Politické dění ve světě ovlivnil Jan Pavel II. tak jako žádný jiný papež v historii. Zvolení Poláka do čela katolické církve v době studené války znamenalo ohromný impulz pro východoevropské národy. Papežův příjezd do vlasti v červnu 1979 a jeho povzbudivá slova v Polácích definitivně zažehly touhu po změně. Ta vyústila ve vznik opozičního odborového hnutí Solidarita a vydržela ve společnosti i po vyhlášení výjimečného stavu.
Zvolení krakovského arcibiskupa Karola Wojtyly papežem v říjnu 1978 znamenalo pro Poláky ohromnou událost. Dokonce i první tajemník polských komunistů Edward Gierek tehdy připustil, že Wojtylovo zvolení je „velkou událostí pro polský lid, ale více komplikací pro nás“.
Hned během svého prvního kázání se Jan Pavel II. označil za „slovanského papeže“, čímž se jasně přihlásil k odkazu polského romantismu a jeho významného představitele Juliusze Slowackého, který předpověděl příchod slovanského papeže, který ve znamení křesťanství sjednotí svět.
„Abyste toho nelitovali“
Už během intronizace také vyjádřil přání navštívit na jaře 1979 svou vlast u příležitosti 900. výročí mučednické smrti svatého Stanislava, krakovského biskupa zavražděného polským králem Boleslavem II., jenž chtěl přetvořit církev v nástroj státu.
Následná vyjednávání Vatikánu s Varšavou ohledně papežova příjezdu dlouho vázla. Soudruzi si byli vědomi, že dost dobře nemohou papeže polského původu odmítnout, přestože se do vlasti pozval de facto sám.
Edward Gierek požádal o radu i Leonida Brežněva a ten jej před návštěvou papeže důrazně varoval. Přesto nakonec Varšava příjezd pontifika povolila. „Dělej, co chceš, jen abyste toho tvoje strana a ty později nelitovali,“ řekl tehdy Gierekovi Brežněv.
Podoba papežovy návštěvy byla kompromisem. Vatikán couvl ohledně data – místo 8. května, kdy Polsko slavilo svatého Stanislava, přistoupil až na červnový termín. Zato mohl papež přijet na devět dní místo původně zvažovaných dvou.
„Poláci, nebojte se!“
Pastorační cesta začala 2. června ve Varšavě, kde na svého papeže čekaly stovky tisíc věřících. Jan Pavel II. se rozhodl sloužit mši na Vítězném náměstí, před Palácem kultury a vědy, symbolem komunistického režimu a polsko-sovětské věrnosti. Polákům připomněl, že osud jejich země záleží pouze na nich. „Poláci, nebojte se,“ vyzval přítomný dav.
„I volám já, syn polské země, a současně já, Jan Pavel II., papež, volám ze samé hloubi tohoto tisíciletí, volám v předvečer svátku Sestoupení Ducha svatého, volám s vámi všemi: Nechť Tvůj Duch sestoupí! Nechť Tvůj Duch sestoupí a obnoví tvář země. Této země!“ pronesl v homilii (celý text v anglickém znění ZDE).
Ideologie v troskách
Jeho vystoupení vyvolalo přesně to, čeho se polští komunisté obávali. Vyburcovalo v lidu odhodlání ke změnám.
„Když jsem dorazil na Vítězné náměstí a uviděl jsem tam naprosto disciplinovaně stát stohlavé zástupy lidí, uvědomil jsem si, jak ohromná síla se skrývá v této zemi a že celá stranická ideologie se právě rozpadla na trosky,“ popsal tehdejší atmosféru spolupracovník Výboru na obranu dělníků (KOR) Zbigniew Bujak.
Opoziční noviny Robotnik papežovu návštěvu označily za „devět dní, které otřásly Polskem a jež nám ukázaly nejen velikost osobnosti papeže, majestát jeho úřadu, ale ukázaly nám i to, kým vlastně jsme. (…) Od dob vybojování nezávislosti v roce 1918 Poláci ještě nikdy tak intenzivně navzájem nespojili síly a nebyli hnáni takovou vnitřní silou.“
Tři desítky kázání Jana Pavla II. si během devíti dnů přišlo osobně vyslechnout na třináct milionů lidí. I když navenek jeho návštěva nic nezměnila, v nitru polské společnosti se aktivizovaly změny, které už nebylo možné zastavit.
Přesto historik a polonista Rudolf Vévoda nepovažuje papeže za hlavní spouštěč změn v Polsku. Spíš v něm vidí faktor, který je uspíšil: „Lidová republika se za éry Edwarda Giereka dostávala do ohromné dluhové krize. Zvyšovaly se ceny základních potravin, zmrazily se mzdy. Protesty začaly stávkovým hnutím už v roce 1976, ale je velmi pravděpodobné, že je papež dynamizoval.“
Podobného názoru je i někdejší člen Solidarity a polský ministr zahraničí Bronislaw Geremek. Komunistický režim by podle jeho mínění padl tak jak tak: „Ale věřím tomu, že bez Jana Pavla II. by v něm musela žít ještě další generace.“
Opoziční hnutí s papežem v čele
V létě roku 1980 se během stávek v gdaňských loděnicích objevily obrovské portréty papeže, což byla nová a neuvěřitelná věc. Ke vzniku hnutí Solidarita přispělo hned několik aspektů – vedle politického a sociálního také náboženský. Předák Solidarity Lech Walesa, kterého papež opakovaně podpořil, pravidelně chodil s odznáčkem Panny Marie Čenstochovské.
„Na druhé straně, jeden z nejrespektovanějších životopisců Jana Pavla II., americký historik Tad Szulc, upozorňuje na to, že papež během své návštěvy v roce 1979 navázal poměrně korektní vztah s vládou,“ připomíná Rudolf Vévoda. Ten vydržel i po roce 1981, kdy předseda vlády, generál Wojciech Jaruzelski, vyhlásil v zemi výjimečný stav. Papež sice neodmítal akce stávkového hnutí, ale – s myšlenkami na krvavé potlačení varšavského povstání – varoval před násilím a nabádal ke klidu.
Do Polska se Jan Pavel II. za vlády komunistů vrátil ještě dvakrát, v letech 1983 a 1987. A i když otevřeně podporoval opoziční hnutí a zdůrazňoval důstojnost člověka a jeho neoddiskutovatelná práva, ve snaze nestupňovat konflikt s polskou vládou činil i ústupky.
Pro Poláky se ale stal neoddiskutovatelnou morální autoritou, vzpruhou a inspirací. A nepřímo tak dal Moskvě odpověď na otázku, kterou kdysi vůči Vatikánu pohrdlivě pronesl Josif Stalin: „A kolik má papež divizí?“
