Kulidakis: Země na Balkáně ve většině pakt o migraci přijaly. I když zažily vlnu uprchlíků

V případě Balkánu je otázka nelegální migrace otázkou, kterou je potřeba řešit na každodenní bázi. Převážně z Turecka směřují uprchlíci i ekonomičtí migranti dvěma hlavními trasami. První, aktivní hlavně v letech 2015 a 2016, vedla přes Řecko a nejkratší možnou cestou dále na sever. Tedy přes bývalou jugoslávskou republiku Makedonii do Srbska a pak buď do Maďarska, nebo směr Slovinsko a Chorvatsko.

Touto cestou v současnosti putuje méně lidí, ale otevřela se trasa nová. Vede přes Albánii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu. Část migrantů putuje také přes Bulharsko, Rumunsko a Srbsko.

Běženci se pak pokoušejí dostat převážně přes Chorvatsko dále do Evropské unie. Vyjádřeno početně to znamená následující: v Albánii, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře zaznamenali nárůst počtu běženců oproti minulému roku o více než sto procent. Největší zátěž připadá na Bosnu a Hercegovinu, která patří mezi nejchudší evropské země, zároveň ale sousedí s unijním Chorvatskem. Oproti zhruba tisícovce běženců za rok 2017 je nyní v zemi přibližně pět až šest tisíc běženců.

Mezinárodní organizace Červeného kříže je jednou z mnoha, která varuje před jejich osudem s blížící se zimou. Oněch pět až šest tisíc představuje zlomek z celkového počtu asi 23 tisíc běženců, kteří v roce 2013 touto balkánskou trasou připutovali. Na 18 tisíc tedy uspělo při pokusu projít zpravidla do Chorvatska.

Vzhledem k praktickým zkušenostem jsou tedy balkánské státy nucené spolupracovat, protože poznaly, že nelegální migraci mohou řešit pouze společně. Pašeráci lidí i běženci totiž vždy najdou skulinu, jak se přes pozemní hranici dostat, ať je reliéf krajiny sebevíc nehostinný a náročný. I proto pořádají všechny země pravidelně mezivládní jednání za účasti ministrů vnitra a podobně.

V těchto intencích se na Balkáně odehrávala vzrušená debata o migračním paktu OSN nebo Globálním paktu pro bezpečnou, řízenou a legální migraci. Obecně platilo, že především pravicově laděné a nacionalistické strany argumentovaly spíše emočně, tedy hrozbou podpory další migrace. Na druhé straně stáli ti, kteří argumentovali nezávazností ujednání, potřebou společné akce a hlavně šance ukázat mezinárodnímu společenství snahu konstruktivně se podílet na řešení. Výsledkem je, že jediný, kdo pakt nepřijal, je Bulharsko.

Albánie s Bosnou a Hercegovinou podepsaly dokument předem

Albánie společně s Bosnou a Hercegovinou podepsaly dokument předem a jako první. Bývalá jugoslávská republika Makedonie vyslala do Marakéše delegaci a podepsala. Stejně se zachovalo Srbsko. Rumunský ministr zahraničí byl v Marakéši také, jeho úřad vzkázal následující: „Rumunsko bude mít i nadále možnost suverénně rozhodovat o migraci. Pakt suverénní práva státu přijímat vlastní politiku a zákony vztahující se k migraci neohrožuje“.

Komplikovaná byla situace v Chorvatsku, kde nejdříve prezidentka Kolinda Grabarová Kitarovičová v srpnu slíbila generálnímu tajemníkovi OSN, že do Maroka přijede. Pak se dostala pod palbu pravice, nejela, a místo ní jel zástupce vlády. Ve Slovinsku došlo k souboji premiéra Marjana Šarece a Orbánova obdivovatele a učedníka Janeze Janši.

Výsledek – Slovinsko podepsalo.

Pouze Bulharsko nikoliv, ovšem na odiv zahraniční veřejnosti dalo, že se tak stalo k nelibosti premiéra Bojko Borisova. Kapituloval proti odporu sociálně demokratické opozice, ale především menších pravicově národoveckých koaličních partnerů.

Teď ovšem může chodit a říkat: Já nic, to parlament. Navíc jeho ministryně zahraničí ještě před hlasováním zkoušela zákonodárce zlomit tvrzením, že podminují pozici celé Evropské unie.

Při pohledu na jednotlivé balkánské země je zřejmé, proč k paktu přistoupily. V případě nečlenských zemí Evropské unie, které se ovšem členy stát chtějí, bylo možné se blýsknout na mezinárodní scéně jako konstruktivní státy. V případě členských zemí se bylo možné ukázat jako státy, které upřednostňují společné řešení. Ostatně takové celosvětové PR nic nestojí, protože pakt opravdu není závazný.

Společná historie regionu

Jeho přínosy jsou navíc nasnadě. Rumunsko má problém s kritikou Evropské unie kvůli korupci v zemi, společně s Bulharskem a Chorvatskem chce do Schengenu. Bulharsko navíc chce co nejdříve přijmou euro. Neunijní země Balkánu zase buď do Unie chtějí, nebo chtějí i nadále čerpat předvstupní finanční pomoc. Až přijde čas na nějaké to politické jednání, ukázka dobré vůle mezinárodní spolupráce se bude hodit. Pro přijetí migrační paktu OSN ale byla motivem především společná historie regionu, který si kvůli válkám i neradostné hospodářské situaci vytrpěl své.

V tomto ohledu je zajímavé srovnání s debatou v České republice. Na rozdíl od Balkánu je u nás otázka nelegální migrace spíše akademická disciplína. Na rozdíl od Balkánu přes naši zemi nevedou významné migrační trasy, tisíce promrzlých běženců se netísní u hranic se západními sousedy.

S Balkánem ale sdílíme zkušenost života v totalitě, špatné hospodářské situace i tradici útěku před politickou zvůlí. Přesto se naše vláda rozhodla, že nepřistoupí ani k chytrému úhybnému manévru ve stylu Bulharska. Nevytvořila si strategickou pozici k tvrzení, že chtěla, ale parlament jí to neumožnil. Navíc jí chybí bulharský argument, že kvůli nárůstu počtu běženců zpřísňuje režim na hranicích.

Není se tedy co divit, že balkánská média pějí podobnou píseň, která se dá shrnout slovy: „Podívejte, my, kteří členové Evropské unie jsme, si to zasloužíme, my kteří jimi být chceme, ukazujeme, že jsme týmoví hráči.“ Balkánské státy totiž ví, že Pakt je nezávazný, ale z hlediska mezinárodní pověsti užitečný symbol dobré vůle.