Londýn – Téměř 1200 lidí – jen o tři stovky méně než na Titanicu – zahynulo přesně před sto lety, když německá ponorka potopila britskou civilní loď Lusitania. Šlo o jednu z největších tragédií první světové války, po níž v Evropě zesílily protiněmecké nálady. Zcela se také obrátilo veřejné mínění k podpoře vstupu USA do války – mezi oběťmi bylo 128 Američanů. Poté, co v březnu 1917 německé ponorky potopily pět amerických obchodních lodí, Spojené státy do války hned následující měsíc vstoupily.
Německé ponorky operovaly u britských břehů a dokonce i německá ambasáda ve Washingtonu varovala cestující vzhledem k válečnému stavu mezi Británií a Německem před zaoceánskými plavbami. Za takových okolností se vypravila luxusní britská loď Lusitania z New Yorku do Liverpoolu. Když se loď 7. května 1915 přiblížila jen 18 kilometrů k mysu Old Head of Kinsale u irského pobřeží, přineslo Lusitanii zkázu torpédo německé ponorky U-20. Loď se potopila během 18 minut, zahynulo 1198 cestujících a členů posádky.
Lusitania patřila ke chloubám americko-britského rejdařství Cunard Line a postavena byla ve Skotsku. Na vodu byla poprvé spuštěna v roce 1906 a o rok později uskutečnila první plavbu. Pojmenována byla podle římské provincie, které se nacházela v dnešním Portugalsku. V případě války měla být přestavěna na válečné plavidlo, během první světové války ale i nadále sloužila jako civilní loď. Byla dlouhá 240 metrů a vešlo se do ní skoro 2200 lidí ve třech třídách.
Na svou 202. v pořadí a současně poslední cestu přes Atlantik se Lusitania vydala z New Yorku 1. května 1915. Na palubě se nacházelo 1257 pasažérů a 702 členů posádky. Kapitán lodi William Turner nařídil vyřadit z provozu několik kotlů, čímž snížil rychlost lodi, která ale byla stále vyšší než u ponorek.
Ve stejné době dostal kapitán německé ponorky Walther Schwieger příkaz k bojovým akcím u britských břehů. Během své mise německá ponorka torpédy poslala ke dnu několik lodí, jedna z nich však smrtelnému nebezpečí unikla šikovným „kličkováním“. Totéž měl podle znalců i příkazů činit kapitán Lusitanie, který takové manévry považoval za ztrátu času. Kvůli mlze navíc snížil rychlost a z Lusitanie tak učinil snadný terč pro německá torpéda. Do pohotovosti alespoň uvedl záchranné čluny.
Osudný den 7. května 1915 v 13:20 kapitán německé ponorky zahlédl Lusitanii. Přiblížil se k ní a čekal. Když byla Lusitanie asi 700 metrů od ponorky a natočila se do příznivého úhlu, Schwieger neváhal a dal rozkaz k vypálení torpéda. Na Lusitanii byl zrovna čas oběda a jeden z cestujících si všiml přibližujícího se torpéda. Stačil sice zakřičet, ale následně se ozvala obrovská exploze. Zkázu lodi zpečetil druhý výbuch, který se ozval z podpalubí.
Bylo asi 13:40 a během 18 minut se loď potopila do hloubky 90 metrů. Vzhledem k délce lodi se v jednu chvíli nacházela špička lodi již na dně a druhá hrozivě trčela ve vzduchu. Ponorka se po útoku vrátila do Německa a první záchranná plavidla na místo nehody dorazila asi po dvou hodinách.
Potopení Lusitanie vzbudilo velkou vlnu pobouření a protiněmeckých nálad v Evropě. Hněv pozůstalých se ale obrátil i proti společnosti Cunard Line a na hlavu kapitána lodi, který porušil hned několik příkazů. Nepochopitelné také podle historiků bylo, že Lusitanii nevarovalo britské velení, které vědělo o operacích německých ponorek v oblasti v době tragédie. Němci se bránili tím, že Lusitanii považovali za vojenskou loď: v lodním nákladu byla válečná munice, která podle některých spekulací byla důvodem druhé exploze. Tragédii těžce nesl hlavně britský Liverpool, který byl domovským přístavem Lusitanie. Většina členů posádky byla z Liverpoolu a okolí.
