V pondělí zemřel legendární spisovatel Lawrence Ferlinghetti, dvorní nakladatel členů americké beat generation, bylo mu 101 let. Informoval o tom list The Washington Post s odvoláním na jeho syna Lorenza, který za příčinu označil onemocnění plic. Média úmrtí nespojují s koronavirovou pandemií. Literát se během svého života proslavil tvorbou básní a textů, které kritizovaly války, konzumerismus a americký establishment.
Lawrence Ferlinghetti během svého života proslul jako básník, nakladatel, malíř nebo politický aktivista. Je často vnímán jako příslušník takzvané „beat generation“ či beatniků. On sám ale toto zařazení vždy odmítal. Na místo mezi nejvýraznějšími autory literární skupiny ho dosadilo jak veřejné povědomí a styl tvorby, tak i jeho dlouholeté přátelství s beatniky Allenem Ginsbergem, Gregory Corsem nebo Jackem Kerouacem.
Do světa literatury Ferlinghetti vstoupil dvakrát. Nejprve jako autor své nejznámnější sbírky Lunapark v hlavě. Po jejím vydání se spolu s Kvílením od Allena Ginsberga stala ve Spojených státech nejčtenější knihou poezie 50. let.
Proslavil se také jako spolumajitel sanfranciského knihkupectví City Lights (Světla velkoměsta), které jako první v zemi prodávalo výhradně paperbacky. Založil i stejnojmenné nakladatelství, jež se věnovalo vydávání beatnické poezie a prózy. Podle překladatele a publicisty Josefa Rauvolfa, který se specializuje na beatnickou generaci, byl Ferlinghetti zejména „přímým“ člověkem.
„Nebyl to žádnej měkkej intoš“
„Ferlinghetti byl kultivovaný a vzdělaný intelektuál. Vystudoval Sorbonnu a znal jazyky, což v USA často hodně lidí neznalo. Uměl francouzsky a italsky. Byl taky slušnej a zároveň tvrdej. Nebyl to žádnej měkkej intoš, dokázal říct ne a stát si za svým. Což dělal po celou dobu svého života kvůli svým občanským aktivitám,“ vzpomíná na autora Rauvolf.
Zároveň podotkl, že Ferlinghettiho poezie se od tvorby jiných beatnických spisovatelů lišila především tím, že byla „průzračnější“. „Nebyl tak temný, jako Ginsberg ve svých některých básních, a nebyl tak složitý. Ferlinghetti byl přímočařejší, průzračnější a lehčí na čtení. Nebyly tam nějaké velké metafory, jako třeba u Hraběte nebo Bukowského. Ferlinghetti si neliboval v přílišných literárních tricích a řekl to napřímo,“ popisuje spisovatelovu tvorbu Rauvolf.
Ta se stejně jako díla jeho generačních druhů vyznačuje hovorovým jazykem a primárně je určena k hlasitému čtení. Ferlinghetti ve svých dílech oslavuje lásku, sex, svobodu a útočí na materialismus. Jeho literaturu rovněž charakterizuje silný vizuální aspekt, ostatně Ferlinghetti se dlouhá léta věnoval i malování obrazů.
Díla majitele sanfranciského knihkupectví ovšem nebyla jen politická nebo aktivisticky angažovaná. „Psal i lyriku a tak. Netepal jen špatné stránky americké oficiální politiky. On nebyl básníkem jednoho hlasu, byl naopak velice všestranný,“ dodal Rauvolf. Sebezapřený beatnik měl v oblibě třeba francouzského básníka Jacquese Préverta, jehož tvorba je hravá a Ferlinghetti ho také překládal.
Cesta ke slávě nebyla přímá
Budoucí spisovatel se narodil 24. března 1919 jako Lawrence Monsanto Ferling do rodiny italského přistěhovalce na newyorském předměstí Yonkers. Jeho otec Carlo zemřel ještě před jeho narozením a matka byla krátce po porodu hospitalizována v ústavu pro duševně choré. O malého chlapce se začala starat jeho teta Emily Monsantová, která žila ve Francii. Do Spojených států se s ní mladý Ferling vrátil až v šesti letech, píše britský web The Guardian.
Následující rok Ferlinga nicméně vychovávala jedna z rodin, kde jeho teta pracovala jako guvernantka. Ta ho posléze opustila. „Nechala mě tam. Jednoho dne zkrátka zmizela a ta rodina se o mě postarala,“ řekl Ferlinghetti při rozhovoru v roce 1978. V pubertě měl poté často problémy se zákonem.
Život mladému muži radikálně změnil výtisk poezie francouzského prokletého básníka Charlese Baudelaira. Ferling se rozhodl jít na vysokou školu a na Severokarolínské univerzitě vystudoval v roce 1941 novinařinu. Posléze vstoupil do armády a sloužil jako námořní důstojník během druhé světové války. Zúčastnil se invaze v Normandii, sloužil v Japonsku po svržení atomových bomb a po návštěvě Nagasaki se stal pacifistou.
Po propuštění z armády získal v roce 1947 na Columbijské univerzitě magisterský titul a o tři roky později obhájil doktorskou disertaci na pařížské Sorbonně, kde studoval francouzskou literaturu.
„Jednoho dne byl v restauraci a všiml si papírového ubrusu, na kterém byla napsána báseň podepsána jménem Jacques Prévert. Vzal si papírový ubrus s sebou a o několik let později přeložil jeho básně. Poté je vydal i ve svém nakladatelství,“ píše The Guardian.
Knihkupec, nakladatel a Světla San Francisca
Ferling nakladatelství založil až během 50. let. Po sňatku v roce 1951 se přestěhoval do San Franciska se svou manželkou Selden Kirbyovou, která mu porodila dceru i syna. Vyučoval francouzštinu, psal a mimo jiné navázal i kontakt s komunitou avantgardních umělců a básníků – Robertem Duncanem, Kennethem Patchenem nebo Kennethem Rexrothem.
O dva roky později s Peterem Martinem založil paperbackové knihkupectví a nakladatelství City Lights. „Jakmile jsme otevřeli, nemohli jsme zavřít dveře,“ okomentoval podle Guardianu zájem o paperbackovou literaturu Ferlinghetti. Právě v San Franciscu se autor seznámil se spisovateli z řad beat generation, kterým posléze vydával jejich díla.
„Když založil to své nakladatelství, tak měl svou vizi. Říkali mu, že to bude komerční sebevražda, že se poezie nekupuje, že zkrachuje, a tak podobně. Nakladatelství ale funguje dodnes,“ říká Rauvolf.
Ferling zde v roce 1955 vydal svou první sbírku básní Obrazy zmizelého světa a začal také vydávat další beatnické autory – Ginsberga, Gregoryho Corsa, Jacka Kerouaka, Garyho Snydera nebo Williama Burroughse. Ve stejném roce si rovněž změnil jméno na Ferlinghetti.
Ferlinghetti se beatnickému cejchu vyhýbal
Ačkoli se Ferlinghetti blízce znal s příslušníky beatnického hnutí, za jednoho z nich se nikdy nepovažoval. „On vždycky říkal: ne, já k nim jako nepatřím. Tím pochopitelně nechtěl říct, že se s nimi nezná, ale že je svým zaměřením trochu jiný. On je vydával, kamarádil se s nimi, ale on sám se vlastně za beatnika nepovažoval,“ popisuje Rauvolf.
Dodal, že Ferlinghetti s beatniky vždy dobře vycházel i přes různé potyčky. Kerouakovi například vyčítal, že moc pije. Na Corsovi se mu zase nelíbilo, že z něho „tahá peníze“. Pomocí korespondence se bavil především s Ginsbergem.
„To jsou ale takové věci v rámci běžných kamarádských vztahů. Nikdy nedošlo k tomu, že by se rozhádali třeba na pět let nebo se napadali. Jejich poetiky se básnicky lišily, ale všichni o sobě navzájem vždycky mluvili pěkně i v soukromí,“ popisuje vztahy mezi beatniky překladatel.
„Kvílení“ u soudu
Americký literát a nakladatel sám sebe označoval za etického anarchistu zaměřeného na komunitu. Anarchii přitom nechápal jako politické hnutí nebo filozofický směr, ale jako způsob boje za individuální svobodu. Podle Rauvolfa měl Ferlinghetti ve své povaze odvahu stavět se proti většinovému názoru, své zemi i oficiální politice, což dokázal mnohokrát.
Poté, co v roce 1956 vydal Ginsbergovu nejslavnější báseň Kvílení, následovalo zatčení. Byl obviněn z obscénnosti a úřady uspořádaly proces, při němž vypovídala řada literárních kritiků. Soud se tehdy stal zásadním sporem o uměleckou svobodu. Ferlinghetti byl nakonec osvobozen s tím, že báseň má „očistnou společenskou důležitost“, jak řekl soudce.
Beatnické hnutí se díky incidentu vzápětí ocitlo na titulních stranách deníků po celých Spojených státech a dveře k vydání dalších nekonvenčních textů byly otevřeny. Ferlinghetti podle webu The Guardian tehdy zavtipkoval, že „policie mu udělala reklamu a odvedla mnohem lepší práci než on“. Faktu, že se Ferlinghetti o vztahy s veřejností příliš nezajímal, přidává na významu i to, že jmenoval svého psa Homera mluvčím nakladatelství.
„Ferlinghetti nepřímo stál za tím centrálním průlomem. Když bylo Kvílení předmětem soudního procesu, tak ten soud vyhráli. Byl to jeden z posledních soudních procesů kvůli knize nebo filnu. Ferlinghetti v tom nehrál přímou roli. On to jen vydal, ale bylo to důležité,“ popisuje Rauvolf.
Lunapark v hlavě, který osvobodil poezii
Ferlinghetti rovněž v 50. letech přitahoval pozornost FBI. O dekádu později organizoval demonstrace proti válce ve Vietnamu a stál u zrodu hnutí hippies. Začal žít společně s komunou v Novém Mexiku a experimentoval s psaním pod vlivem LSD a halucinogenů.
V roce 1958 vydává své patrně nejznámnější dílo Lunapark v hlavě. Ferlinghettiho v pořadí druhá sbírka patří dodnes pro svůj expresionistický jazyk, nadhled, surrealistickou obrazotvornost a zároveň srozumitelnost mezi nejpřekládanější sbírky americké poezie. Prodalo se jí přes milion výtisků a přeložena byla do více než deseti jazyků.
Ve sbírce například napsal, že „slyšel zelené ptáky z druhé strany ticha“, že „nespal s krásou celý život“ či že „Kafkův Zámek je tajemstvím existence, kde duše s duší tancuje“. V jedné z posledních básní se opakovaně ptá: „Dove sta amore?“ (Kde je láska?).
Kromě dalších sbírek básní psal i romány, například imaginativní román „Ona“ z roku 1960. Sepisoval také dramatické útvary, překládal a účastnil se mnoha básnických čtení po celém světě.
Ferlinghetti kritizoval USA kvůli kubánské krizi
Měl také vyhraněný názor k americké politice v průběhu karibské krize, která vypukla v roce 1962. „Stavěl se hodně procastrovsky a proti oficiální americké politice. Byl v tom takový nekompromisnější, než třeba Ginsberg, který se snažil vnímat argumenty obou stran,“ řekl Rauvolf.
Podle encyklopedie Britannica během 60. let napsal více politicky orientovaných básní, například Where is Vietnam (Kde je Vietnam), kde kritizoval tehdejší americko-vietnamský konflikt. V roce 1969 následoval veršovaný pamflet Tyrannus Nix? odkazující na prezidenta Nixona a o sedm let později text Where Are We Now? (Kde právě jsme?).
Ferlinghetti se zajímal také o buddhismus a v osmdesátých letech psal politicky zaměřené prozaické texty. Angažoval se v ekologických hnutích a v novém tisíciletí vystupoval proti válce v Iráku a kritizoval americkou vládu. Jeho posledním dílem byla autobiografie Little Boy z roku 2019, kterou vydal krátce před svými stými narozeninami.
Řeky světla se linuly pražským kostelem
Ferlinghetti navštívil i Českou republiku, a to v dubnu 1998, kdy se účastnil zdejšího Festivalu spisovatelů. Jeho příjezd do Prahy tehdy organizoval zakladatel Jazzové sekce Karel Srp. Po uvěznění členů Jazzové sekce v osmdesátých letech se totiž Ferlinghetti zasazoval za jejich propuštění. „Praha mi připomíná Florencii,“ řekl sanfranciský literát.
Při své pražské návštěvě věnoval publiku novou báseň Rivers of Light (Řeky světla), ve které zaznamenal „Staromák Square“, Vltavu nebo Karlův most. Následovala akce Nonstop Ferlinghetti, kdy básníkovo dílo po tři dny znělo v kostele U Salvátora.
