Rudé právo byly noviny se světovým formátem a obrovským nákladem, které ale ve skutečnosti tolik lidí nečetlo

Úterý 21. září 1920 byl den, kdy poprvé vyšlo Rudé právo. Noviny úzce spjaté s komunistickou stranou začaly vycházet o rok dřív, než oficiálně vznikla Komunistická strana Československa. Už ve dvacátých letech měly dvacetitisícový náklad, před druhou světovou válkou 40 tisíc a za normalizace dva miliony. Tyto noviny jsou dodnes symbolem propagandistické novinařiny. Přesto z nich po revoluci vznikl politicky nezávislý deník Právo. To nejzajímavější ze stoleté historie Rudého práva zjišťovala redakce pořadu Newsroom ČT24.

První vydání Rudého práva z roku 1920
Zdroj: ČTK

Rudé právo vzniklo za jedné z velkých krizí československé sociální demokracie. Ve straně sílilo levicové křídlo, které usilovalo o vlastní stranu, vlastní program i vlastní tisk. A právě tisk se budoucím komunistům podařil získat nejdřív.

„Levicové křídlo ovládlo závodní radu listu Právo lidu, které vydávala sociální demokracie. Dali ultimátum vydavateli, majiteli a současně šéfredaktorovi, že chtějí mít vlastní levicový program. Stalo se to, že redakce začala vydávat Právo lidu jinde a Lidový dům nechala levičákům,“ popisuje začátky historik a ředitel Knihovny Národního muzea Martin Sekera.

Zpočátku měl tisk v hlavičce nápis Staré Právo lidu, Rudé právo se na novinách poprvé objevilo 20. září 1920, to byl ale večerník. Teprve o den později vyšlo klasické Rudé právo. Tehdy ale ještě s označením československé sociální demokracie, komunistická strana vznikla až rok na to.

Vymyslel název, strana ho pak vyloučila

Řada novinářů, kteří psali do Práva lidu, přešla do Rudého práva. Jedním z nich byl i Jan Skála, který listu dal název. „Podle vzpomínek pamětníků měl při diskuzi o názvu říct 'mělo by tam být právo a jaké jiné právo než rudé'. Při bolševizaci strany v roce 1929 byl Jan Skála ze strany vyloučen. To je takový paradox, že kdo vymyslel název, musel nakonec odejít,“ říká historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.

Pak už se název neměnil. Během druhé světové války vycházel list ilegálně. Po převzetí moci komunisty se spojil s Právem lidu, ze kterého původně vzniknul. Tehdy začala zlatá éra Rudého práva.

„Za komunismu a v období normalizace, to byl největší rozkvět, protože to byl tisk, který byl preferovaný před ostatními. Veřejnosti sděloval normy a kódy toho, jak hodnotit události. Ostatní noviny se mu musely přizpůsobovat ve své dikci,“ říká historik médií Sekera.

Nejčtenější zadní strana – sport

Pro komunistickou stranu tehdy Rudé právo představovalo obrovský zdroj příjmů. Odebírali ho jak jednotlivci, tak celé závody v tehdejším Československu.

Podle Blažka ale deník neměl tak vysokou čtenost, jak by se mohlo zdát. „Rudé právo bylo čteno ve skutečnosti poměrně malým počtem odběratelů. Někteří historici vnímají články jako realitu, ale to je podle mě absolutní nesmysl. Byly to noviny, které četli straničtí ideologové. Nejčtenější byla vždycky zadní strana, to byl sport. Ostatní články se četly pouze v případě, kdy došlo k nějaké krizi, jako byl rok 1956 nebo 1968,“ domnívá se Blažek.

Velké byly noviny i svým formátem. Po vzoru světových médií vycházely jako jediné v Československu ve formátu A2. To se změnilo až po roce 1989.

„Zaprvé byla snaha odříznout se od tehdejšího vlastníka, tedy Ústředního výboru Komunistické strany Československa, a udělat z toho současné nezávislé noviny. Za druhé to byl technologický důvod, protože se začaly budovat nové rotačky pro tisk novin a ty dnes mají jednotný formát,“ vysvětluje Jaroslav Slanec z Fakulty sociálních věd Karlovy univerzity, který se zabývá grafickým zpracováním tisku.

Teprve po revoluci zmizela z listu propaganda komunistické strany. První a zároveň jediný porevoluční šéfredaktor Zdeněk Porybný převzal vedení listu, založil vydavatelství, oddělil noviny od komunistické strany a v roce 1995 z názvu vypustil slovo Rudé.