Český hororový mystery thriller. Něco takto pojmenované musí ve zkušeném filmovém divákovi zažehnout panickou hrůzu a děs, jež ho ženou do hloubi brdských lesů, kde má jistotu, že na multiplex, kam by na tohle mohl omylem zajít a zhebnout na filmovou mrtvici, prostě nenarazí. Chtělo by se mi říci: nepanikařte a nebojte se, neboť hysterický slepenec, podpíraný neduživým scénářem, připomínajícím břečku, v níž se hluboko v podzemních katakombách brodí jeho protagonisté, který je za tento konglomerát vydáván, se nekoná. Není to tuzemská vykosťovací napodobenina hororu, thrilleru a mystery – je to mnohem horší! Tento pomatený Labyrint totiž překonává i ta nejčernější očekávání, ale jeho blábolivá tupost je natolik hluchá a vyprázdněná, že nemá ani parametry kultovního shitu, na který se masochisté chodí s chutí smát, zatímco ti, kteří to omylem vzali vážně, blinkají do pytlíku s popcornem.
Labyrint aneb ztracena v kanálu
„Zásadní věci v životě se dějí tak, že je sotva postřehneš,“ říká se v prologu (a jen scenárista a režisér Tomáš Houška ví, proč i v epilogu) tohoto řídkého odvaru výše uvedených poddruhů béčkového žánru a toho, kdo vydržel až do konce, napadá, jak to chodí v případech tak podružných a přehlédnutelných, jako je tento film, jenž mezi zásadní věci nepochybně nepatří. „A co by se stalo, kdybyste se tenkrát neotočili?“ pokračuje úvodní plkavé filozofování, jež vaše úvahy vede k jiné alternativní úvaze, totiž jak přínosné by bylo, kdyby tohle nebylo na filmové plátno vůbec vyvrženo.
Oboje ovšem platí za zmíněného předpokladu, že naletíte a koupíte si na Labyrint lístek do kina. A tam s vámi vykouří tak děsivou a mělkou nákladačkou, že vydržet do konce - v zásadě milosrdné, zhruba devadesátiminutové stopáže, která patří mezi jedno z mála vlažných pozitiv snímku – znamená buď za:
a) úlevné usnutí, a to nejpozději ve chvíli, kdy se ve sklepě jako první ztratí domovnice.
b) nechuť odejít od slibně rozdělané práce, neboť slečna, kterou jste sem (vedeni základním instinktem) zatáhli, začíná měknout.
c) pohyb paralyzující úžas, zda je něco takového vůbec možné a kde se na něco takového dají v současné šetřivé době schrastit peníze.
d) lehce nadržená zvědavost, zda se exotická a česky plynně brebentící Kiara z Kostariky nakonec přece jen více neobnaží (což od Lucie Vondráčkové čekat nemůžete).
e) pragmatický fakt, že konečně nastala zima, venku je plískanice, že by z kinosálu psa nevyhnal, a vy jste si zapomněli vzít kulicha.
K těmto pěti uvedeným důvodům, proč na Labyrint zajít a nezdrhnout (nezaměňovat s nezhebnout) by nepochybně bylo možné přihodit ještě pár dalších, obávám se, že podobně konstruovaných. A tak klobouk dolů před odvážnými dobrodruhy z Pinot Filmu s.r.o., kteří se právě tímto vražedným snímkem rozhodli vstoupit na scénu jako nový distribuční subjekt s evidentní strategií: Čím níže na začátku laťku nastavíme, tím větší šanci máme dále se už jen zlepšovat.
- Labyrint / Lucie Vondráčková zdroj: Pinot Film
- Labyrint / Mary Coronado a Lucie Vondráčková zdroj: Pinot Film
Celý kolaps začíná nedomrlým scénářem, v němž je zašifrován zárodek jakéhosi mystického hororového příběhu, který ovšem po nějaké (krátké) době přestane dávat smysl, takže čím dříve ho přestanete hledat, tím méně budete trpět nesprávně sebekritickým pocitem, že na současnou filmovou naraci už nestačíte, nechápete ji a máte latentní pocit, že vám neustále něco uniká. Klidně na tenhle pocit zapomeňte, neboť tam, kde nic není, nemá co unikat a není co pochopit.
Ostatně většina toho, co se mátožně potácí na filmovém plátně, je vcelku triviální a myšlenkově chudé, a ve druhé polovině navíc umocněné tmavým podzemím, takže vám každou chvíli někdo pro přerušení černé zašajní baterkou do ksichtu – což může ty, kteří mají lehčí spaní (viz bod a) brutálně probudit, a ty, kteří (viz bod b) jsou už téměř u cíle, zastihnout v choulostivé situaci, neboť mylně předpokládali, že milosrdná tma ještě nějakou chvíli potrvá.
Celá story si pak vystačí s několika postavami, jejichž motivaci většinou nepochopíte, ale jejichž nízký počet budete kvitovat, neboť po nějaké době je vám jasné, že film zřejmě neskončí dřív, než (téměř?) všichni natáhnou brka.
O kejhák tu jde…
…. Lucii Vondráčkové, která chce točit film o tajemném pražském podzemí, pročež se schází se satanisty (kteří kde se vzali, tu se vzali a po čase zase bez vysvětlení vysublimují) a studuje středověké folianty. Při jejím studijním pobytu v knihovně jsem to neustál a krátce usnul. Když jsem se probudil, bylo zřejmé, že objevila, co hledala, i když mi nikdo z kolegů (kteří s ní knihovnu absolvovali a dáchli si v jiné pasáži) nebyl schopen říci, co to vlastně bylo. Její kamarádka z Kostariky Kiara se osprchuje, abyste si mohli prohlédnout její zajímavé tetování (jinak toho už k vidění moc nenabídne) a pochopili, že je třeba dát si na ní bacha.
Další dva kámoši jsou ve hře, protože jeden umí překládat hebrejské nápisy, kterých je v kanálech „hafo“ (tohle jsem opravdu netušil a trochu mě to zaskočilo, a tudíž na chvíli i probralo), druhý je odborník na statiku sklepů, což ve vás má vzbudit další mylný dojem, že to v nějaké budoucí kritické chvíli bude k něčemu. Kromě Lucie je motivace ostatních k brouzdání se Labyrintem nečitelná, a to proto, že (skoro) nikdo neví, že někde v temné spleti podzemních chodeb je truhla s nacistickým emblémem a pytlíkem diamantů (teda je toho v ní určitě víc, ale ten pytlík na vlastní oči uvidíte).
Možná se teď hledači pokladů nahrnou do kanálů a možná se vám to všechno začíná zdát už trochu složité, ale to je jen zdání. Ve skutečnosti jde o to, aby všichni vlezli do díry a postupně tam zkapali. Režisér a scenárista Tomáš Houška do toho šel s otevřeným hledím, ve stopách mnohých, kteří podobné téma už zmákli (lépe, byť béčkově) před ním, a také s jednoduchou premisou:
Kdo vleze do díry, skončí v penálu!
Ukázalo se ale, že i na béčkový opus je tohle málo. Bez obalu řečeno: z pšouku scénář nevyšiješ, a co není ve scénáři, režií nenahoníš. Tomáš Houška sice spíchnul jakousi chatrnou předlohu pro natáčení, která ovšem postrádá základní logické vazby a vysvětlitelné návaznosti (jakoby sem tam bylo vždy pár listů ze scénáře vytrženo), což činí z toho, co bývá označováno jako děj, nekonzistentní a mnohdy nesrozumitelný sled „zašumlovaných“ scén, jež v souladu s charakterem skutečného labyrintu vedou v zásadě odnikud nikam.
Fatální situaci nijak nevylepšují toporné dialogy typu: „Pořád tě miluju.“ - „To jsi mi nikdy neřekl!“ a dětinské, pseudodramatické zvraty (nezaměňovat za zvratky), kdy skupina amatérských „speleologů“ hluboko v podzemí překvapeně zjistí, že ztratili signál mobilu, kdo by to tady, kurňa, čekal, a co teď?! Nejlepší jít do kopce…
V komorním hereckém týmu, navzdory tomu, že vlastně nemá příliš co hrát, dělá co může (a to nikoli špatně) hlavně Lucie Vondráčková, což platí zejména pro první („nadzemní“ část filmu) – jakmile se ale všichni ocitnou v podzemí, spočívají herecké kreace spíše jen v hysterických výkřicích a nechápavém civění ve stylu „proč tu jsme a co tu vlastně děláme“, což vypadá ve světle baterek a čelovek někdy tak věrně, že to může odrážet i reálné pocity herců, nahnaných s blíže příliš neurčeným záměrem do znojemského podzemí.
Sečteno a podtrženo se nám Labyrint představil jako první (a možná největší?) průšvih nového filmového roku. S jistou nadsázkou lze říci, že Tomáš Houška se v něm prezentoval jako o něco lepší režisér než scenárista, i když se nabízí otázka, zda není úplně nejlepší v sepisování zpěvníku pro základní školy (což činil někdy počátkem devadesátých let).
Napadá mě, že by možná stačilo, kdyby L. V. prvních čtyřicet pět minut seděla v knihovně a soustředěně studovala středověké kroniky pod velkým logem firmy, v které ve filmu pracuje, jež je uvedena jako první mezi partnery filmu a jejíž prezentace ve snímku je brutálně učebnicové použití product placementu. Ve druhé pětačtyřicetiminutovce by mohla být už jenom tma, kterou by si každý filmový divák užíval po svém.
LABYRINT. ČR 2012, 93 min, od 12 let, 2D. Scénář a režie: Tomáš Houška. Kamera: Martin Matiášek, Michael Gahut. Hudba: Filip Goméz. Hrají: Lucie Vondráčková (Renata), Jan Zadražil (David), Mary Coronadová (Kiara), Martin Zbrožek (Honza), David Steigerwald (Loki). V kinech od 12. ledna 2012