Co nemůže žádný turista minout
Klasickou prohlídku milánských památek zvládne člověk za méně než den, přesto je tu toho k vidění spousta. Obzvlášť za hezkého počasí, které tu ale většinou, kromě pověstných mlh, trvá od časného jara do poměrně pozdního podzimu.
Naprostým centrem a nejvýznamnější památkou města je milánský dóm. Ten je jediným velkým gotickým chrámem v Itálii, která jinak gotice příliš nefandila a považovala ji za barbarský sloh. Největším zážitkem je návštěva střechy dómu, ze které je vidět nejen celé Miláno, ale za dobrého počasí i Alpy na obzoru.
Přímo na hlavním náměstí naproti dómu najdeme druhou významnou památku, Galerii Viktora Emanuela, pojmenovanou po jednom z vůdců sjednocení Itálie. Honosná obchodní pasáž s kopulí ze skla a oceli vysokou více než 40 metrů byla přelomovým architektonickým počinem, poprvé v dějinách architektury zastřešila pasáž celé ulice. Galerie měla ukázat bohatství a moc nejen Milána, ale i celé nově sjednocené Itálie.
Každý milovník hudby nebo divadla si Miláno určitě spojí s operou La Scala. Ta se nachází na dohled od Galerie a na první pohled člověka překvapí tím, že zvenčí vypadá ve srovnání s okolními obrovskými budovami poměrně malá. Rozhodně se ji ale vyplatí navštívit, když ne na představení, tak alespoň jako divadelní muzeum.
Naprostým uměleckým unikátem nacházejícím se v Miláně je pak Leonardova freska Poslední večeře, která je k vidění v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie. Freska, kterou Leonardo da Vinci zhotovil pro své mecenáše Ludovica Sforza a Beatrici d'Este mezi lety 1495–1498, vydržela dvojí bombardování kláštera a téměř zázrakem se dochovala až dodnes. Nicméně vzácné dílo vyžaduje zvláštní klimatické podmínky, proto ve speciálně klimatizované místnosti může každý návštěvník strávit přesně čtvrt hodiny a není tak divu, že vstupenky je nutné rezervovat dlouho dopředu.
Freska je rychlá malba do mokré omítky, která musí být hotová dříve, než podklad zaschne. Poslední večeři ale Leonardo maloval v průběhu čtyř let temperami na suchou zeď, nejedná se tedy o fresku v pravém slova smyslu. Tato technika není natolik trvanlivá jako pravé fresky, již v roce 1517 se malba začala odlupovat a několik umělců se snažilo o její restaurování olejovými barvami. Za druhé světové války pak utrpěla freska při bombardování a v 60. letech minulého století již nebyla malba takřka rozeznatelná. V letech 1978-1999 prošla freska náročnou generální rekonstrukcí, přesun stěny s malbou ale nebyl možný, a tak byla upravena celá místnost, ve které je zachována konstantní vlhkost a teplota.
Castello, neboli milánský hrad, byl sídlem milánského vládnoucího rodu Sforza, ale i vojenskou pevností. Dnes v obrovském komplexu cihlových budov sídlí mimo jiné muzeum, jehož nejzajímavějším exponátem je nedokončená socha Pietà Rondanini od Michelangela. Ke hradu patří park, který je oblíbeným místem Miláňanů, kteří sem chodí na procházky, ale i běhat, venčí tu své čtyřnohé miláčky, nebo si na trávníku uprostřed města udělají piknik.
Navigli, život po italsku
Miláno nemá řeku, místo ní si ve městě vybudovali síť umělých kanálů, které jsou prý spojené až s jezery Lago Como a Lago Maggiore. Kanály byly v Miláně odjakživa, nejdřív kvůli zavlažování polí, pak pro dopravu a nejvíc jich vybudovali Viscontiové ve 14. a 15. století. Na jejich výstavbě údajně spolupracoval i Leonardo da Vinci. A přestože je dnes většina kanálů ve městě skryté pod zem, ty co zbyly, jsou pro Miláno skoro tak typické jako dóm.
Navigli je čtvrť kousek od centra Milána, kde je koncentrace kanálů největší. Během dne kolem nich vedou docela rušné silnice, ale s příchodem večera, obzvlášť toho pátečního, se ulice pro auta uzavřou a začnou se plnit stolečky a korzujícími lidmi. Italové totiž využili atmosféru kanálů a na jejich březích otevřeli zahradní restaurace, hospůdky a bary.
Co v průvodcích často není, ale stojí za návštěvu
O Miláně by se dalo s trochou nadsázky říci, že je městem kostelů. Mezi nejstarší z nich patří bazilika San Lorenzo Maggiore, která pochází ze 4. století. Před bazilikou stojí v řadě 16 korintských sloupů, které původně zřejmě zdobily některý z římských chrámů nebo lázní. Chrám San Ambrogio, zasvěcený patronovi Milána svatému Ambroži, je nejvýznamnější městskou stavbou postavenou v románsko-lombardském stylu. Za prohlídku stojí nejen interiér kostela a některé detaily, jako bohatě zdobené vstupní dveře. Za pozornost rozhodně stojí i malý kostelík San Satiro nedaleko Piazza del doumo, který patří k nejkrásnějším renesančním stavbám v Miláně. Nevelký interiér kostela vypadá díky Bramatově kresbě nejen mnohem větší, vytváří i iluzi, že ve skutečnosti obdélný prostor má tvar řeckého kříže.
Stejně jako ve středověku dóm a později Galerie Viktora Emanuela, na počátku 20. století mělo milánské nádraží Centrale přesvědčit o významu města. V jeho obrovských halách se cestující lehko ztratí, před Vánoci se tu pořádají dokonce vánoční trhy a 70 metrů vysoké průčelí zdobí monumentální sochy. Nádraží rozhodně stojí za návštěvu, i pokud člověk nikam necestuje.
A do Milána nemusíte jezdit jen na krátký eurovíkend, vzhledem ke své centrální poloze je pohodovým místem, kde se dá strávit i delší dovolená spojená s poznáváním Lombardie. Z Milána je totiž možné navštívit severoitalská jezera, hlavně Como s krásným výhledem na předhůří Alp, nebo Monzu známou závody formule 1, ale i architektonické skvosty jako klášter v Pavii, nebo náhorní městečka Brescia a Bergamo.
Certosa di Pavia
Významný klášterní komplex řádu kartuziánů byl postaven mezi lety 1396-1465 jako mauzoleum rodu Visconti. Jeho hlavní loď byla v gotickém stylu, během výstavby se ovšem v Itálii rozšířila renesance a tak byl zbytek klášterního komplexu vystavěn v renesančním slohu, bohatě zdobená spodní část fasády byla dokončena až roku 1507. Později v klášteře sídlil řád cisterciáků a poté karmelitánů.