Byl to jeden z nejpozoruhodnějších koncertů historie. Wehrmachtem obléhaným Leningradem se 9. srpna 1942 rozezněla Sedmá symfonie Dmitrije Šostakoviče. Hrál ji orchestr složený z vyhladovělých hudebníků, kteří sotva udrželi své nástroje v rukou. Koncert přenášely reproduktory po celém městě, poslouchat ho museli i němečtí vojáci. Šostakovičovo dílo se stalo symbolem nezdolnosti, ale také triumfem sovětské propagandy.
Šostakovič, který pracoval na Leningradské konzervatoři, začal symfonii psát během léta 1941. Sám se po útoku Německa na Sovětský svaz hlásil do armády, kvůli slabému zraku ale nebyl přijat. Vstoupil proto do dobrovolnických lidových brigád a sloužil také u leningradských hasičů.
Když v září téhož roku začala blokáda, ve městě nejprve zůstal. „Dokončil jsem druhou větu své nové, rozsáhlé symfonie. Nehledě na válečné okolnosti a nebezpečí, která ohrožují Leningrad, pracuji rychle. Drazí kolegové a přátelé… budeme pracovat s poctivostí a obětavostí, kterou nikdo nezničí,“ oznamoval 1. září v rozhlasovém projevu.
Sovětský režim si uvědomoval cenu, jakou mohla mít vznikající symfonie pro propagandu, a proto nařídil Šostakoviče z obléhaného města evakuovat. 1. října odletěl skladatel s rodinou nejprve do Moskvy a poté odjel do Kujbyševa (dnešní Samara), kde byla symfonie dokončena a kde také měla 5. března 1942 první premiéru.
„Sedmá symfonie je stvořena z mravního přesvědčení ruského lidu… Hitler Šostakoviče nezastrašil, Šostakovič je ruský člověk,“ jásal tehdy stranický list Pravda, připomněla ve své knize Leningrad: Tragédie obleženého města Anna Reidová.
Následovaly premiéry v Moskvě, Londýně a New Yorku. Za tu opravdovou ale bývá považováno až provedení přímo v Leningradě, který měl za sebou smrtící zimu: během ledna, února a března umíralo ve městě sto tisíc lidí za měsíc.
Hudebníky stahovali z fronty
Leningradská filharmonie byla z města už dříve evakuována a jediným dosud fungujícím orchestrem byl orchestr při tamním rozhlasu (oficiálně Velký symfonický orchestr Leningradského rozhlasového výboru). I ten měl ale vážné problémy.
V záznamu ke zkoušce ze zimy 1942 stojí: Zkouška se nekonala. Srabijan je mrtvý. Petrov je nemocný. Borišev je mrtvý. Orchestr nefunguje.
Na konci února byl orchestr svolán znovu, hudebníků se sešlo ale jen asi patnáct. Minimálně 25 muzikantů zemřelo, další byli odvedeni do armády. Dirigent Karl Eliasberg proto obcházel byty zbylých hudebníků a tahal je z postele. Bubeníka Dzaudata Ajdarova doslova zachránil před smrtí, když ho přivedl z márnice, kam ho v domnění, že už je po smrti, předtím odvezli.
První zkouška v březnu byla plánovaná na tři hodiny, ale skončila po patnácti minutách. „Hudebníky jsem nepoznávala, byli jako kostry,“ vzpomínala později hobojistka Xenia Matusová. „Bylo jasné, že nic nezahrajeme, sotva jsme stáli na nohou,“ dodala.
Pro doplnění orchestru proto byli staženi hudebníci z vojenských kapel a z frontových linií. Ani to ale situaci zcela nevyřešilo. Když dirigent Karl Eliasberg viděl poprvé partituru symfonie, pomyslel si, že ji orchestr nikdy nebude schopný zahrát.
Velkolepá instrumentace skladby totiž počítá kromě velkého orchestru třeba také s přidanou skupinou dechových žesťových nástrojů a celá symfonie trvá hodinu a čtvrt. Její provedení je tak náročné i pro zdravé hudebníky, natož pro vyhladovělé muzikanty v podmínkách blokády.
„Začali jsme zkoušet a dostávali jsme závratě, od foukání se nám motala hlava,“ vzpomínal klarinetista Viktor Kozlov. „Lidé během zkoušek padali. Když jsme se bavili se svými vedle sedícími sousedy, řešili jsme jen hlad a jídlo – a ne hudbu,“ doplnil. Každý z muzikantů si také musel ručně opsat vlastní part.
Dirigent Eliasberg byl na muzikanty přísný. Když někdo hrál špatně nebo přišel pozdě, snížil mu příděl chleba. „Jeden hudebník se zpozdil, protože ten den ráno pohřbívali jeho ženu. Ale pro Eliasberga to nebyla omluva a ten muž přišel o svůj příděl,“ vyprávěla hobojistka Matusová.
Zkoušky byly tak náročné, že celou symfonii na nich orchestr přehrál jen jednou, a to tři dny před koncertem. Ten se konal v sále Leningradské filharmonie v den, na který si Hitler původně naplánoval velkolepou oslavu dobytí města v hotelu Astoria.
Triumf nezdolnosti i propagandy
Den před uvedením symfonie bombardovala sovětská armáda německé pozice, aby zničila co nejvíce nepřátelských zbraní a pro dobu koncertu zajistila co největší klid. Předseda leningradských komunistů a velitel obrany Leningradu Andrej Ždanov totiž přikázal, aby byla symfonie přenášena reproduktory po městě, a zvýšila tak morálku obyvatel.
„Soudruzi, jsme svědky velké události v kulturní historii našeho města. Za několik minut uslyšíte poprvé Sedmou symfonii Dmitrije Šostakoviče, našeho výjimečného spoluobčana,“ uvedl v předtočeném rozhlasovém projevu před premiérou dirigent Eliasberg.
„Tuto úžasnou skladbu napsal v Leningradě během doby, kdy se nepřítel snažil vtrhnout do města. Když fašistické svině bombardovaly a ostřelovaly celou Evropu a Evropa věřila, že dny Leningradu jsou sečteny,“ pokračoval. „Ale tento koncert je svědkem našeho ducha, odvahy a připravenosti bojovat. Poslouchejte, soudruzi!“
Tlampače byly namířeny také na pozice německých obléhatelů. V padesátých letech dorazila k dirigentu Eliasbergovi skupina východoněmeckých turistů, kteří mu vyprávěli, že byli mezi německými vojáky obléhajícími v době uvedení symfonie Leningrad.
Řekli mu, že když koncert uslyšeli, pochopili, že město, jehož obyvatelé jsou schopni něčeho takového, se nevzdá. Jeden z nich tvrdil, že jeho spolubojovníci při koncertě plakali. Stejně jako někteří posluchači přímo v koncertní hale, kam se dostala řada prominentů režimu. V průběhu finále symfonie už všichni stáli.
I premiéry v západních státech znamenaly senzaci. Ta londýnská byla přenášena do celého Britského impéria. Podle tamního hlasatele symfonie „vypráví příběh vznešeného hrdinství, neotřesitelné víry ve vítězství“, cituje ho Reidová.
Ve Spojených státech byla podle ní symfonie v sezoně provedena dvaašedesátkrát a „mnohé koncerty se proměnily ve veřejné manifestace na podporu otevření druhé fronty“, kterou Sovětský svaz požadoval.
Americký magazín Time vyšel s fotografií Šostakoviče v požární helmě na titulní straně a podtitulem „Mezi bombami vybuchujícími v Leningradu slyší chór vítězství“, píše Reidová.
V Sovětském svazu se symfonie i v nadcházející studené válce „hrála pořád dokola“, zatímco Západ ji později odepsal jako „bombastický projev stalinismu“, dodává Reidová.
Symbol boje byl ve skutečnosti rekviem
Šostakovičova Sedmá symfonie „se během druhé světové války stala symbolem obranného boje proti německému přepadení nejen v Sovětském svazu, ale v celém světě“, potvrzuje hudební vědec Solomon Volkov v knize Svědectví: Paměti Dmitrije Šostakoviče (hodnověrnost knihy je podle některých sporná, Šostakovičovy děti ji ale označily za autentickou).
Volkov zároveň uvádí hodnocení symfonie z pera spisovatele a politika Alexeje Tolstého. „Sedmá symfonie vytryskla ze svědomí ruského lidu, který se bez zaváhání pustil do boje na život a na smrt s temnými silami,“ cituje Tolstého Volkov s tím, že Šostakovič ale takový politický ohlas svého díla nezamýšlel.
Šostakovič podle Volkova přemýšlel o Sedmé symfonii už před válkou, a dílo tedy není pouhou reakcí na německý útok. Podle Šostakovičových výpovědí, které Volkov zaznamenal, jde spíše o svého druhu rekviem za těžce zkoušené skladatelovo rodné město.
Na Leningrad totiž těžce dolehly velké čistky z druhé poloviny třicátých let. I Šostakovič, jehož režim střídavě zavrhoval a vynášel do nebes, byl předvolán tajnou službou NKVD k výslechu. Než k němu ale došlo, vyšetřovatel, který skladatele předvolal, byl sám zatčen.
„Už před válkou neexistovala v Leningradě rodina, která by o někoho nepřišla. O otce, o syna, a když to nebyl člen rodiny, tak blízký přítel. Každý pro někoho plakal. Ale musel plakat potichu, pod přikrývkou. Nikdo jiný si toho nesměl všimnout. Každý se bál každého,“ cituje Šostakoviče Volkov.
„Zármutek nás drtil a rdousil. Rdousil všechny, i mě. Musel jsem ho převést do hudby. Cítil jsem to jako svůj dluh a povinnost. Musel jsem napsat rekviem za všechny ty, kteří zahynuli, za všechny umučené. Musel jsem vylíčit tu strašlivou ničivou mašinerii a protestovat proti ní,“ uzavřel skladatel.
Narodil se 25. září 1906 v Petrohradě. Jeho otec byl fyzik, matka pianistka. V Petrohradě vystudoval konzervatoř. Ukončil ji svou První symfonií, kterou už v roce 1926 uvedla Leningradská filharmonie.
Během dvacátých a třicátých let bylo pro něj zásadní hudební divadlo, psal balety, opery a operety, coby klavírista byl v roce 1927 oceněn na Chopinově soutěži ve Varšavě. Svou Druhou symfonii složil k desátému výročí revoluce z roku 1917, napsal ale třeba také satirickou operu Nos podle Gogola.
V roce 1934 měla premiéru opera Lady Macbeth Mcenského újezdu, která znamenala velký úspěch doma i v zahraničí. V roce 1936, v době Velkého teroru, během kterého byl zastřelen i skladatelův přítel maršál Tuchačevskij, ale vyšel ve stranickém listu Pravda text Chaos místo hudby, který operu zavrhl.
Šostakovič poté raději stáhl i svou Čtvrtou symfonii, kterou ovlivnila hudba Gustava Mahlera a jejíž uvedení bylo plánováno na tentýž rok (uvedena byla až v roce 1961). Zklidnění přineslo až pozitivní přijetí Páté symfonie o rok později a zejména tzv. válečných symfonií, Sedmé a Osmé.
V roce 1948 byla ale v rámci tzv. kampaně proti formalismu Šostakovičova hudba znovu zavržena. Skladatel poté složil třeba cyklus Z židovské lidové poezie, kterým se trefil zrovna do vlny státem podporovaného antisemitismu, a také toto dílo proto bylo zakázané.
Šostakovič pak psal mimo jiné hudbu k propagandistickým filmům (např. Pád Berlína), složil třeba také poněkud bizarní oratorium Píseň o lesích, které oslavuje Stalina coby „velkého zahradníka“. V téže době ale začal psát i satirickou operu Rajok, která zesměšňuje Stalina i Ždanova a která mohla být poprvé uvedena až v roce 1989.
Po Stalinově smrti v roce 1953 následovala Desátá symfonie, dobře přijatá doma i v zahraničí. V roce 1960 vstoupil Šostakovič do komunistické strany a stal se předsedou Svazu spisovatelů.
Z pozdější tvorby je patrně nejznámější vokální, antisemitismus kritizující Třináctá symfonie s podtitulem Babí jar z roku 1962. Skladatel na ní spolupracoval s Jevgenijem Jevtušenkem, jehož básně dílo obsahuje. Mezi jinými jde právě o báseň připomínající nacistický masakr ukrajinských Židů z druhé světové války v Babím jaru.
Vedle patnácti symfonií, tří oper a hudby k filmům či baletům je Šostakovič také význačným autorem (patnácti) smyčcových kvartetů. Psal ale také koncerty či vokální skladby. Zemřel 9. srpna 1975 v Moskvě.
