Řím/Praha - Nejvyšší italský soud ve čtvrtek definitivně odsoudil bývalého premiéra Silvia Berlusconiho ke čtyřletému trestu vězení za daňové podvody. Dlouholetý matador evropské politiky se ovšem necítí vinen: soudce už tradičně obvinil z perzekuce svojí osoby. Už od počátku své politické kariéry se vymezoval vůči „zvůli soudní moci“, která se v 90. letech v Itálii prosadila prostřednictvím protikorupční akce „čisté ruce“ (mani pulite). Tento rozsáhlý policejní zátah na tamní politiky přitom v mnohém připomíná aktuální snahu české justice dohnat ke spravedlnosti politiky podezřelé z korupce.
Silvio Berlusconi byl ve čtvrtek s konečnou platností uznán vinným z daňového podvodu. Podle obžaloby se jeho mediální holding Mediaset nezákonně obohatil o stovky milionů eur, když nakupoval vysílací práva na celou řadu celovečerních filmů a seriálů přes zahraniční prostředníky za uměle navýšené ceny.
Případ Mediaset zároveň není jediným právním problémem, s nímž se musí stálice italské politiky vypořádat. Letos v červnu ho už dohnala jeho vyhlášená vášeň pro mladé ženy. Milánský soud mu za pohlavní styk s nezletilou marockou tanečnicí Ruby a za zneužití pravomocí veřejného činitele – zatím nepravomocně – udělil sedm let vězení a zakázal mu doživotně vykonávat veřejné funkce. Berlusconi ovšem veškerá obvinění odmítá a označuje je za levičácké spiknutí, které má za cíl jeho likvidaci.
Navždy miláček Silvio
Navzdory desítkám soudních sporů a faktu, že jeho veřejná vystoupení často bývají na samé hranici dobrého vychování, se někdejší premiér těší sice klesající, ale stále poměrně slušné oblibě. Tu naposledy potvrdil v únorových parlamentních volbách, v nichž jeho pravicová koalice Lid svobody (PdL) získala třetinu hlasů a za vítěznou Demokratickou stranou zaostala jen o 0,4 procenta. Berlusconi si díky tomu – aniž by obsadil nějaký vládní post – mohl udržet významný podíl na rozhodování.
Čím si letos šestasedmdesátiletý Berlusconi dokázal občany podmanit? Populární vysvětlení zní, že tento sebevědomý selfmademan, jenž se neváhá pochlubit svými milostnými avantýrami, ztělesňuje vlastnosti, jež imponují většině Italů. „Podobá se nám, je jedním z nás,“ napsal o premiérovi italský publicista Beppe Severgnini. „Je jedinečný, nezapomenutelný,“ volal před Berlusconiho vilou v listopadu 2011 jeden z jeho příznivců, když předseda vlády ohlásil demisi.
Vysvětlovat politikovu popularitu v případě Berlusconiho pouhým kouzlem osobnosti by ale nebylo dostatečné. Kritici vidí jeho úspěch v tom, že sklízí výhody dlouhodobého ovlivňování postojů svých krajanů. „Každý Ital pod třicet let politicky vyspěl v zemi, kde Berlusconi a jeho rodina kontroluje polovinu televizní produkce, jeden ze čtyř celostátních deníků, jeden ze dvou zpravodajských časopisů a největší nakladatelství,“ psal o něm před lety britský týdeník Economist.
Mani Pulite – Forza Berlusconi
Ekonomicko-mediálnímu magnátovi, který své bohatství původně získal z podnikání ve stavebnictví v 60. letech, k přechodu na politické výsluní významně pomohla právě zmíněná protikorupční akce čisté ruce. Celostátní justiční zátah významně přispěl ke změně volebního systému a k novému systému financování politických stran. Především však zdecimoval Křesťanskodemokratickou stranu, hlavního potenciálního konkurenta Silvia Berlusconiho na pravici.
Tvrdý právní postup zruinoval nejen vlivnou stranu, jež do té doby desítky let neotřesitelně opanovala celou politickou scénu, ale de facto celou politickou třídu. Do poloviny roku 1993 požádali vyšetřovatelé, aby bylo poslanecké imunity zbaveno 395 poslanců a senátorů (téměř třetina z celkového počtu). Ve vězení skončily tisíce podnikatelů, včetně ředitelů některých velkých italských společností. Několik zoufalých manažerů spáchalo sebevraždu.
Ovšem jak pokračovalo vyšetřovaní, narůstala také kritika. Soudci byli obviňováni z toho, že postupují příliš rázně vůči podezřelým a že ignorují korupci na levém křídle politického spektra. Navíc z celkem asi 3 200 vyšetřovaných osob prakticky žádná „velká ryba“ ve vězení neuvízla a mnozí obvinění byli soudy osvobozeni či utekli do zahraničí.
Právě v této atmosféře na scénu nastupuje nejbohatší muž Itálie Berlusconi. Na založení domovské strany Forza Italia (Vzhůru Itálie) v roce 1993 měl jen několik měsíců a hned vyhrál následující parlamentní volby. Kritikové tehdy Berlusconiho obviňovali z toho, že usiluje o moc jen proto, aby mohl ovládnutím soudního systému zabránit vyšetřování svých podezřelých podnikatelských aktivit. Jeho spojenci ho však dodnes hájí s tím, že naopak u Italů, demoralizovaných korupčními skandály, obnovil naději na spravedlnost.
Nový Berlusconi v Česku? Spíš ne
Politologové a znalci italského prostředí se přitom shodují, že výše popsaná akce z 90. let vedená milánským prokurátorem Antoniem Di Pietrem v mnohém připomíná současnou situaci v Česku, kde se nově sebevědomá justice začala více opírat do zdejší politické garnitury. Pro Václava Bělohradského jde v podstatě o totožnou situaci. „Já mám někdy pocit, že to je film, který jsem už viděl. Když čtu některé komentáře v tuzemských novinách, přijde mi, že to je pouze přeloženo z italštiny,“ řekl v rozhovoru pro web ČT24 sociolog a filosof, jenž vyučuje na italské univerzitě v Terstu.
Nástup podobné osobnosti u nás, jako byl v Itálii Bersluconi, ovšem Bělohradský neočekává. „To, co spojuje Česko a Itálii, je tekutý hněv lidí na politiku. Ten lze v Česku ale jen těžko proměnit v politický program, ačkoliv se o to mnoho hnutí pokusilo,“ soudí. „Jedna z nejhlubších charakteristik současné společnosti je, že davy rozhořčených, kteří okupují náměstí či parky, nedokáží svůj hněv proměnit v legitimní politický program,“ dodává Bělohradský.
Italský novinář a politolog Andreas Pieralli jako možného kandidáta na českého Berlusconiho přirozeně vidí Andreje Babiše, který nedávno koupil vydavatelství MAFRA, zároveň vidí ale značné osobnostní rozdíly mezi oběma muži. Slovenskému podnikateli podle žurnalisty působícího v Česku především chybí charisma a schopnost přitáhnout k sobě davy lidí.
Rozdíl mezi Berlusconim a Babišem
Andreas Pieralli, italský novinář a politolog: „Berlusconi sází hodně na emoce a divadlo, je velmi šikovný komunikátor, který umí s lidmi manipulovat.“
Odlišná je prý i nátura většinových voličů v Česku a na jihu Evropy. „Je pravda, že jsou lidé v Česku s politikou nespokojení, jako tomu bylo v 90. letech u nás, když přišel Berlusconi. Zase jsou ale vůči politikům mnohem více nedůvěřiví, těžko si k někomu vytvářejí takový vášnivý vztah,“ vysvětluje novinář Pieralli s tím, že si Češi od svých politiků drží větší odstup a nejsou ochotni je bezmezně podporovat, jako mnozí Italové dodnes za každých okolností obhajují svého Silvia.
