Slovenský parlament se pokouší zrušit Mečiarovy amnestie – kontroverzní dědictví 90. let, jehož demontáž už mnohokrát při podobných pokusech zkrachovala. Novou vlnu diskuzí navíc vyvolala nedávná smrt exposlance Františka Gauliedera. Jeho politický osud je dalším stínem z doby před 20 lety. Někdejšího Mečiarova kritika srazil vlak a podle spekulací médií nemuselo jít o náhodu.
Mohl vnést světlo do Kováčova únosu. Exposlanec však před rušením amnestie tragicky zahynul
Nákladní vlaková souprava srazila exposlance v noci z pátku na sobotu nedaleko Trnovce nad Váhom. Podle některých názorů může jít o vraždu či sebevraždu. Policie našla nedaleko neštěstí opuštěný Gauliederův automobil s osobními doklady. Politikova rodina o něm už další dobu neměla žádné zprávy.
Deník Sme upozornil, že nitranská policie vyšetřuje v souvislosti s Gauliederovou smrtí také trestný čin omezování osobní svobody. Není však jasné, zda je jednou z vyšetřovacích verzí i únos.
Šestašedesátiletý politik dostal podle serveru Teraz v posledních letech několik anonymních výhrůžek ve formě obálek s nábojem. Politik se také svěřil, že mu minulý týden někdo na zahradu přehodil přes plot mrtvou černou kočku.
Právě Gaulieder mohl být i důležitým svědkem ve vyšetřování únosu Michala Kováče mladšího, exprezidentova syna. Kvůli této kauze se nyní sněmovna pokouší Mečiarovy amnestie zrušit. Podle svých slov byl u důležitých rozhovorů na úřadu vlády – ty by mohly pomoci odhalit osoby za Kováčovým únosem.
Nenápadný muž se stal hlasitým kritikem Mečiarismu
„Nejflagrantnější porušení ústavy a právního státu“ – i takovými titulky média doprovázela způsob, jakým František Gaulieder opouštěl poslanecké křeslo. Nad kauzou před 20 lety kroutili hlavou politici z Německa, Kongresu USA nebo Evropského parlamentu. To když vládního poslance – a zároveň jejího velkého kritika – hlasy parlamentní většiny zbavily mandátu.
Přepis kritického projevu Gauliedera na adresu vlády z listopadu 1996
Gaulieder měl už tehdy za sebou zhruba měsíční rozchod s HZDS – údajně kvůli neplnění programu i demokratických principů. V zákonodárném sboru ale chtěl zůstat jako nezávislý poslanec. Tehdejší Mečiarova vládní většina ale byla proti a vytáhla trumf v podobě údajného rezignačního dopisu. Gaulieder ale zaslání takového dokumentu opakovaně popřel a list prezentovaný vládou označil za falzifikát.
Proti svému bývalému táboru se ale rozhodl dál bojovat. Oslovil Ústavní soud i Evropskou komisi pro lidská práva. A v červenci 1997 se nakonec dočkal – nejvyšší soudní instance v zemi označila postup sněmovny za porušení Gauliederových ústavních práv. Evropský soud pro lidská práva později rozhodl, aby stát zaplatil Gauliederovi odškodné.
František Gaulieder
Menšinová opozice ale chtěla Gauliederův návrat do sněmovny. Mečiarova vláda však v září 1997 znovu ukázala svou sílu a postavila se proti Ústavnímu soudu. Rozhodnutí předcházela velmi vyhrocená debata a v daném okamžiku se podle tehdejších hlasů hrálo i o budoucnost Slovenska v Evropě. Evropská komise tehdy vážně pochybovala o přizvání země k přístupovým rozhovorům.
Nerespektování ústavy tehdy budilo kritiku Západu, který kvůli nedostatkům v demokracii vynechal Slovensko z rozšíření NATO i z první skupiny zemí pro jednání o členství v Evropské unii. O Gauliederově případu se zmínila i zpráva ministerstva zahraničí USA o stavu respektování lidských práv ve světě.
Vladimir Mečiar
Koaliční strana naopak argumentovala především morálně – šlo prý o krok proti „zrádci“, jehož potrestání prospěje politické stabilitě. Sám Vladimír Mečiar přišel po půlroce s novým argumentem – Gaulieder prý očekával za vyklizení křesla tučnou odměnu.
„Gaulieder se dobrovolně, písemně vzdal účasti v parlamentu. Nikdo ho k tomu nenutil. Udělal to ze spekulativních důvodů, protože za vzdání se mandátu očekával 15 milionů Sk. Když 15 milionu nepřišlo, tak na nejbližším zasedání parlamentu vystoupil, že to vzdání se mandátu neplatí a že chce být dále poslancem,“ řekl Mečiar. Gaulieder ale podobný záměr popřel.
Gaulieder patřil k zakládajícím členům HZDS a byl považován za jednoho z jeho čelných představitelů. Podle některých zdrojů prý svého času usiloval o místo šéfa tajné služby či ministra vnitra. Pozici černé ovce si Gaulieder uvnitř HZDS vysloužil tím, že v parlamentu hlasoval stále častěji jinak než ostatní členové klubu.
Nepřízeň soukmenovců mu vynesla i kritika nečinnosti tajné služby v případu únosu syna prezidenta Michala Kováče. Napětí mezi Mečiarovým hnutím a odbojným poslancem se vystupňovalo na podzim 1996, kdy se krátce po zveřejnění úmyslu vystoupit z klubu HZDS Gaulieder svěřil rakouské televizi, že je od té doby sledován Slovenskou informační službou.
Gaulieder si prohlíží nálož před svým domem
O další vyhrocení situace se postaral dosud nevyjasněný výbuch nálože, která zdemolovala průčelí Gauliederova domu v Galantě. Případ byl odložen, neboť vyšetřovateli se nepodařilo zjistit dostatečné důkazy. Proti tomuto postupu Gaulieder okamžitě protestoval s tvrzením, že výbuch měl politické pozadí.
František Gaulieder byl do slovenského parlamentu poprvé zvolen v červnu 1992 za HZDS a ve funkci zůstal i po předčasných parlamentních volbách v roce 1994. Od prosince roku 1996 až do svého nuceného odchodu z parlamentu vystupoval jako nezávislý.
Byl členem výboru pro obranu a bezpečnost a působil ve zvláštním výboru pro kontrolu tajné služby OKO. Z HZDS byl vyloučen 21. listopadu 1996, dva týdny poté, co vystoupil z jeho parlamentního klubu.
Od roku 2014 působil jako zastupitel ve městě Galanta, kde se angažoval v několika komisích. Pracoval také v přední slovenské firmě zabývající se telekomunikačními službami.
