Na začátku druhé světové války skončil Alexander Bachnár jako Žid nejprve v pracovním táboře, později ale putoval do koncentračního tábora Nováky, kde se stal učitelem. Válku přežil i díky partyzánům, ke kterým se s dalšími mladíky z tábora přidal. Dodnes vzpomíná na pomoc neznámých lidí a na lékaře Daniela Petelena, který zachránil jeho tatínka.
Přežil koncentrační tábor a bojoval společně s partyzány. Letos Alexander Bachnár oslaví sté narozeniny
- Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Dokumenty vznikají ve spolupráci s brněnskou pobočkou VHÚ Praha a AMERFO o. p. s.
Příběh Alexandera Bachnára se začal psát 29. července 1919, kdy se ve slovenských Topolčanech narodil do rodiny malíře a natěrače. Pocházel z velmi chudých poměrů, měl ale hned devět sourozenců. Doba před válkou a rok 1938 ho zastihly jako čerstvého maturanta.
Nálada na Slovensku se postupně měnila, začínaly první zákazy. Dvacetiletý Alexander putoval kvůli svému židovskému původu do pracovního tábora. „Byli jsme začlenění do 6. robotného praporu. Byl robotný ne pracovní, protože práce je čest, robota povinnost,“ připomíná Bachnár.
Měsíce strávené v táboře byly teprve začátkem jeho příběhu. Nejvíce vzpomíná na projevy lidské dobroty, ale i náhody, které jeho životu udávaly směr. Je přesvědčený, že holocaust přežil i díky Ferdinandu Čatlošovi, tehdejšímu ministrovi národní obrany Slovenského štátu.
„Od Čatloše požadovali, aby dal k dispozici šestnáct set mladých židovských chlapů, aby vybudovali v Osvětimi koncentrák. Na to jim Čatloš řekl: ‚já vám ty Židy dám, ale nejdřív si musí odsloužit dva roky pracovní služby‘,“ vysvětluje Bachnár.
Rodina Alexandera Bachnára
Učitelem v koncentračním táboře
Koncentračnímu táboru se přesto nakonec nevyhnul. Na Slovensku byly tehdy tři: Sereď, Vyhne a Nováky. Alexander Bachnár skončil v posledním z nich.
Nejdřív rubal uhlí, v táboře bylo ale hodně dětí, vznikla tam proto pětitřídka a tehdy pětadvacetiletý Alexander se stal řídícím učitelem. „V Novákoch to bylo zpočátku zlé. Špatné stravování i ubytování, spalo se na slámě, toalety tam nebyly, bylo to strašné. Ale postupně se to zlepšovalo. Dospělí neměli co jíst, ale o děti bylo postaráno,“ vzpomíná pamětník.
V Novákoch měl sto dvacet žáků, všechny si pamatuje. Byla mezi nimi i tehdy teprve čtyřletá Jolana, nejmladší dívenka z tábora, která dnes žije v New Yorku. S řadou svých žáků se Bachnár dodnes stýká.
Jolana s maminkou
Mladí muži v táboře nechtěli nic ponechat náhodě. Společně se připravovali na povstání, aniž by tušili, že na sklonku léta 1944 skutečně k jednomu dojde. „Ten robotný prapor byl rozpuštěný, a tak jsme si řekli, že už se do dobytčích vagónů nevrátíme. A kdyby mělo dojít k deportacím, že se budeme bránit, sehnali jsme si i zbraně,“ vzpomíná Alexander Bachnár.
S partyzány v lesích strávil půl roku
Z vězňů se ze dne na den stali ozbrojení obránci vlasti. Když přišel den D a vězni se vydali se zbraněmi za hranice koncentračního tábora, ohromený velitel jim tehdy oznámil: „Chlapci, já jsem věděl, že máte zbraně, ale tolik zbraní, to jsem nevěděl. To řekl velitel koncentráku, i on do toho byl zapojený,“ zdůrazňuje pamětník.
Ve slovenských lesích strávil společně s partyzány půl roku. I z této etapy si vzpomíná hlavně na to dobré. Třeba když procházeli v noci přes hory a stařičká paní jim podala mléko. „Řekla, napij se synku. Možná tvoje matka teď dává mléko mému synovi. Tolik lidskosti bylo v jedné babičce. Na to nikdy nezapomenu.“
8 minut
Paměťová stopa: Bachnár
Doktor Petelen ukrýval desítky lidí, zachránil i tatínka
Většina jeho příbuzných se konce války nedočkala. Část rodiny včetně rodičů se dostala do pochodu smrti do Kremničky. Tam pak nacisté společně se slovenskou Hlinkovou gardou zavraždili téměř sedm set padesát Židů. Tatínek Alexandera Bachnára ale smrti unikl.
Pochod totiž nezvládl a zbitý strážemi a se zlomenou nohou přečkal prosincovou noc venku. Ráno ho našli partyzáni a odvezli do Banské Bystrice za doktorem Danielem Petelenem. „Ujal se ho a vyléčil. Držel ho u sebe až do osvobození. Když Němci hledali schované partyzány a Židy a viděli na pokoji napsané ‚skvrnitý tyfus‘, tak utekli, aby se nenakazili.“
Otec pana Bachnára nebyl zdaleka jediným takto zachráněným Židem. Doktor Petelen skrýval desítky lidí. V roce 1999, třicet let po své smrti, za to dostal v Izraeli vyznamenání.
Po válce pracoval Alexander Bachnár jako novinář. O místo přišel v osmašedesátém roce kvůli nesouhlasu s okupací. Tehdy s ním redakci deníku opustila i jeho manželka. Svou milovanou ženu Josefínu přežil o téměř půl století. Dnes žije v Bratislavě, v domově pro seniory, kteří přežili holocaust. V létě oslaví stovku. Stále se cítí být Čechoslovákem a jeho celoživotním vzorem je Tomáš Garrigue Masaryk.
