Hory v peruánské oblasti Huaraz měly být završením naší cesty po Peru. V obytné staré Avii nás jede devět Čechů už víc než dva měsíce. Náš plán ale zastavil spadený most za městem Chimbote asi 400 kilometrů severně od Limy. Na Panamericaně – hlavním tahu, který zemi protíná – nás v jednu hodinu v noci zastavila policie. Dále už se nedalo projet.
Podle mužů v uniformě za aktuálního stavu silnic a kvůli hrozícím sesuvům půdy objížďka neexistuje. V autě jsme přespali přímo před policejní stanicí s dalšími desítkami možná i stovkami vozů stojícími v kolonách.
Rozbořené domy, bahno a pach z odpadků povalujících se kolem dokládal, že se oblastí prohnala voda. Za světla jsme se šli podívat na tu spoušť, kvůli níž se nedalo pokračovat dále. Po mostu nebyla ani památka.
Bagry a kamiony navážely kameny, které měly vytvořit provizorní cestu. V ten moment se dalo po důležitém tahu přejít jen pěšky. Přes hnědou řeku se tak lidé brodili mnohdy bosí. Dospělí na ramenou nosili děti, pytle s potravinami nebo zvířata. Policisté a dobrovolníci jim pomáhali se přes sesunutý svah dostat na druhou stranu.
Za povodně je zodpovědné El Niño
S několika místními jsem prohodila pár slov. Dozvěděla jsem se mimo jiné, že za povodně může El Niño. Klimatický jev, který se po dlouhé době zase projevil, způsobuje oteplování u pobřeží a přináší divoké deště. Neudeří jen jednou, ale opakovaně.
V Peru očividně i po několik měsíců, jak se děje právě teď. Voda má takovou sílu, že lidé přichází i o životy. Devadesátka z nich už na následky povodní zemřela. Téměř milion lidí záplavy poznamenaly – nezvěstní, zranění nebo bez střechy nad hlavou.
Těžké časy zažívají Peruánci hlavně na severu země u měst Chimbote, Trujillo nebo Piura. Podobně s rozvodněnou řekou Rímac i Limané. Několik dní bylo téměř celé hlavní město bez tekoucí vody. Včetně pracovníků na české ambasádě. Právě tam nám doporučili se před cestou na sever zásobit balenou vodou.
K našemu překvapení bylo ale sehnat velké láhve nemožné i ve velkých supermarketech. Nakoupili jsme proto jen sladké nápoje a trochu se strachem, jak to bude vypadat přímo v zaplavených částech, vyrazili. Tam vodu dodávaly hlavně cisterny. Tedy pokud měly možnost se přes překážky na cestě do oblastí vůbec dostat.
Zatopené ulice ve městě Piura
Po pěti dnech Peruánci dokončili provizorní cestu u Chimbote a my konečně mohli projet a směřovat do Ekvádoru. Tato překážka ale nebyla jediná. Po cestě na nás čekalo víc krizových míst. V Puente Virú jsme u spadeného mostu čekali hodiny, než místní úřady nechaly auta jezdit jinou trasou.
Na severu země ve městě Piura se podle mapy už rozhodně nedalo orientovat – zatopených ulic se tu nachází více než těch sjízdných. I naše vyšší auto se brodilo až po světla. Ve vodě skryté obrovské díry, které z asfaltu dělaly tankodrom. S Piurou pro nás skončila i ta nejkrizovější část. Cesta k jedinému průchozímu hraničnímu přechodu s Ekvádorem – Macará – už pak byla bez problému.
Lijáky nekončí
Katastrofě, která poznamenala Peruánce, jsme jen přihlíželi a bez újmy nakonec z Chimbote až k hranicím dorazili. Lijáky ale nekončí. V kontaktu jsme s jednou francouzskou rodinou. Stejně jako my cestuje v karavanu. Po otevření průjezdu u Chimbote vyrazili o den později. O pár desítek kilometrů dále ale kvůli rozvodněné řece zase neprojeli.
Předpověď počasí pro ně není příznivá. Nechtějí riskovat a raději se vrací do Limy a budou hledat alternativní řešení. To bohužel mnoho místních nemá, a proto musí přihlížet tomu, jak jim velká voda ničí to, co pracně vybudovali.
Tři roky pracovala jako redaktorka ČT24, Událostí a Událostí v regionech v brněnské redakci. Od září 2016 žije převážně v zahraničí. V minulém roce procestovala osm států jihovýchodní Asie. Od ledna pobývá v Jižní Americe, kam se vydala s projektem Aviou. Píše články o cestování, fotí a přednáší.
