Berlín - Heslo „my jsme národ“, provolávané statisíci východních Němců protestujících během oslav 40. výročí založení Německé demokratické republiky (NDR) 7. října 1989, se během několika týdnů v souvislosti s pádem Berlínské zdi proměnilo ve volání „jsme jeden národ“. Změnu východoněmeckého režimu urychlil právě brutální postup policejních jednotek proti těmto pokojným demonstracím ve východním Berlíně, Lipsku, Drážďanech, Postupimi. Následoval hromadný odpor celé společnosti. Málokdo si však tehdy dokázal představit, že 3. října 1990, po necelém roce, se znovusjednocené Německo stane skutečností.
„Jsme jeden národ,“ znělo východním Německem, zatímco Honecker slavil
Vedení NDR však do poslední chvíle, a patrně především samo sobě, předstíralo, že úpravy a reformy zachrání dosavadní stav. Ještě 6. října na oslavách 40. výročí založení NDR Honecker v projevu vysoce vyzdvihl úspěchy při budování socialismu a události kolem uprchlíků označil za bezuzdnou, mezinárodně koordinovanou pomlouvačnou kampaň zaměřenou na to, aby zmátla lidi a zasela pochybnosti o síle a přednostech socialismu.
Již o den později, 7. října, se večer konal spontánní průvod ke Getsemanskému kostelu, kde se držely pamětní hlídky na upomínku politických vězňů. Policie však akci násilně rozehnala, stejně postupovala i jinde. První ochota k dialogu byla vidět 9. října, kdy se v Lipsku konala největší demonstrace od roku 1953 za účasti 70 000 lidí. Poprvé policie akci jen přihlížela. Místní vedení východoněmeckých komunistů (SED) tak poprvé naznačilo ochotu jednat o podmínkách formující se opozice. Do ulic však vycházelo stále více lidí.
GALERIE
videogallery_00068913
Policie s obušky v Berlíně – nic nového
Východní Němci se s policejními obušky nesetkali poprvé. První zásahy policie poznala východoberlínská mládež už o svatodušních svátcích roku 1987, kdy se před budovou Reichstagu v západním Berlíně konal rockový koncert a na opačné straně zdi se shromáždil dav fanoušků. Policie je rozehnala, mnohé z nich zadržela a zaútočila i na západní novináře.
O rok později, v červnu 1988, už tisíce demonstrantů ve východním Berlíně požadovaly odstranění zdi. Na 5 000 fanoušků se znovu shromáždilo na východní straně Braniborské brány, aby si přes zeď poslechli koncert Michaela Jacksona. Východoněmecká bezpečnost je opět násilně rozehnala.
Východoberlínský režim, reprezentovaný sedmasedmdesátiletým Erichem Honeckerem, odmítal v roce 1989 reagovat na reformní změny v Polsku a Maďarsku a zůstával nadále dle slov svého vůdce „baštou socialismu proti imperialismu“.
Když v červnu 1989 maďarský ministr zahraničí Gyula Horn a jeho rakouský kolega Alois Mock symbolicky přestřihli v lese u Soproně hraniční ostnatý drát, východní Němci se vrhli na Západ - přes Maďarsko, Polsko a Československo uprchlo jen v tomto roce do tehdejší Spolkové republiky Německo 380 000 lidí. Přesto se státní aparát pokojně chystal na velkolepé oslavy 40. výročí založení Německé demokratické republiky.
Přes ne zrovna příznivý vývoj v NDR západoněmečtí sociální demokraté již od začátku roku 1989 upozorňovali, že „otázka opětovného sjednocení zůstává nejnaléhavějším úkolem německé politiky, neboť ke společnému evropskému domu patří také znovusjednocení Německa“. Nicméně podle médií nebyla myšlenka jednotného Německa mezi západními Němci zvlášť populární. Zvrat nastal až po pádu Berlínské zdi.
A co předcházelo pádu symbolu studené války?
Na podzim zachvátily spontánní desetitisícové demonstrace celé východní Německo. Opoziční skupiny Nové fórum, Demokratický průlom a další ve společném prohlášení vyzvaly veřejnost NDR, aby převzala iniciativu do svých rukou. Večer 16. října v Lipsku 120 000 Němců provolávalo hesla „My jsme národ“ a „My tu zůstaneme“. Jednalo se tehdy o největší demonstraci v dějinách NDR a o dva dny později Erich Honecker ze „zdravotních důvodů“ odstoupil ze všech státních i stranických funkcí, po třech týdnech padla Berlínská zeď a za rok již byla existence NDR historií.
Východoněmečtí komunisté se sice snažili udržet moc a 18. října Honeckera nahradil Egon Krenz, avšak pád režimu byl nezadržitelný. Stotisícové davy vyšly do ulic na protest proti zvolení bývalého mládežnického funkcionáře Krenze Honeckerovým nástupcem. Začátkem listopadu pak padly další hlavy: ministryně školství Margot Honeckerová, šéf odborů Harry Tisch, členové politbyra SED Erich Mielke, Kurt Hager a mnozí jiní. V ulicích se denně objevovalo kolem půl milionu lidí, kteří žádali zejména svobodné volby a úplné otevření hranic. Večer 7. listopadu odstoupila celá vláda NDR. O dva dny později vedení země oznámilo, že NDR otevře hranice do západního Německa.
Již 9. listopadu byly neočekávaně otevřeny hranice a na Západ se vyvalily proudy „Ossis“, jejichž počet se za pouhých deset dní vyšplhal na závratných deset milionů. Bylo 10. listopadu 1989 a Berlíňané mohli po mnoha letech opět volně přecházet z východní do západní části. O osm dní později vznikla koaliční vláda v čele s reformním komunistou Hansem Modrowem a 1. prosince východoněmecký parlament zrušil vedoucí úlohu SED. Výsledky březnových voleb roku 1990 jen potvrdily touhu východních Němců po znovusjednocení Německa, které bylo završeno připojením NDR ke Spolkové republice 3. října 1990.