Více než pět desítek rekonstrukcí, novostaveb, ale i intervencí do veřejného prostoru, ve kterých se potkává historie se současností, představují Dialogy v čase. Výstava v pražské Galerii Jaroslava Fragnera se zaměřuje na současnou architekturu na území České republiky v historickém kontextu. Částečně je rovněž poctou architektu Ricardu Bofillovi, jehož práce ovlivnily současný ráz pražské čtvrti Karlín.
Příkladem vkusného propojení starého a nového je na výstavě třeba oceňovaná rekonstrukce hradního komplexu Helfštýn, v níž se propojila středověká stavba s prvky moderní architektury. Kurátoři vyzdvihují i přístavbu depozitáře Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem nebo novou budovu Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, která vznikla přestavbou menzy.
Nové využití industriálních objektů prezentují například konverze areálu bývalé keramičky Kocanda v Kravsku nebo Silo Tower v Olomouci, kde architekti na původní silo z roku 1936 přistavěli pětipatrovou nástavbu s kancelářemi. Novostavby citlivě vsazené do krajiny či městského prostředí na výstavě zastupují například nový parkovací dům v Dolních Břežanech, výstupní stanice lanové dráhy na Pustevnách, Archeopark Pavlov nebo nové sídlo firmy Lasvit v Novém Boru.
Jiný pohled z Katalánska
Letos zesnulý katalánský architekt a urbanista Ricardo Bofill se v Česku podílel například na architektonickém řešení pražského Fora Karlín a konverze dalšího karlínského průmyslového areálu Corso Karlín. V roce 2016 byla podle jeho projektu dokončena rekonstrukce obytného souboru Obecní dvůr na pražském Starém Městě.
„Ricardo Bofill sem přišel s jiným pohledem, pohledem Katalánce, Evropana. Myslím, že jeho stavby, většinou administrativní, jsou i poctou historii, a to je velmi důležité,“ dodává ředitel Fragnerovy galerie Dan Merta.
Architekti versus památkáři
Téma současné architektury v historickém prostředí se často prezentuje jako konflikt architektů s památkáři.
„Toto zjednodušení je bohužel velmi zavádějící a v jistém smyslu brání oběma stranám v navázání smysluplného dialogu. Potenciální konflikt totiž nevzniká mezi novým a starým, ale mezi kvalitním a nekvalitním. Architektura je nekonečným příběhem, který nelze přerušit, nebo dokonce uzavřít. Stejně jako je nesmyslné novou architekturu do historického města nevpouštět, nelze ani architekty zbavit odpovědnosti vůči němu,“ míní Merta.
Výstava Dialogy v čase je poslední z těch, které za více než dvacet let v prostorách Fragnerovy galerie připravil spolek Architectura. Prostory galerie na Betlémském náměstí patří Českému vysokému učení technickému, který spolku neprodloužil smlouvu. Zda budou výstavy pokračovat v jiném prostoru, není podle Merty zatím jasné. Zatím spolek mimo jiné připravuje projekt MUSA, tedy Muzeum architektury, na bývalém Nákladovém nádraží Žižkov.
