Státní a občanští novináři v Číně. První o koronaviru posílají optimistické zprávy, druzí záhadně mizí

Co měsíc, to jiná strategie komunikace. V prosinci Čína o koronaviru mlčela. V lednu začala informovat, ale poměrně sporadicky. S únorem přišla změna. Zahraničním zpravodajským agenturám čínská státní televize denně nabízí množství rozhovorů, příběhů a reportáží. Jenže jsou ještě více než dřív plné propagandy. K tomu mlknou hlasy, které se snažily z místa informovat pokud možno objektivně. Co se stalo, komu věřit a dá se vůbec dělat občanská novinařina v Číně? Zjišťoval Newsroom ČT24.

Umlčený bloger Čchen Čchiou-š'
Zdroj: AP

V týdnu se zničehonic odmlčel bloger Čchen Čchiou-š', který do světa posílal videa přímo z epicentra nákazy, města Wu-chan. „Přede mnou virus a za zády čínská bezpečnost. Ale zvládnu to. Pokud zůstanu v tomhle městě naživu, budu informovat,“ říkal v jednom z posledních videí na YouTube. Netajil, že má strach.

„Právě příklad Čchena, který byl velmi aktivní, je ukázkou toho, že člověk, který na západě může fungovat, natáčet a postovat, co chce, tak v Číně to není možné. Je to samozřejmě dáno přísnou kontrolou obsahu na internetu. Jsou tisíce, statisíce lidí, kteří opravdu pracují na tom, že kontrolují, co se na internetu objevuje,“ říká novinářka a analytička Sinopsis Kateřina Procházková.

Pro občanskou žurnalistiku v Číně místo moc není. Vláda ji toleruje jen na lokální úrovni. „Peking má zájem, aby se řešily lokální problémy, například znečištěné prostředí v obci, městě, provincii. Jakmile se z toho stane celostátní problém, zasáhne a takovou občanskou žurnalistiku potlačí, cenzuruje, smaže,“ vysvětluje sinolog z olomoucké univerzity Ondřej Kučera.

Proto si Čchena Čchiou-š' zahraniční novináři cení. „Čína má po celá desetiletí ve svém trestním zákoníku paragrafy, které hovoří o aktivitě proti státu, proti lidem. To je velmi obávaný paragraf, na který se dá navléknout mnoho věcí. Nemusí to být ani novinařina, může to být pouze nějaké polemizování o historii, filozofická pojednání a tak dále. Pokud se někdo skutečně věnuje občanské žurnalistice, jsou to neskutečně stateční lidé, a popravdě řečeno, řada z nich také špatně končí,“ říká David Jakš, zpravodaj Českého rozhlasu, který na začátku roku z Číny odjel do thajského Bangkoku.

Ne/chtěný hrdina

Druhý příběh – lékař Li Wenliang jako první na koronavirus upozornil. Sám se ale nakazil a nemoci podlehl. V ten samý den mu údajně přišlo za šíření poplašné zprávy předvolání před soud.

„Zajímavé na tomto příběhu je, že čínská státní média nejprve o jeho smrti informovala a poté tu zprávu stáhla s tím, že ožil a byl resuscitován. A za hodinu znovu přiznala, že zemřel. Média byla tlačena k tomu říct pravdu a strana, bych řekla, ho teď využila. Udělali z něj symbol lékaře, který bojoval s virem, ale podlehl mu. Jak čínská propaganda umí, velice dobře tento případ využila,“ komentuje tento příběh Procházková.

Pro Čínu jsou teď hrdinové lékaři, uzdravení pacienti, ekonomové a kdokoli další, kdo nadšeně říká, že vše bude brzo zase v pořádku. Země teď takové příběhy vysílá do světa ve snaze ukázat, že epidemii má pod kontrolou.

„Teď je to zhruba týden – vlna velké propagandy, videí, která jsou na podporu boje. Pozitivní zprávy z první linie, jak lékaři nasazují své životy. Příběhy hrdinů, kteří zemřeli, když pomáhali. Je potvrzeno, že strana dala zásady, o čem se může a nemůže informovat,“ popisuje Procházková.

„Jedná se o konstrukci zobrazované reality, což je určitá forma pozitivní cenzury. Čínská vládní televize CCTV, která je řízená čínskou vládou, zobrazuje to, co chce, aby obyvatelstvo vidělo a aby si z toho odneslo,“ doplňuje sinolog Kučera. Znatelnější je to podle něj u reportáží s anglickými titulky. Ty jsou totiž primárně určené do zahraničí.

Služebníci režimu

Země vyčlenila údajně kolem tří stovek novinářů, které poslala přímo do oblasti, kde je situace nejhorší. Ostatním hrozí vysoké tresty za to, když budou psát v rozporu s oficiální linií.

Pro reportéry, kteří z vlastní zkušenosti znají, jak v Číně fungují média, to ale není nic neobvyklého. „V čínském chápání světa je novinář, a to teď nemyslím nijak hanlivě, služebník společnosti, služebník režimu. A pokud by informoval kritickým způsobem, je nepřítel lidu,“ říká Jakš.

Novinářům ze zahraničí se úřady snaží co nejvíc práci komplikovat. Není to proto jen koronavirus, kvůli kterému neradi zůstávají přímo v Číně. Do země nejčastěji dojíždějí z Hongkongu, Soulu, Tokia nebo jako Jakš z Bangkoku.

Sledujte téma v neděli v pořadu Newsroom ČT24 od 22:00.