Masové vyvražďování Arménů v osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název Arménská genocida, si v letech 1915-1923 vyžádalo až 1,5 milionu obětí. Za její počátek je označován 24. duben 1915, kdy úřady zatkly stovky Arménů. Odsun a zabíjení Arménů jsou často označovány jako první „moderní“ genocida 20. století. Nicméně Turecko pojem genocida pro tyto události, od nichž dnes uplynulo 100 let, odmítá.
Arménskou genocidu uznává 22 zemí, Turecko ale stále nikoli
V říjnu 1914 vstoupilo Turecko do války na straně německo-rakouského bloku a utrpělo porážku od Ruska. Odpovědnost za neúspěch byla svalena na Armény. V noci na 24. dubna 1915 bylo údajně uvězněno přes 200 vůdců a intelektuálů arménské komunity. Podle dobových svědectví skončili ve vězení v Anatolii, kde byla většina z nich hromadně zavražděna. To byl první viditelný akt Arménské genocidy - plánu, který měl systematicky vyvraždit Armény v Osmanské říši.
Většina historiků podporuje v souvislosti s tureckým vysídlováním a vražděním označení genocida (v červnu 2000 napsalo 126 předních odborníků v čele s nositelem Nobelovy ceny za mír Eliem Wieselem článek, v němž uznalo Arménskou genocidu za jednoznačný fakt). Největší váhu historici přikládají svědectví arménských uprchlíků, kteří si útěkem za hranice pravděpodobně zachránili život.
Turecko: Šlo o chaos, žádná genocida
Turecko sice uznává, že při vojenských operacích tehdy zahynulo až půl milionu Arménů, ale tvrdí, že šlo o výsledek chaosu vyvolaného boji. Jednalo se prý o deportace z frontových oblastí, a pokud došlo k úmrtím, byl to důsledek válečných útrap a jednotlivých excesů. Podle Ankary také Arméni Turky provokovali tím, že sami vraždili turecké obyvatelstvo a zrazovali svůj stát spoluprací s ruskými vojsky, jež byla válečným nepřítelem osmanské říše. Už dobová svědectví ale hovořila o cíleném masakru na základě národnosti. Turecko čelí v posledních letech evropské kritice, výzvu k formálnímu uznání genocidy obdrželo už i od Evropského parlamentu.
Z českého hlediska je zajímavé působení německého diplomata Konstantina von Neuratha, říšského protektora v Čechách a na Moravě 1939-1943, v roce 1915 v Osmanské říši. Tento pozdější důstojník SS byl tehdy přidělencem u spojenecké osmanské armády s instrukcemi sledovat „operace“ proti Arménům.
Arménskou genocidu akceptuje 22 států. Jsou to například Řecko, Francie, Rusko, Slovensko a také Německo, kde existuje silná turecká komunita. Postoj České republiky je nejasný. Prezident Miloš Zeman minulý rok u příležitosti návštěvy arménské hlavy státu upozornil na blížící se výročí, podle vyjádření Hradu ale nešlo o formální uznání. Oficiální přiznání turecké viny podporuje také Argentina, která je vlastí současného papeže Františka. „Skrývání nebo popírání zla je jako nechat krvácet ránu bez obvázání,“ řekl svatý otec na adresu sto let starých událostí v nedávném kázání. V hlavním tureckém městě Ankaře rovněž narůstá počet mladých tureckých Kurdů, kteří projevují lítost nad možným jednáním svých předků.
GALERIE
Masové vyvražďování Arménů v letech 1915–1923 zdroj: ČTK
Vraždění a vyhánění Arménů a ničení arménských památek
Za plánem na údajné vraždění Arménů mezi lety 1915-1918 stála mladoturecká organizace Jednota a pokrok. Na jaře 1915 byl vydán rozkaz o přesídlení arménské menšiny do pouštních oblastí Mezopotámie a Sýrie. Cestu do sběrných táborů ale kvůli krutým podmínkám neměl téměř nikdo přežít. Vyhánění Arménů podle dochovaných informací pokračovalo až do konce první světové války, a poté bylo obnoveno v letech 1920-1923. K moci se totiž dostali turečtí nacionalisté, kteří sympatizovali s ideologií mladoturků. Z dvoumilionové arménské komunity se zachránilo pouze 600 tisíc lidí.
UNESCO tvrdí, že po roce 1923 bylo zcela zničeno přes 900 historických arménských památek na východě nynějšího Turecka. Proti Osmanské říši nebyly nikdy podniknuty radikálnější kroky, jelikož chyběly nezvratné důkazy. Jedinou výjimkou je proces s údajnými viníky, kteří byli souzeni v nepřítomnosti a následně usvědčeni z těžkých zločinů proti lidskosti. Nárok na restituce kvůli škodám na životech a majetku zůstává kvůli historickým nejasnostem nenaplněn. Část Arménů později vzala spravedlnost do vlastních rukou a několik vysokých činitelů tureckého režimu bylo ve 20. letech zavražděno. Poslední odplatou byla akce Arménské tajné armády pro osvobození Arménie (ASALA), která mezi lety 1970-1980 zavraždila na 30 tureckých diplomatů. V roce 1991 Turecko uznalo Arménii nezávislost, ale nenavázalo s ní diplomatické vztahy a hranice mezi oběma zeměmi jsou uzavřeny.
Arméni si připomínají 100. výročí masakru (zdroj: ČT24)