Pokusy řídit počasí mohly zásadně ovlivnit klima ve světě, míní Radovan Dluhy-Smit z katedry rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. V komentáři nabízí jiný pohled na globální oteplování.
Dluhy-Smith: Osévání mraků, ionosférická zrcadla. Co když klima doplácí na pokusy s počasím?
Americký prezident Donald Trump nedávno navrhoval rozstřílet hurikány nukleárními zbraněmi. Ačkoliv jeho návrh zněl šíleně, pro zasvěcené nebyl tak úplně zcestný.
Za prvé: svět má za sebou přes dva tisíce nukleárních zkoušek. Připomeňme si třeba jaderné pokusy Sovětského svazu či Spojených států začátkem 60. let, které zasáhly prakticky všechny vrstvy atmosféry. Intenzita výbuchů byla stokrát silnější než v případě bomb svržených na Hiroshimu a Nagasaki. Cílem bylo mimo jiné zkoumání Van Allenových radiačních pásů, které za určitých okolností znemožňují fungování různých sond, družic a satelitů ve vesmíru.
Za druhé: o manipulaci s počasím pro komerční či vojenské účely se svět pokouší přes půlstoletí. Vždyť například americký Projekt Stormfury (v překladu „běsnění bouře“), který probíhal v 60. a 70. letech, se o zmírnění hurikánů či jejich možné odklonění vehementně snažil. Umělé řízení počasí se stalo od druhé poloviny 20. století celosvětovou záležitostí a mohlo mít klíčový vliv na současnou změnu klimatu.
Osévání mraků není mýtus. Možná se děje právě teď
Klimatické změny jsou reálné a radikální snížení emisí oxidů uhličitého CO2 a dalších skleníkových plynů je nutností. Přechod z fosilních paliv na jiný druh energií je nutný i kvůli celkovému znečištění planety a jejímu dalšímu drancování, například nyní v případě tající Arktidy. V tomto na první pohled beznadějném boji s rapidně se měnícím klimatem a s neochotou globálních vlád a elit podniknout potřebné systémové změny se především studenti snaží zatáhnout za záchranou páku.
Co když ale ignorujeme možné další příčiny globálního oteplování, které jsou stejně důležité jako emise fosilního průmyslu? Vztah mezi klimatickými změnami a CO2 v atmosféře totiž není úplně jasný. Samozřejmě zvyšující se množství CO2 v atmosféře vede ke globálnímu oteplování. Nicméně podle některých studií růstu CO2 v minulosti předcházela vyšší teplota planety. To tedy znamená, že CO2 nemusí být jedinou příčinou oteplování.
Různé studie uvádějí, že extrémní tání ledové plochy v Grónsku může souviset i s pokrytím oblohy mraky. A jejich druh, množství či hustotu už desítky let různým způsobem ovlivňujeme.
Co když příčinou změny klimatu tedy není jen fosilní průmysl, ale například dlouhodobá globální manipulace s počasím? Více než půlstoletí přece ovlivňujeme množství srážek či zmírňujeme dopad bouřek a hurikánů. Často využívanou metodou je metoda osévání mraků (anglicky cloud seeding).
Je založena na rozprašování a vystřelování různých chemikálií převážně do vysokých mraků typu cirrus pomocí letadel, raket a propan-butanových hořáků. Vzniká tak více mraků a více oblačnosti. Využívá se k tomu hlavně jodid stříbrný či draselný, chlorid sodný a suchý led (pevný oxid uhličitý).
V bývalém Sovětském svaze se užíval i jodid olovnatý. Při spalování se do ovzduší uvolňují také těžké kovy, hliník či stroncium. Jak tato metoda funguje? Chemikálie v mracích působí jako kondenzační jádra, na kterých se vytváří malé krystalky. Ty pak za příznivých klimatických podmínek z mraků spadnou jako dešťové nebo sněhové srážky.
První pokusy s oséváním mraků sahají až do začátku 20. století. Ačkoliv se nejprve testovaly v lokálním měřítku, po druhé světové válce dostaly globální rozměr. Z historie se uvádí experimenty amerického podnikatele Charlese Hatfielda, který prý v roce 1915 způsobil povodně v severoamerickém San Diegu. Dalším klasickým příkladem je vyvolání deště americkým letectvem a firmou General Electric v rámci projektu Cirrus. V roce 1947 pravděpodobně změnili směr hurikánu a tím došlo k nešťastnému zpustošení města Savannah v severoamerickém státě Georgie.
Druhá polovina 20. století zaznamenala velký rozmach této metody. Obsáhlá zpráva pro americký Senát z roku 1978 uvádí, že osévání mraků bylo využíváno začátkem 50. let na více než deseti procentech rozlohy Spojených států. Pro představu: jen firma Krick v roce 1953 uskutečnila 150 projektů v 18 státech USA a šesti zemích světa, což znamenalo v součtu kolem 200 tisíc hodin čistého času osévání mraků. Tyto statistiky přitom zahrnují pouze využití této metody pro nevojenské účely. Zpráva dále uvádí, že se osévání mraků v roce 1973 používalo v 57 zemích světa, včetně bývalého Československa. V bývalém Sovětském svazu se jednalo o území o rozloze více než pěti milionů hektarů a ve Švýcarsku o sto tisíc hektarů.
Podle Světové meteorologické organizace metoda osévání mraků je dnes běžnou záležitostí ve více než třetině zemí. Používá se například v západní Africe (Mali), v jihovýchodní Asii (Singapur, Malajsie), na Blízkém východě (SAE), v Rusku, v Evropě (Itálie, Řecko) a ve Spojených státech. Ve státě Texas se v roce 2017 aplikovala na zhruba patnácti procentech území. Osévání mraků se praktikuje v Číně, a to pravděpodobně až na dvou třetinách jejího území.
Přitom odborníci čím dál častěji upozorňují na důležitou roli mraků při globálním oteplování. V roce 2004 vědci z NASA zjistili, že vysoké mraky typu cirrus brání odchodu tepelného záření z povrchu Země. A potvrdili, že letecká doprava k vytváření mraků cirrus navíc přispívá. To uvedla i univerzitní studie z roku 2011 či studie NASA z roku 2013.
Stovky miliard litrů vodní páry a různých zplodin, které letadla, včetně různých raketoplánů, každoročně vypouští, se totiž vážou na částice například jodidu stříbrného a vytváří na obloze kondenzační stopy. Ty tam mohou zůstat několik hodin či dokonce dní a spoluvytváří vysoké oblaky, které vypadají jako bílý závoj. Objevují se již studie, které navrhují jejich umělé „naředění“, aby se zamezilo dalšímu globálnímu oteplování. Je tedy nutné pečlivě prozkoumat, do jaké míry metoda osévání mraků, navíc s přispěním letecké dopravy, ovlivnila naše současné klima.
Obrovská energie radiokomplexů
Existují i další metody uměle řízeného počasí, které mohly vést ke klimatickým změnám a růstu teplot ve světě. Obzvláště ty, které se používají pro vojenské účely. Výzkumná zpráva pro americké letectvo z roku 1996 pod názvem Počasí jako multiplikátor síly: Ovládnutí počasí v roce 2025, hovoří o praktickém využití uhelného prachu či různých kovových nanočástic. Ty by se rozprašovaly do atmosféry s cílem vyvolat srážky či období sucha. Ale také ve snaze zefektivnit vojenskou komunikaci.
Mluví se v tomto kontextu o vzniku takzvaných chytrých plazma mracích. Důsledkem by samozřejmě byl další „plášť“, který by nepouštěl teplo pryč ze zemského povrchu. Tyto chemické „mraky“ plné nanočástic by byly často neviditelné pouhým okem. Je zajímavé, že v roce 2017 odborníci z Vědeckého institutu v Indii potvrdili výskyt uhelného prachu z letadel ve stratosféře, a to ve výškách až 18 kilometrů.
Významnou příčinou globálního oteplování by mohly být i víceúčelové radiokomplexy, které vysílají nízkofrekvenční vlny do ionosféry. Jedná se o obrovskou energii v tisících kW. Tyto instalace mohou ionizací či ohřevem atmosféry výrazně ovlivnit proudění vzduchu a způsobit pomocí ionosférických zrcadel řízené změny v počasí na celém světě. Mezi nejznámější radiokomplexy patří americký HAARP, ruská SURA či evropský AISCAT. Podobným zařízením disponují i Čína a další země. Je otázkou, v jakém rozsahu ohřev atmosféry a další faktory spojené s těmito instalacemi mohly způsobit změny klimatu.
V kontextu výše uvedených snah o modifikaci počasí a ovlivňování atmosféry je tedy dosti pravděpodobné, že kromě lokálních dopadů měníme i globální klima. Nedávná studie zjistila negativní dopad osévání mraků na ozónovou vrstvu. A její oslabení by mohlo s velkou pravděpodobností urychlit klimatické změny. Je tedy načase, abychom se tímto tématem začali hlouběji zabývat. Obzvláště, když začínáme ve snaze uměle ochladit planetu experimentovat s klimatickým inženýrstvím. První takovou příležitostí bude již 22. konference o umělém řízení počasí, která se uskuteční začátkem ledna v Bostonu.
Autor žil a studoval ve Spojených státech. Zúčastnil se rozvojových projektů v Ekvádoru a Mexiku. Byl konzultantem OSN ve Vídni. Od roku 2008 přednáší na katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Účastní se přednáškových akcí a organizuje veřejné debaty k aktuálnímu dění u nás i ve světě.
Radovan Dluhy-Smith