Trávníky jsou hrozba. Mohou za extrémní spotřebu vody i ropy, ale téměř nic nepřináší, varují vědci

Trávníky v současnosti prospívají lidem, městům i přírodě jen minimálně, tvrdí vědci.  Péče o ně na druhé straně spotřebuje ohromné množství vody, času i ropných produktů. Co s tím? 

Trávníky jsou globální fenomén, který do šedivého městského prostředí přináší zelené oblasti a vytváří veřejný prostor pro lidi. Například ve Švédsku tvoří 52 procent městských zelených území. Ve Spojených státech zase trávníky pokrývají 1,9 procenta celkové pozemní rozlohy země – tráva je tak nejvíce zavlažovanou nehospodářskou rostlinou. Vědci odhadují, že právě trávníky pokrývají průměrně čtvrtinu plochy měst po celém světě. To znamená, že se jedná o plochu větší, než je Anglie a Španělsko dohromady.

Přesto o nich a jejich dopadu na ekosystémy víme jen velmi málo; stejně tak se jen málo ví o tom, jaký mají klimatický vliv a jaké jsou související ekonomické dopady. Nyní to popsali vědci v odborném časopise Science a závěrem jejich práce je, že trávníky by se měly do budoucna značně změnit.

Přes rozšíření trávníků je vědci zatím trestuhodně zanedbávali, přiznávají autoři studie. Mnohem více se věnovali městským stromům, ekosystémům brownfieldů a dalším typům městské zeleně. Politici, developeři i urbanisté zdůrazňují pozitivní dopady trávníků – produkují kyslík, pohlcují uhlík, odstraňují vzdušné nečistoty a snižují erozi půdy. Zdaleka nejdůležitějším faktorem ale je, že mají pozitivní dopad esteticky.

Současné vlny veder a stále častější sucha ale zvýšily zájem o to, jaká je cena za tyto benefity a jakou roli trávníky skutečně hrají v boji proti klimatickým změnám. Vědci v tomto článku varují, že trávníky představují spíše hrozbu než něco, co by městům pomáhalo. Upozorňují, že tyto zelené plochy sice pomáhají snižovat městské teploty, ale platí to pouze při srovnání s absolutně betonovým prostředím. Zato jakýkoliv jiný druh zeleně má pozitivnější dopad. 

Navíc jsou trávníky zodpovědné za extrémní spotřebu vody. Autoři to ukazují na údajích z USA, kde v sušších oblastech připadá na zavlažování travnatých ploch až 75 procent roční spotřeby vody domácností. V australském Perthu se na zalévání veřejných trávníků ročně spotřebuje 73 miliard litrů vody a dalších 72 miliard litrů vody jde na zalévání soukromých trávníků – v obou případech se jedná o pitnou vodu z podzemních zdrojů, tedy vlastně krátkodobě neobnovitelný zdroj.

Dalším důvodem k obavám je to, jak moc přispívají travnaté plochy ke znečišťování podzemních vod – kvůli nadměrnému používání pesticidů, herbicidů a hnojiv, které na jejich zkrášlování lidé používají. Například roku 2012 se na soukromé trávníky použilo 27 milionů kilogramů pesticidů.

Negativní důsledky úprav trávníků hnojením a zejména sekáním podle studie výrazně převažují nad pozitivními dopady schopnosti trávy pohlcovat uhlík – péče o ně totiž vyprodukuje výrazně více CO2, než jsou trávníky schopné vázat. Největší vinu v tom mají sekačky na fosilní paliva, které uvolňují do ovzduší obrovské množství nečistot.

Města bez různorodosti

Autoři článku v Science dokonce zpochybňují i estetický dopad trávníků. Podle nich vedou ke vzniku „ekologické homogenizace“ a „estetické uniformity“. Jde podle nich o to, že všechny trávníky jsou vlastně úplně stejné, poskytují stejné podmínky a vizuálně jsou vlastně nudné – každý je vlastně úplně stejný.

Je to tím, že se po celé planetě podle této studie využívá na trávníky jen minimální a tedy velmi omezený počet druhů trav. Dominantními druhy jsou v chladnějších zemích kostřava červená, jílek vytrvalý a lipnice luční, v teplejších zeměpisných šířkách jsou to troskut prstnatý, tráva Stenotaphrum secundatum nebo japonská Zoysia.

V mnoha zemích se tyto druhy travin díky masivnímu vysazování staly invazivními a rozšiřují se do míst, kde nemají co dělat. Problém spočívá podle biologů v tom, že hlavním cílem péče o trávníky je snaha udržet je co nejvíce jednodruhové. Ostatně všechny kutilské pořady vedou lidi k tomu, aby likvidovaly ostatní rostliny, které by se na trávníku mohly objevit – a označují je za plevele. 

Kde je příčina tohoto stavu? Posedlost dokonalými trávníky spočívá podle autorů této práce ve snaze měšťanských vrstev napodobovat životní styl šlechty. Ta si začala od 17. století pomocí trávníků zdobit zámecké zahrady a měšťané ji v tom dodnes napodobují. Jenže zatímco příslušníků šlechty nebylo tolik, takže byl logicky omezený i počet jejich monokulturních trávníků, snaha, aby měl takovou zelenou plochu před domem každý člověk, je logicky kontraproduktivní. Když se tento styl péče o zeleň rozšířil z Evropy a Spojených států i do rychle rostoucích rozvojových zemí, stal se dokonce hrozbou.

Naděje pochází z Německa

Autoři popisují, že čím dál větší množství expertů na městské plánování si tyto problémy uvědomuje – a v některých zemích se už začínají aktivně snažit složení i skladbu trávníků měnit. Nejvíce dramatickými změnami prochází Německo, za následováníhodný příklad uvádějí Berlín (například parky Gleisdreieck Park a Südgelände Natur-Park). Tam totiž byly některé plochy ponechány divočině, díky čemuž je spontánně kolonizovaly divoce rostoucí rostliny.

Projevilo se to pozitivně nejen na kvalitě půdy i méně náročné péči o tuto zeleň, ale současně to prolomilo uvažování lidí, kteří začali brát takové nekonvenční trávníky jako normu – a tento přístup se tu šíří. Podobný trend zaznamenali vědci také ve Švédsku a Velké Británii, kde je údajně pozorovatelný odklon od monotónních travnatých ploch k různorodějším, které poskytují životní prostředí pestřejší skladbě života.

Cílem tohoto hnutí je vytvářet husté a přitom pestré ekosystémy, jejichž údržba bude laciná a nenáročná – a přitom bude fungovat pro rekreaci stejně dobře jako „klasické“ trávníky.