MHS Hood byl s výtlakem 48 tisíc tun a délkou více než 262 metrů posledním velkým bitevním křižníkem britského námořnictva postaveným před Washingtonskou konferencí v roce 1922, která omezila výtlak bojových lodí na 35 tisíc tun. Původně šlo o loď třídy Admiral, další tři lodě této třídy však nebyly dokončeny v reakci na bitvu u Jutska v roce 1916, která zásadním způsobem změnila koncepci Royal Navy. Britové u Jutska ztratili několik bitevních křižníků po zásahu do skladu výbušnin a Hood byl proto přepracován a zesílen o 5 000 tun pancéřování.
Britský obr byl spuštěn na vodu a zařazen do služby v květnu 1920. Mohutné plavidlo bylo považováno za chloubu Anglie, i ono však mělo své vady, o kterých však věděli pouze zasvěcení. Řešení pancíře nechránilo loď proti granátům ze všech úhlů a ochrana proti palbě z větší vzdálenosti byla velmi nedostatečná. Vrchem dopadající granáty mohly snadno prorazit tenké pancéřové paluby a vybuchnout hluboko uvnitř lodi. Navíc byla loď kvůli přidanému pancéřování značně přetížena. Hood měl těsně před vypuknutím války projít rozsáhlou rekonstrukcí, k ní už ale nedošlo.
Zastarávající loď opustila základnu námořnictva ve Scapa Flow a vydala se plnit své povinnosti, mezi něž patřila ochrana konvojů v severním Atlantiku. Životně důležitou spojnici mezi bojující Británií a USA ohrožovaly nejenom „vlčí smečky“ německých ponorek, ale také bitevní loď Bismarck, která se 18. května 1941 vydala spolu s těžkým křižníkem Prinz Eugen z Gdyně na svou první bojovou misi.
Vyplutí obávané bitevní lodi samozřejmě neuniklo britské admiralitě, která se rozhodla zabránit jeho průniku do Atlantiku za každou cenu. Hood se proto spolu s několika dalšími loděmi vydal ke břehům Islandu, kolem nichž měl Bismarck podle výpočtů proplouvat. Špatné počasí dlouho hrálo do karet Bismarcku, v Dánském průlivu, úžině oddělující Grónsko od Islandu, však byl spatřen hlídkujícími křižníky HMS Suffolk a HMS Norfolk, které vyslaly na udané místo Hood provázený křižníkem Prince of Wales.
Střetnutí dvou gigantických plavidel zahájila za rozbřesku první salva z děl britské bitevní lodi. Němci palbu opětovali a podařilo se jim zasáhnout sklad nábojů do protiletadlových kanónů. Osudným se Hoodu stala ale až další salva, při které jeden z německých granátů prorazil nedostatečně chráněnou palubu a v trupu uskladněná munice explodovala. Loď se rozlomila vedví a přední část trupu ještě dlouho vyčnívala z vln, zatímco záď se potopila okamžitě. Po pouhých 20 minutách bylo prakticky po bitvě a z perly Royal Navy zbyly na hladině jen trosky. Z více než 1 400 mužů posádky se zachránili jen tři námořníci – Tedd Briggs, Bob Tilburn a Bill Dundas, které ze studeného moře vylovil torpédoborec HMS Electra.
Admiralita i celá Anglie byly ohromeny, prvotní šok ale vystřídala okamžitě touha pomstít Hooda a jeho posádku. Všechna britská plavidla v severním Atlantiku se ihned zapojila do honu na německou loď, která s poškozenými palivovými nádržemi opustila své doprovodné plavidlo a mířila k opravě a dotankování do doků ve francouzském St. Nazaire. Bismarck pod velením admirála Günthera Lütjense měl však před pronásledovateli velký náskok a zprvu se zdálo, že dokáže uniknout.
Zlom v pronásledování přišel ze vzduchu a stejně jako o rok později v bitvě u atolu Midway se pod vítězství Spojenců podepsaly letouny, od kterých se již příliš nečekalo. Unikající Bismarck objevil 26. května průzkumný létající člun Catalina a z letadlové lodi Ark Royal vystartovaly ke svému nejslavnějšímu letu dvojplošníky Fairey Swordfish. Druhé vlně zastaralých torpédonosných bombardérů se podařilo dvakrát zasáhnout německou loď, přičemž druhé torpédo bylo pro Bismarck osudné. Zasáhlo totiž kormidlo a loď se v tu chvíli stala neovladatelnou a točila se v kruzích.
Následující den byl paralyzovaný Bismarck dostižen britskými bitevními loděmi King George V a Rodney a křižníky HMS Norfolk a HMS Dorsetshire. V nerovném souboji s drtivou přesilou sice Bismarck dlouho vzdoroval, postupně ale umlkly všechny jeho dělové věže. Podle britských zdrojů následně poslaly pýchu Kriegsmarine ke dnu torpéda z křižníků Norfolk a Dorsetshire. Pozdější výzkumy vraku Bismarcku se ale přiklánějí spíše k tomu, že loď potopila vlastní posádka otevřením ventilů a odpálení náloží v podpalubí. Z více než dvou tisíc námořníků na palubě se podařilo zachránit jen 115. Bismarck tak svou jedinou oběť „přežil“ o pouhé tři dny.
