Způsob voleb amerického prezidenta může českého voliče, který je zvyklý na jednoduché hlasování ve stylu „Zeman versus Schwarzenberg“, zmást. Tamní systém přitom není tak složitý. Je výsledkem umění, jak „ukočírovat“ výběr jediné osobnosti prostřednictvím 300 milionů hlasů, a to při zachování férovosti, plurality i demokratických principů.
Systém pro volbu nejsledovanějšího státníka na světě je i kvůli velikosti a lidnatosti Spojených států v mnohém výjimečný. Pokud se omezíme pouze na formální „milníky“, trvá cesta kandidáta do Bílého domu bezmála rok. Prezidenta si v rozhodujícím hlasování zvolí občané USA letos 8. listopadu. Z jaké dvojice budou vybírat, však stanoví dlouhý proces primárních voleb. Je náročný pro kandidáty, sponzory i voliče.
Pro pochopení je nutné znát základní princip: v primárkách se ve skutečnosti volí nejen kandidáti jako takoví, ale především příslušný počet delegátů za každý stát, kteří budou pro daného kandidáta hlasovat na celonárodních konventech. Počet delegátů za každý stát vychází většinou z počtu obyvatel. (Nejvíce jich tedy na konventy vyšlou státy Kalifornie, Texas nebo Florida.)
I když se o post amerického prezidenta uchází ve skutečnosti desítky stranických i nezávislých osobností, největší zájem a podporu mají ti z republikánské a demokratické strany.
JAK SE VOLÍ?
Existují dva způsoby výběru kandidátů, přičemž každý stát si vybere, který z nich mu nejvíce vyhovuje. První typ do značné míry odpovídá volbám známým z Evropy. Sympatizanti při nich volí tajně za volební plentou.
Druhý typ - volební výbory či shromáždění - si lze představit jako stovky stranických minisjezdů v jednotlivých okrscích státu. Na výborech o desítkách účastníků se diskutuje i lobbuje za jednotlivé kandidáty. Volba zastupujících delegátů se tam odehrává v několika úrovních. Z okrsků vzejdou delegáti pro regionální kolo, následně pro krajské kolo – a poté kandidáti pro celostátní kolo.
Pro shromáždění, takzvané caucusy, je charakteristická odlišná podoba, se kterou k nim přistupují kandidátské strany. Republikáni například odevzdávají jména vlastnoručně napsaná na proužky papíru do klobouku. Shromáždění demokraté se naopak rozejdou do částí sálu vymezených pro daného kandidáta a mají 30 minut na to, aby přesvědčili své spolustraníky. Teprve potom je skrutátoři sečtou.
KDO A JAK VOLÍ?
Ve Spojených státech existuje několik druhů voličských skupin. Na jedné straně jsou registrovaní (na straně republikánů i demokratů), na druhé straně nezávislí sympatizanti bez politické příslušnosti. To je důležité pro formu primárek v jednotlivých státech. Některé totiž otevírají možnost volby pouze pro registrované voliče (uzavřené volby). To má zabránit voličům opačné strany, aby schválně tříštili hlasy mezi mnoho slabších kandidátů.
Jiné státy však přístup k volbě kandidáta nijak neomezují. Speciálním případem jsou pak primárky smíšené, ve kterých mohou registrovaní účastníci volit jen v rámci své strany, zatímco nezávislí kohokoliv.
V primárních volbách tak za každý stát vzejde určitý počet delegátů, který reprezentuje názor voličů na tzv. volebních konventech každé ze stran. U demokratů jsou pro konvent delegáti stanoveni proporčně, zatímco u republikánů je to v některých státech systémem „vítěz bere vše“.
Tato shromáždění, konaná tradičně v létě, mají za úkol oficiálně nominovat jednoho kandidáta pro finálovou volbu. Obě hlavní politické strany je pojmou jako velkou propagační show, vzhledem k mechanismu celých primárek je přitom už před začátkem většinou jasno. Není tajemstvím, kolik každý stát vyslal na sjezd delegátů a pro jakého kandidáta mají hlasovat. Na „vítěze“ konventu (za obě strany) už čeká přímý souboj o Bílý dům.
KONEČNÝ VÝBĚR PREZIDENTA
Vítězní kandidáti z řad republikánů a demokratů se utkají letos 8. listopadu. Ačkoliv nyní přichází příležitost pro všechny platné voliče Spojených států, ani tady nejde o přímou volbu. Veřejnost totiž opět - v rámci každého státu – volí, zda předem určený počet tzv. volitelů zvedne ruku pro jednoho, či druhého kandidáta. V drtivé většině se tak děje většinovým systémem. (Pokud například v Kalifornii zvítězí ve volbách daný kandidát byť jen o jediný hlas, všech 55 volitelů za Kalifornii zvedne ruku pro něj). Výjimku tvoří státy Nebraska a Maine.
Pro kandidáta proto není až tak důležité, kolik hlasů napříč USA celkově získá, ale zda uspěje v klíčových státech s velkým množstvím volitelů. Proto je teoreticky možné získat od obyvatel více hlasů, a přesto kvůli systému voleb prohrát. Prezidentem se stane ten, kdo získá nadpoloviční většinu z 538 volitelů, tedy 270.
Podíl volitelských míst v jednotlivých státech odráží počet členů kongresu, a tedy prakticky i počet obyvatel daného státu (nejvyšší podíl volitelů mají lidnaté státy jako Kalifornie, Texas nebo Florida).
PO VOLBÁCH
Oficiálně prezident získává mandát k výkonu své funkce až samotnou volbou prostřednictvím volitelů. Ta následuje v pondělí po druhé středě v prosinci (letos 19. prosince) a kopíruje výsledky voleb. I když volitelé nejsou ze zákona povinni hlasovat pro vítězného kandidáta, tohoto práva využívají výjimečně.
Inaugurace hlavy státu připadá na 20. leden následujícího roku. Slib s rukou přiloženou na bibli složí nový prezident přesně v poledne před sídlem Kongresu ve Washingtonu, a to za přítomnosti předsedy nejvyššího soudu USA. Ještě předtím složí slib viceprezident.
Následuje také slavnostní inaugurační průvod od Kapitolu po Pensylvánské třídě do Bílého domu. V jeho čele tradičně jede krokem prezidentská limuzína s prvním párem USA doprovázená pěší ochrankou.
Barack Obama při své druhé inauguraci skládal slib dvakrát. Ještě před slavností na kapitolu tak učinil o den dříve v soukromí Bílého domu, aby vyhověl ústavě, která stanoví datum slibu na 20. ledna. Také po svém prvním zvolení skládal slib dvakrát – to když právníci doporučili reparát za spletený slovosled, aby nikdo autoritu hlavy státu nezpochybnil.
