Grossglocknerská vysokohorská silnice

Grossglocknerská silnice vtiskla Rakousku novou identitu. Oživit měla skomírající 1. republiku

Vytvořit tisíce pracovních míst a oživit identitu Rakouska. Takové byly cíle projektu Grossglocknerské vysokohorské silnice z 30. let, jenž měl pomoci skomírající ekonomice rakouské první republiky. Hlavnímu inženýrovi se podařilo nevídané, protože silnice souzní s okolní přírodou. Rakousko se teď snaží dostat unikátní stavbu na seznam UNESCO.

Průsmyk Hochtor strašil už Římany 

Lidé začali překonávat průsmyk Hochtor sahající do výšky přes 2500 metrů už před zhruba 3500 lety. Pro Kelty a Římany, jež do oblasti táhly hlavně zásoby zlata, to byla klíčová obchodní trasa – z jihu proudily tkaniny, drahokamy či koření, ze severu pak kovy nebo kožešiny.

Přepravu zboží zajišťovaly koňské karavany pohybující se na úzkých stezkách. Nebezpečná trasa s drsnými podmínkami včetně náhlých přívalů sněhu si ale vyžádala celou řadu obětí. Staří Římané mluví ve svých cestopisech o „cestě plné horších strastí, než jsou strasti válečné“.

Až na začátku 19. století začal seriózní výzkum Alp, první označování cest a první skupina lezců se dostala na nejvyšší rakouskou horu Grossglockner (3798 metrů nad mořem) – zdatnými horolezci byli v té době zvlášť duchovní.

V roce 1862 byl založen Alpský spolek, jenž se snažil o rozvoj místní infrastruktury a turismu, zároveň ale dbal o to, aby Alpy nepřišly výstavbou o svou původní podobu.

Tento spolek se proto postavil ve 20. letech 20. století na odpor proti vzniku vysokohorské silnice ke Grossglockneru. Proti názoru spolku ovšem hrála celá řada aspektů.

Rakousko oslabené válkou hledalo identitu 

Po prohrané první světové válce, která vedla k rozpadu Rakouska-Uherska, se první rakouská republika snažila hledat projekty, které by daly zemi novou identitu a ukázaly světu, že jsou Rakušané úspěšný národ.

Z imperiální říše zbyla pouhá sedmina, která přišla o své mezinárodní trhy a potýkala se s devastujícím růstem cen. Spousta lidí byla bez práce, přičemž stavba silnice by vytvořila hned tisíce pracovních míst.

V neposlední řadě šlo o snahu povzbudit cestovní ruch – panoramatická silnice měla do kasy přilít peníze vybrané od turistů za silniční poplatky, a to v době, kdy mít vlastní auto bylo považováno za luxus pro bohaté.

Projektu vysokohorské silnice se ujal mladý stavební inženýr Franz Wallack, který chtěl komunikaci zasadit do terénu tak, aby nenarušila tvář krajiny, což se mu nakonec také podařilo.

Hlavní inženýr prozkoumal 43 průsmyků

Wallack během pěti týdnů procestoval a prostudoval více než 43 vysokohorských silnic, než se naplno pustil do projektu výstavby „nejkrásnější silnice v Alpách“ procházející srdcem národního parku Vysoké Taury.

Jeho cesta tehdy vedla z alpského tunelu Col di Tenda při hranicích Francie s Itálií přes švýcarské průsmyky jako Splügenpass až po průsmyk Semmering v Dolním Rakousku. Sbíral přitom data týkající se silniční práce, lavin, úhlu serpentýn, organizace osobní dopravy či frekvence, s jakou se v oblasti vozidla pohybují.

Nápad vznikl mezi experty už v roce 1922, kdy bylo v Rakousku, Německu a Itálii pouhých 154 tisíc aut, 92 tisíc motorek a 2 tisíce kilometrů asfaltových silnic. K realizaci plánu ale přistoupila rakouská vláda až v roce 1930. Mezi lety 1929–1933 totiž světová hospodářská krize způsobila, že počet nezaměstnaných vzrostl z 200 tisíc na 557 tisíc.

Za projekt bojoval tehdejší salcburský hejtman Franz Rehrl. Stavba nakonec vytvořila na 3200 pracovních míst. Za práci v drsných podmínkách navíc pobírali lidé velmi slušný plat.

Výstavba si vyžádala 1,8 milionu pracovních směn, přičemž probíhala jen během měsíců, kdy v oblasti nebylo tolik sněhu. Celkem bylo přemístěno 870 tisíc kubických metrů zeminy a horniny, vytvořeno 115 750 kubických metrů zdiva a postaveno 67 mostů.

Mrtvé dělníky připomíná památník

Přes překážky včetně těch finančních a navzdory špatnému počasí, jež demoralizovalo dělníky, byla silnice dokončena v roce 1935, tedy po pěti letech. Pracovníkům, kteří během obtížných prací zemřeli, je věnován památník u Fuscherské brány.

Silnice vede z Oberes Nassfeld (Vyšší Mokré pole) k Výšině císaře Františka Josefa. Kromě nejvyšší hory Rakouska, Grossglockneru zpřístupnila i největší ledovec východních Alp Pasterze. Celková délka silnice činí 48 kilometrů, šířka 7,5 metru. Na trase je 36 prudkých zatáček a dvě odbočky na výhledy.

/*json*/{"map":{"lat":47.120895157117744,"lng":12.820368968200686,"zoom":15,"mapTypeId":"hybrid"},"markers":[{"lat":47.11733618605657,"lng":12.825851440429688,"type":"1","description":"Grossglocknerská vysokohorská silnice"}],"polylines":[],"circles":[],"polygons":[],"rectangles":[]}/*json*/

Inženýr Wallack se snažil zasadit serpentiny do hory tak, aby lemovaly krajinu. Tunely a mosty upozaďuje – nechal je obložit přírodními kameny, aby zásah člověka do okolí co nejvíce skryl a silnice byla v souladu s přírodou, jak jen to jde.

Slavnostní otevření silnice proběhlo v srpnu 1935 za přítomnosti Wallacka i tehdejšího rakouského prezidenta Wilhelma Miklase.

Tisíce diváků i politici ocenili projekt jako „věčné svědectví umu a vůle dokázat v těžkých dobách vybudovat unikátní dílo“. Hned další den se konal první mezinárodní závod na Grossglockner. Pětitisícovou odměnu tehdy vyhrál Ital Mario Tadini se svým vozem Alfa Romeo P3.

Vzor pro ostatní a symbol silné vůle

V meziválečném období se tato nejmodernější alpská silnice stala vzorem. Wallack a jeho spolupracovníci zde poprvé představili integrované plánování, které pokrývalo všechny aspekty budování silnic: materiály, konstrukce, budovy, rozcestníky, ale i reklamy včetně billboardů.

Video Tami
video

Jízda po Grossglocknerské vysokohorské silnici

Koncepce se soustředila na motorovou dopravu, na rozdíl od tehdy tradičních vozových cest v Alpách určených pro koně.

Rakušané umístili Grossglocknerskou vysokohorskou silnici v roce 2015, tedy při příležitosti 80. výročí vzniku, na seznam národních památek. Výjimečný projekt se zapsal do historie země jako symbol vůle první republiky ekonomicky přežít.

První evropská silnice v UNESCO?

Rakousko se nyní snaží silnici dostat i na seznam UNESCO. „Myslím, že máme velmi dobré šance. Byla by to první silnice v Evropě prohlášená světovým kulturním dědictvím,“ upozornil před dvěma lety lidovecký hejtman Salcburku Wilfried Haslauer. Na seznamu UNESCO je už salcburské staré město.

Od ledna 2016 je silnice mezi nominovanými památkami. Haslauer spolu s rakouským vyslancem v UNESCO oficiálně předali žádost letos v lednu při slavnostním ceremoniálu na rakouském velvyslanectví v Paříži, kde UNESCO sídlí. Dvacet odborníků pracovalo na 600stránkové žádosti celé čtyři roky. Cesta k zapsání na seznam je ale během na dlouhou trať.

Na Grossglocknerskou silnici se ročně vydá takřka milion lidí. O údržbu silnice se od začátku stará společnost Grossglockner Hochalpenstrassen Aktiengesellschaft (GROHAG).

Silnice se otevírá tradičně začátkem května, uzavírá koncem listopadu, kvůli sněhu se to ale může stát i v létě, dobré je sledovat web, kde jsou aktuální informace. Silnice zůstává uzavřená rovněž přes noc. Jednodenní vstup stojí 35,5 eura za auto, za motorku 25,5 eura.