Praha - Je úterý 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny. Spřátelená vojska Varšavské smlouvy právě překročila státní hranice Československa jako internacionální „bratrská“ pomoc proti rostoucí kontrarevoluci. Kromě sovětských jednotek se na invazi podílela také polská, východoněmecká, maďarská a bulharská armáda. Stalo se tak bez vědomí nejvyšších představitelů země. „Zachovejte klid a pořádek! Nedejte se vyprovokovat k činům, na které čekají nepřátelé našeho lidu! Naše síla je v jednotě, v klidu a v rozvaze! V našem spravedlivém zanícení pro pravdu a právo nejsme sami!“ Takto k obyvatelům promlouvaly zvláštní vydání deníků krátce po vstupu vojsk. Nicméně Západ se invazí příliš nezabýval. Spojené státy se jasně vyjádřily již před invazí. „Je to věc samotných Čechů. Navíc - je to věc Čechů a ostatních států Varšavské smlouvy,“ charakterizoval postoj hlavní západní mocnosti tehdejší americký ministr zahraničí Dean Rusk.
Trnem v oku byla postupná liberalizace socialismu
Skutečným důvodem k okupaci byla obava vedoucích představitelů zemí sovětského bloku z postupné liberalizace socialismu v tehdejším Československu. Pozvolné uvolňování poměrů nabralo tempo právě po zvolení Alexandra Dubčeka do čela KSČ v lednu 1968. Ve snaze o očištění socialismu od deformací a o nápravu křivd přijala KSČ v dubnu Akční program. Strana v něm deklarovala, že nadále nemá lidem „vládnout“, nýbrž „sloužit“. Neoficiálním heslem Pražského jara se tak po zvolení Ludvíka Svobody prezidentem stalo „Se Svobodou za svobodu“. Tehdejší místopředseda vlády Ota Šik se dokonce pouští do ekonomické reformy s využitím tržních principů.
Představitelé komunistických zemí, stále více znepokojeni vývojem v Československu, připomněli počátkem srpna 1968 v Čierné nad Tisou vedení československých komunistů odpovědnost za osud socialismu. Antonín Kapek při jednání údajně předal sovětské delegaci jeden ze zvacích dopisů. S dalším dopisem se na „spojence“ obrátilo dalších pět vedoucích funkcionářů KSČ v čele s Vasilem Biĺakem. V dopise, jejž měli předat 3. srpna na bratislavské schůzce, žádali o pomoc „všemi prostředky“ proti nebezpečí kontrarevoluce.
O intervenci definitivně rozhodnuto 18. srpna v Moskvě
Okupační vojska začala ihned 21. srpna obsazovat nejdůležitější místa v zemi. Ještě v noci vyzývá vedení země prostřednictvím rozhlasu občany ke klidu s tím, aby „nekladli postupujícím vojskům odpor, neboť obrana našich státních hranic je v této chvíli nemožná.“ Podle historiků se v té chvíli na československém území pohybovalo 600 tisíc okupačních vojáků. Československá armáda čítala 200 tisíc mužů. I tak si bratrská invaze vyžádala pravděpodobně 72 obětí a skoro 700 lidí bylo zraněno.
Invaze byla mimořádně úspěšná. Velitelé při ní využili zkušenosti nabyté při vojenském cvičení Šumava, kterého se zúčastnila vojska Varšavské smlouvy dva měsíce před invazí. Hlavní dopravní uzly, vojenské objekty a centra všech větších měst tak vojáci obsadili velmi rychle. Před devátou hodinou ranní získala armáda pod kontrolu sídlo pražského rozhlasu a posléze i pražské studio televize. Velitel spojeneckých vojsk v Praze vydal ještě týž den zákaz nočního vycházení a veřejných shromáždění.
Nezlomná naděje ve zdárné dokončení reforem zahájených na jaře 1968 semkla národ dohromady a ten se jako jeden muž postavil za nejvyšší vedení státu, jehož významní členové Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček byli ihned 21. srpna zatčeni a později převezeni na sovětské území.
Odpověď českých komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Hned 22. srpna se v pražských Vysočanech konal mimořádný sjezd komunistické strany, který odmítl porušení suverenity země a žádal okamžité stažení cizích vojsk. Závěry toho sjezdu nakonec zrušilo jednání nejvyšších komunistických představitelů v Moskvě, které vyústilo v tzv. moskevský protokol.
