vědce překvapivé a veřejnost zaujaly; ukázaly jí i expertům, jak výrazné je přecenění vlastní role v dějinách. A proto na tento výzkum stejný tým nyní navázal s další studií; tentokrát měla zjistit, jak velký význam lidé přisuzují vlastní zemi na vítězství v jedné konkrétní dějinné události – v druhé světové válce.
Tentokrát byl výzkum menší rozsahem: vědci se ptali 1338 lidí jen v osmi vítězných zemích (Austrálie, Kanada, Čína, Francie, Nový Zéland, Rusko, Velká Británie a Spojené státy) a ve třech, jež patřily k těm, které prohrály (Německo, Itálie a Japonsko). Výsledky nebyly nijak překvapivé – občané ze zemí Spojenců vždy silně oceňovali svou vlastní roli ve válce. Součet dosáhl 309 procent, přičemž lidé z Anglie, Ruska a Spojených států viděli svůj podíl na válečném triumfu nad padesát procent: Britové na 51 procent, Američané na 54 procent a Rusové dokonce na 75 procent.
„Rusové vidí druhou světovou válku velmi odlišně než v podstatě jakákoliv jiná země v naší studii,“ uvedl hlavní autor práce, profesor Roediger. „Když se zeptáte lidí na deset nejdůležitějších událostí, tak lidé od Číny po Austrálii, prostě všude, uvedou mezi nimi Pearl Harbor a vylodění v Normandii. Rusové ne.“ Podle Roedigera se v Rusku chápe vylodění jen jako otevření druhé fronty, které částečně odlehčilo Sovětskému svazu, který pak mohl Hitlera srazit na kolena.
Ruská jedinečnost
Podle Roedigera je ale ruský postoj pochopitelný – pokud by se do druhé světové války počítala jen evropská fronta, pak je zásluha Sovětského svazu nezpochybnitelná. Naopak řada historiků uvádí, že se nepřiměřeně zdůrazňuje role vylodění v Normandii.
Ruská historická paměť je podle Roedigera velmi odlišná od té západní. „Rozumíme tomu, jak se Sovětský svaz, dnes Rusko, vždy cítí obklíčené. Vidíme je jako agresivní, ale oni sami se vidí podle narrativu, který je starý stovky let: Rusko se stará o své vlastní záležitosti, ale jeho okolí na ně útočí – vypadá to, že všechno ztratí, ale nakonec se proti všemu postaví a zvítězí.“
Psycholog se domnívá, že podobným způsobem vidí dnes Rusové Američany. „Nyní máme státy NATO, které je obklopují. My vědci si myslíme, že když dokážete pochopit historickou paměť lidí, budete úspěšnější v chápání jejich východisek a tedy i při vyjednávání s nimi,“ dodal Roediger.
Pozoruhodné ale bylo, že také občané států, které válku prohrály, viděli svou roli podobně silně. V součtu se dostali na 140 procent zásluh – místo, aby se lidé snažili potlačit roli své vlasti v prohrané válce, její roli přeceňují.
Důležité proč
Podle autorů výzkumu tyto výsledky ukazují, jak neobjektivní je uvažování o historii. Je to podle nich ale zcela očekávané: školství se logicky nejvíce věnuje výuce národních dějin, takže podvědomě role vlastního národa v dějinách připadá lidem důležitější, než reálně byla.
Vědci současně přiznávají, že je velmi složité a zřejmě i nemožné určit, jaká byla reálně procentuální role nějakého národa nebo státu ve válce. Pro tuto studii se o to ani nesnažili – zajímalo je jen, jak moc se občané jednotlivých zemí budou snažit vlastní zásluhy přeceňovat.
