Karel Dostál byl v srpnu 1969 při demonstraci v Brně těžce zraněn. Nohu měl rozstřílenou tak, že mu hrozila amputace. Nakonec mu zůstala, ale o centimetr kratší. Kdo střílel, se nikdy nevyšetřilo. Dosud neměl ani nárok na odškodné. O odškodnění zažádal teprve letos v březnu na základě nového zákona platného od začátku roku.
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o.p.s.
Stejně jako v Praze a dalších městech se v srpnu 1969 konaly i v Brně demonstrace, které byly připomínkou prvního výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Ve středu 21. srpna se v centru města už od rána shromažďovali lidé, byl mezi nimi i Karel Dostál. „Na Masarykově, tehdy to byla Třída vítěztví, byly vétřiesky s pískem napříč. Byli tam policajti, tenkrát příslušníci VB, a vojsko a ti zahrazovali ulici, aby tam lidi nechodili. Odpoledne se to tam vyhrocovalo, tak jsme šli na Zelný trh, tam se začaly kopat kostky,“ popisuje Karel Dostál.
Odpoledne se schoval v obchodě na Zelném trhu u matky spolužáka z gymnázia. Okolo půl šesté zavírala, Karel se pak vydal náměstím nahoru a chtěl jít domů. „Šel jsem ke kašně k Parnasu, uviděl jsem milicionáře a policajty, jak jdou Orlí ulicí nahoru. V Moravském muzeu se rozbilo okno, tak jsem si říkal, že je to vážné, a rozběhl jsem se,“ ukazuje.
Daleko ale nedoběhl, po pár metrech padl k zemi s prostřelenou nohou. Postarali se o něj kamarádi, kteří ho odnesli na Bašty do budovy Svazarmu. „Tenkrát ještě mobily nebyly a to byl asi nejbližší telefon, že kterého zavolali sanitku,“ vysvětlil.
O nohu málem přišel
Sanitka ho odvezla do Úrazové nemocnice, kde ho čekalo sedm operací a dlouhá rekonvalescence. „Chytlo mi to obě kosti, v úrazovce mi řekli, že mi chybělo asi osm centimetrů. Ztratil jsem asi litr a půl krve. Na baštách mně to stehno stáhli páskem, abych nevykrvácel. Otci řekli, že je to vážné, že se musí počkat do rána, jestli se to chytne, jinak ráno amputace,“ popisuje.
Domů ho pustili až po několika dalších operacích v říjnu. „Asi za dva dny přijeli pánové v kožeňácích, ať se dostavím na výslech do Bohunic. Říkal jsem jim, že mám nechodicí sádru, a oni, že je to nezajímá,“ říká Dostál.
Kdo střílel, se nikdy nevyšetřilo. „Měl jsem v kalhotách tři kulky. Policisté měli pistole, milicionáři samopaly. Tak si udělejte názor sami,“ podotýká. „Ten vyšetřovatel se na mě podíval a říká, vy to máte z malorážky. A v ten okamžik jsem pochopil, že jestli budu odporovat, tak tam možná zůstanu,“ říká pamětník.
Ještě další čtyři roky se musel vždy v polovině srpna hlásit na policejní služebně, kde dostal poučení, aby nikam nechodil a žádných demonstrací se nezúčastňoval, jinak ho zavřou. Na gymnáziu se mu podařilo udělat srovnávací zkoušky. Dlouho ale ještě chodil se sádrou a o berlích, noha mu zůstala o centimetr kratší. Měl proto sníženou pracovní schopnost a omezenou možnost zaměstnání. „Náhodou jsem se dostal do Ústavu výpočetní techniky na Veveří. Byl jsem tam zaměstnán od těch 21 let až do důchodu,“ říká.
Šance na odškodné po více než padesáti letech
„Nenašli viníka, žádné odškodnění nebylo,“ říká Karel Dostál. Šanci na úspěch získal teprve v letošním roce, kdy začal platit zákon o odškodnění některých obětí potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace Československa. Dostál poslal v polovině března žádost s lékařskými zprávami ministerstvu vnitra. To obratem odpovědělo, že zahajují správní řízení s upozorněním, že vzhledem ke složitosti těchto případů nelze čekat rozhodnutí ve standardní správní lhůtě 30 dnů.
V Brně bylo 21. srpna 1969 spolu s Karlem Dostálem těžce zraněno osm lidí. Události měly i ty nejtragičtější následky, Danuše Muzikářová a Stanislav Valehrach byli zastřeleni.
